Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Hlavně že si rozumíme

zas po čase tak všelijak o tom, že furtusem

HLAVNĚ ŽE SI ROZUMÍME

a nesmí prý se to psát kapitálkama, takže:

Hlavně že si rozumíme

(Hlavně je podstatné jméno. Substantivum, jak tlučou/lijí do hlaviček našich dětí naše češtinářky a tu a tam snad ještě i nějaký ten zapomenutý češtinář, když většina předala svoji kompetenci naučit naše/své děti jejich rodnému jazyku škole. To vše – a hlavně to s těma hlavněma – mějme na paměti při čtení tohoto blogu. Však jsme tu všichni Češi, ne? Když už i ten Žbirka mluví a zpívá po našemu.)

Kde Mistr Čech svrchovaně básnil, až přebásnil (pozn. pro nezasvěcené čtenářstvo: náš vnitřní „spor o Evitu“ neskončil a občas ho takhle tahám na veřejnost; i proto, že kritika až na několik výjimek odvedla podle mne v tomto ohledu práci převážně mizernou, povrchní, poplatnou a nechciříkatjakou ještě, protože jinou si nejspíš ani nezasloužíme), tovaryšův učeň se trapně lopotil se svými doslovismy. Do slova a do písmene. V zakázce měl však srozumitelnost, doslovismus ne. A tak, kde podle Mistra Čecha má se pět něco jako:

PŘED BRÁNOU RÁJE

SMRTRÁNY ZHOJÍ

VŽDYŤ RAKEV MÁJE

I RAKVÍ TVOJÍ

z Bryana vyšlo:

Až salvy třesknou, – protože: They fired they (ne ale) their cannons (vypálili z kanonů)

až tryzna zazní, – Sang lamentations (zpívali žalozpevy)

ty pocty mému – Not just for Eva (nejen Evě/pro Evu/kvůli Evě)

národu patří, – For everybody (pro každého/každému/všem)

tak jako já vám – Teď nevím

navěky patřím, – Furt nevím

i se svou slávou, – Ale chtěl bych vědět

i se svou rakví. – A dohledám si…?

Společnou slávou, – So share my glory

společnou rakví. – So share my coffin)

Když pomineme, že Bryan si s touto pasáží opravdu nevěděl rady, ale nakonec něco přibližně ve smyslu originálu (původního textu) vyblábolil; a minulý čas proměnil v budoucí, čímž sobě ani posluchači příliš nepomohl, spíš naopak… a Evu ve třetí osobě z třetího řádku zcela vypustil, pak… co vlastně? Alespoň tiše si povzdechneme, že v původním libretu se v této pasáži důsledně NERÝMUJE(!). A to určitě ne kvůli tomu, že by autorovi původního textu právě zde došly rýmy. A pro sebe zalomíme si rukama nad objektivitou naší „divadelní kritiky“. A nad celkovou její úrovní vůbec. A šmahem, abychom snad někoho nemístně se tu nedotkli. A pojďme již dále, než se tu všemi těmi svými Ami prostě (a jovsky) uchatrčíme…

Takže konečně VOLNOST(SVOBODA), ROVNOST a BRATRSTVÍ? Kolikže let po té naší slavné francouzské revoluci? Ne, stále jen zmatek nad zmatek. Ke kterému zas něco přizpíváme i my sAmi.

Pro jistotu jen si zopakujeme (a netvrdíme, že správně): principy svobody mají se uplatňovat v oblasti kulturní (umění, vzdělávání, víra), principy rovnosti v oblasti řízení společnosti (právo, politika) a principy bratrství v oblasti hospodářské. Jen tak může podle Steinera lidská společnost skutečně prosperovat.

Naplňují se tím, že jeden textař vyhandluje si k určitému dílu právo na exkluzivitu svých překladů, aby pak divadla „musela“ uvádět pouze a právě ty jeho a žádné jiné, princip svobody v oblasti kultury? A kam bychom vlastně v tom našem vezdejším muraji přiřadili zdravotnictví? My ke kultuře. Jak ale zajistit, aby nám nepřeskakovalo do toho hospodaření, sami nevíme. Když „zdraví“ právě tak jako „kultura“ prodává se u nás za peníze.

Teď zdánlivě odskočíme si stranou a uvedeme tu jeden příklad toho, jak zdegenerovalo naše myšlení a schopnost „naslouchat“ druhým, za všechny:

Pro Harm Reduction Camp zkoušel jsem sehnat nějakého sponzora. Ne že bych si myslel, že bychom se bez něj neobešli, ale chtěl jsem se zas po čase trochu pocvičit v e-mailové komunikaci, mít pocit, že mám něco na práci, a přiznávám, též trochu si (pochopitelně v tom dobrém slova smyslu) zaprovokovat. Oslovil jsem víceméně namátkou tři firmy, dvě farmaceutické a jednu potravinovou.

Svou roli formálního žadatele a provokatéra jsem jakž takž zvládl, v podstatě šlo mi vlastně jen o to, abych přednesl jakýsi obecně formulovaný návrh a bylo mi odpovězeno. Na komunikaci byl měsíc času (žádal jsem koncem června, tábor začínal zkraje srpna).

Pro pořádek ještě připomenu, že to vše páchal jsem ze své vlastní (z)vůle, jako ryzí amatér a ve svém volném čase, kterého mám jako již sedmým(?) rokem placený důchodce zdánlivý dostatek. (A pro jistotu ještě zde připomenu, že asi rok strávil jsem před těmi sedmi – vlastně už patnácti – lety v pozici „důchodce“ neplaceného, resp. osoby plně invalidní a bez nároku na důchod i jakoukoli podporu. Protože stále ještě mnoho mých spoluobčanů nechápe a často nevěří, že být v tomto státě už jen Čechů a žádných Slováků uznán invalidním a mít nárok na důchod není vždy totéž.)

Nikdo z oslovených (profesionálů) mne na počátku naší komunikace neupozornil, že měsíc nám nejspíš nebude stačit k tomu, abychom vůbec něco vykomunikovali. Dva (farmacie) odpověděli po urgenci a po termínu kempu (prý z důvodů čerpání dovolené resp. nemoci), jeden (potraviny) ani po urgenci. Žádný z nich mne přitom neposlal do háje hned při telefonickém kontaktu, všichni tři sdělili svoji e-mailovou adresu a požádali mne, ať pošlu e-mail.

U všech tří firem žádal jsem o jakoukoli podporu – finanční, materiální či MORÁLNÍ. První odpověď po termínu: „..na tyto akce nemáme budget..“, druhá odpověď po termínu: „jsme zodpovědná firma, podporujeme jiné projekty a bohužel nemáme dost finančních prostředků..“. Beru tu druhou (co mi zbývá) jako jistý druh morální podpory, protože dá se z ní vyčíst a usuzovat, že (pokud tedy rovnou nám nekecají) kdyby ty prostředky měli, tak by je možná i poskytli. Nepíšou „ten váš projekt je pitomost a na to my peníze nedáváme“. Možná si to myslí a napsat to přímo nechtějí, ale já mohu předstírat, že takové kulantnosti nerozumím.

Mohl bych tedy kdekoli/kamkoli napsat, že akci (1. slovenskočeský) Harm Reduction Camp 2016 morálně podpořila jedna mezinárodní farmaceutická firma. Aby vešlo ve známost, že obří farmaceutické koncerny (narozdíl od některých psychiatrů) nemají  s přístupem „harm reduction“ při užívání a vysazování psychiatrických „léků“ problém. (Ostatně, proč by měly mít? Vždyť ony všechny ty stále „lepší a bezpečnější“ „léky“ jen vyvíjejí, vyrábějí, testují a uvádějí na trh. Jak budeme je pak užívat už nechávají na našich lékařích a  na nás. I když nás předtím patřičně „zmasírují“ nejednou klamavou reklamou. Což ukáže se až zpětně. Ale to má zas ohlídat, regulovat a napravovat někdo jiný.) A takhle to i napíšu. Třeba právě sem. Čímž mohu svoji letošní složku KEMP/SPONZOŘI s uspokojením zaklapnout. KLAP! A doufat, že jsem tím nikoho (krom sebe samého) zas tolik nenasral/nevytočil.

A Mistra s jeho „komprimovaným“ a „posluchačsky náročnějším“ (pardon, to asi necituju přesně) přebásněním jednoho známého muzikálu (v našich zemích však spíše mrzikálu, neb svedeme některá díla zmrzačit tak, až to pak mrzí – tak třeba Jidášova variace na „I don´t know how to love him“ z mrazikálu Jesus Christ – Superstar by si v češtině něco jako plnou invaliditu zasloužila z fleku) si vezmeme do huby i do pera zas někdy jindy. Protože ukazuje se, že stále nás ten náš úraz nepřebolel. A zjitřil nám včera tu starou, nezapomenutelnou ránu jistý nick na karaoketexty sdělením, že „tvůj překlad textu se zamítá pro špatnou znalost anglické gramatiky“. Jenže já nepřekládal do angličtiny (to bych si ani netroufl), jen do češtiny. Fakt je, že poslední dva řádky (in our winter city / the rain cries a little pity) měl jsem asi přeložené blbě, ale to s anglickou gramatikou rozhodně nesouviselo.

A ozval se mi (včera v noci) Pavel Bobek se „svou“ Ruby, co nemá chtít mi lásku brát. Asi případně, jak ukazuje se u nás doma. Ale s tím už zdejší čtenářstvo nehodlám (prozatím) zatěžovat. Kdo by chtěl ze svého vlastního popudu pátrat po tom, o čem zpívá se v písni původně, zajisté může tak učinit a vyvodit pro sebe své vlastní závěry. My s Kačenkou jsme to už udělali.

Dnes ozývá se mi pro změnu/prozměnu Lohonka se svou „bránou Chcemdoránou“, jak pracovně jsm si tu píseň pojmenoval. On bude to spíš pán Chcemdorán, co bránu tu střeží. A my právě jeho z nějakého důvodu zpíváme? Říká se to tam přece: „..my zpívat Chcemdorána“. Mohl by to být chorál, který tu bránu otevírá.. nebo zavírá? Nevím, zkusím to časem zjistit. A hlavně – jakou vlastně bránu? Tu Mistrovu (nebo snad fotbalovou?) „bránu ráje“ na nějakém nebeském hřišti? Když ony fotbalové brány se nejspíš nezavírají, jen někdy zívají. Nudou. Zavírá a otvírá se fotbalový stadion. Ty jeho brány. Vchody. Vstupy. Nevím. Dlouho už nebyl jsem na fotbale. Dost blábolení.

Tak ještě osobní reflexi HRCu, když už píšu: pro mne byla to škola/test tolerance, chápání a ostrý/ostrá test/škola zvládání stresu. Myslím, že obojím jsem jakž takž prošel a že ještě mám se hodně co zlepšovat. Tak snad uvidíme zas příště. V roce a na HRCu 2017. Snad opět v Brzkém dechu, jak překřtil jsem (z paranoidních pohnutek) ty Krkonoše, kde jsme se letos sjeli. Bylo nás… (to je fuk, ale všichni jsme se nějak vešli, poskládali a přežili to). Zřetelně ohlašovalo se mi tam téma Vůdcovství. A kdybychom měli být kartami v karetní hře a každý by mohl si vybrat, řekl bych, že nejvíc mne stále přitahuje karta JOKER a za toho bych do té hry i šel. Za předpokladu, že hrál by s náma někdo rozumný. Na HRCu jsme ale byli (či měli být) hráči a kartami všichni bez rozdílu. Nevím, zda každý to tak chápal, bo nejspíš zapomněl jsem to všem oznámit. Ne vždy a ve všem se pak ROZUM prosadil, ale celkově myslím (s pochopitelným nárokem na omyl), že převládal. A nesoupeřil přitom tak bezhlavě s CITEM. Takže veškeré jeho poklesky (u sebe i druhých) mohu hodnotit jako veniální a uplatnit tak i právě osvojované nové cizí, češtině dosud neznámé, slovo. To je můj osobní dar Tobě, Řeči má spanilá. A protiváha k jednou známou osobností (Svěrák) nemilovanému, leč dávno již vžitému Klausovu „o čem to je“. Ber to jak ber. (Pardon, to už zas nemístně cituji tu Mistra. Gdyž vono to tak svááádí. A psychotik v manické fázi svého procesu svodům těm podlehne. Ne všem a ne pokaždé, sluší se doplnit.)

Jo a nesporný půvab toho původního, pravého pírování tkví i v tom, že skupinu v něm tvoří již (a vlastně vždy pouze) dva, čímž prakticky zaručuje se jejich vzájemná rovnost, neb vždy musí se spolu domluvit, protože nemohou se přehlasovat, leda tak přeřvat. V takovém kolektivu pak nemůže panovat nic jiného než SPRAVEDLNOST.

Do příštího HRCu by možná stálo za to se na ty původní peer principy podívat. Mám je prozatím v PC. Děkuji, Zdeňku.

(Zdeněk. Je 1. jméno člověka, co tuhle dva holandské peery pozval do Česka, aby se podělili s těmi našimi „peery“ o svoje letité zkušenosti. Moc zajímavé bylo to pražské setkání. Zamýšlený blog Výchova „pírů“ v Čechách jsem o něm zatím nenapsal. Mimochodem: materiálně podpořilo tuto akci i jedno choceňské pekařství a jedna prodavačka Choceňské mlékárny. Z pražských podniků, pokud vím, žádný. Tato materiální podpora pražské akce z Chocně stihla se domluvit během 14 dnů, protože obešlo se to domlouvání – ne tak docela – bez e-mailování, co nám tak usnadňuje, zrychluje a vůbec celkově zlepšuje komunikaci. I tak bylo to celé trochu složitější, než jsem se původně domníval, že bude, ale to bych se zase musel rozepisovat. A koho to zajímá, že? Mohl bych o tom napsat jeden blog na přání. A doufat, že nikdo si to tu nepřeje. Dobrý den.)

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama