Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Cesta ze schizofrenie

„Jako praktická příručka pro překonání schizofrenie psychologickými prostředky je ta kniha naprosto skvělá.“ Petr Knotek (známý pod přezdívkou Pjér la Šé'z)

Kdybych měl někdy vtělit svůj osobní příběh do knihy, mohla by se jmenovat Cesta schizofrenií, ale to se nejspíš nestane. Ještě mám někde v koutě pracovny pohozené v podstatě nenačaté korektury Seanovy knihy o bipolaritě, která už prý má vycházet na papíře, takže udělat je nestihnu. K případným čtenářům tedy doputuje v použitém pracovním překladu a dobře jim tak.

Mezitím našel (či objevil) se v naší republice člověk, který své putování schizofrenií podle všeho již ukončil, své prožitky sepsal a poslal výše jmenovanému terapeutovi k posouzení. A protože autor má, zdá se, ten správný tah na branku, rozjel podpůrnou kampaň na Startovači, kde je možno slyšet i názor pana Knotka, který bych zde shrnul do věty: „Je to cesta bojovníka.“

Sympatické na aktivitě bojovníka Jindřicha Jašíka je to, že svůj projekt spouští mimo oficiální struktury tzv. péče o duševně nemocné, nejspíš i proto, že píše o sice nesnadném, nicméně možném východisku z potíží, kterým se u nás obvykle říká psychóza nebo schizofrenie, a to bez dlouhodobého užívání psychofarmak.

I když oficiální psychiatrie připouští možnost zotavit se ze schizofrenie i touto cestou, má pro ni jen malé pochopení a v praxi se u nás takové experimenty nepodporují, spíše se od nich důrazně odrazuje. A to přesto, že např. v dlouhodobé (20 let) Harrowově studii z roku 2012 se uvádí, že „pacienti se schizofrenií, kteří neužívali dlouhodobě antipsychotika (zahrnující jak typická jako Thorazin a Haldol, tak atypická jako Zyprexa, Risperdal, Seroquel, Geodon a Abilify), byli výrazně méně psychotičtí a zažívali častěji období zotavení.“

Podle Harrowa tvoří tito „antiautoritáři“ asi 30 až 40% z celkového počtu tzv. schizofreniků, mnozí z nich odmítají nejen medikaci, ale i lékařskou pomoc a zotavují se bez ní. Někteří se hlásí k survivorům (přeživším) psychiatrické péče a stávají se aktivisty, upozorňujícími na nesmyslnost a chabé výsledky nuceného léčení duševně „nemocných“, na pacientovo právo informovaného souhlasu s léčbou a na potřebu pestřejší terapeutické nabídky. Někteří prostě jen žijí své životy, obvykle lépe a radostněji než před tím.

Zdá se, že jeden takový výrazný „antiautoritář“ se hlásí o slovo i v naší domovině, a shodou okolností právě v době, kdy si připomínáme sto let česko-slovenské státnosti. Ale můžeme to, samozřejmě, přejít bez povšimnutí a svoji pozornost věnovat něčemu jinému, pro nás důležitějšímu. Například kladení věnců k pomníkům padlých. Máme na to ještě 15 dní a pak i celý zbytek života.

Reklama