Hawkins se pustil do testování všech látek, myšlenek a koncepcí, na které přišel, a své studenty a pomocné výzkumníky měl k tomu, aby dělali totéž. Postupně tak vytvořil i mapu úrovní lidského vědomí, které číselně kalibroval na stupnici od 0 do 1000.
Ukázalo se, že podmínkou přesných výsledků je, aby osoby provádějící kineziologické testování, dosáhly při testování sebe samých kalibrace na úrovni 200 nebo vyšší. Jejich motivace přitom musela být poctivá. Opakované pokusy ukázaly, že tato úroveň se spojuje s integritou a odvahou. Všechny postoje, myšlenky, pocity, asociace, bytosti nebo historické postavy pod touto úrovní člověka prokazatelně oslabují. Ty, které dosahují vyšších hodnot, člověka naopak posilují.
Na nižších úrovních (pod 200) je hlavní hybnou silou přežití, na samotném dně (v zóně beznaděje a deprese) se ztrácí i tato hybná síla. Pro vyšší úrovně strachu a hněvu jsou typické egocentrické impulsy, vycházející ze snahy o přežití jedince. Na úrovni hrdosti se potřeba osobního přežití může rozšířit, takže zahrnuje i přežití druhých. Postupujeme-li od nižších pater vědomí směrem k odvaze a výš, stává se stále důležitějším blaho druhých.
Na úrovni 500 (láska) se jako základní motivační síla objevuje štěstí druhých. Hodnoty vysoko nad touto hranicí se vyznačují zájmem o duchovní vědomí své i druhých, na 600 jsou hlavními cíli dobro lidstva a hledání osvícení. Mezi 700 a 1000 je lidský život věnován spáse lidstva.
Jak ukazuje lidská historie, apatie dokáže uvěznit v nízkých stavech vědomí jak samotné jedince, tak celé skupiny. Jestliže však lidé bez naděje začnou chtít něco lepšího (touha – 125) a využijí energie hněvu (150), aby vytvořili hrdost (175), mohou pak zvládnout i krok směrem k odvaze, která dosahuje hodnoty 200 (hranice mezi pouhým přežíváním a rozvíjejícím se životem) a přejít k úsilí o zlepšování jak individuálních, tak kolektivních životních podmínek.
Při testování si Hawkins všiml i jedné zajímavé věci. „Všechny subjekty, kromě studentů duchovních disciplín, kteří zvýšili svoji úroveň vědomí, projevovaly slabost při negativních podnětech (fluorescenční světla, pesticidy a umělá sladidla). Studenti duchovních disciplin nebyli slabí jako obyčejní lidé. Něco důležitého a rozhodujícího změnilo jejich vědomí – zřejmě poznání, že nejsou odkázáni na milost světa, ale že je ovlivňuje pouze to, v co jejich mysl věří.“ Hawkinse napadlo, že možná samotný proces postupu k osvícení zvyšuje schopnost člověka odolávat nestálosti existence.
Kniha Moc versus síla (Power versus force) vyšla v českém překladu v nakladatelství Pragma v roce 2009. Koupil jsem si ji (po delším váhání) až letos v únoru, kdy jsem shodou okolností natrefil i na aktivitu survivorky psychiatrické péče Katie Mottram(ové). Vedena vnitřním hlasem, kterému říká Spirit, se loni v říjnu rozhodla spustit projekt, ve kterém vyzývá přeživší psychiatrické pacienty, aby vystoupili z anonymity a promluvili i jménem těch, kteří toho nejsou schopni, o duchovních aspektech psychóz, které samy prožívali a které nejsou současnou psychiatrií akceptovány.
Smyslem projektu je probudit a posílit hrdost bývalých i stávajících psychiatrických pacientů, dostat dlouhodobě opomíjené téma spirituality při „duševních poruchách“ do hlavních médií a upozornit také na fakt, že přestože v USA (na rozdíl od naší republiky) byla psychospirituální krize již zařazena do diagnostického manuálu, mnozí tamní psychiatři na to stále neberou ohled a nadále patologizují přirozené procesy vedoucí k posunu vědomí emočně traumatizovaných jedinců, což neprospívá pacientům samotným a nakonec ani celé komunitě. Svými intervencemi totiž jen přibouchnou otevřená vrátka a cesta k léčivému zdroji bývá přerušena a často ztracena.
Jak říká americký terapeut, lektor a aktivista Will Hall: „Jedním z problémů současné psychiatrie je to, že diagnostický manuál je pro mnoho lékařů skvělou pomůckou k tomu, jak neposlouchat, co jim sděluje pacient.“ Pacientům propuštěným z ústavní léčby pak nezbývá, než na další spontánní pokusy o spojení s Duchem rezignovat, nebo se vydat namáhavou a nejistou cestou tzv. recovery (zotavení), pro kterou často nemá pochopení ani jejich nejbližší okolí.
„Rozdíl mezi léčením a uzdravením je v tom, že u léčení kontext zůstává stejný, zatímco u uzdravení je klinické reakce dosaženo změnou kontextu, čímž dojde k naprostému odstranění příčiny a ne k pouhému zotavení ze symptomů,“ píše v knize Moc versus síla Hawkins. Současná psychiatrie podle mne přistupuje k léčení převážně z pozice síly. V takovém případě dosáhne nanejvýš potlačení symptomů, skutečnému uzdravení však překáží.
„Člověk nemůže být skutečně vyléčen ani v podstatě léčen, dokud neuplatní moc soucítění jak na sebe, tak na druhé. V tu chvíli se léčený může stát léčitelem,“ tvrdí Hawkins. O tom, jak zmatená společnost cestu k vyléčení (nalezení vlastního, oduševnělého já) jedince komplikuje, vypovídá u nás dosud nepromítaný dokumentární film CRAZYWISE amerického fotografa a režiséra Phila Borgese.
Vidět jej (právě teď) může každý, kdo se z pohodlí svého domova přihlásí do březnové veřejné debaty o „předefinování“ pojmů „duševní nemoc“ či „duševní porucha“, které se jako hosté zúčastní vedle Phila Borgese i právě jmenovaný a v naší republice již známý Will Hall a kromě nich také americký novinář Robert Whitaker (mj. autor knihy Anatomy of an Epidemic, popisující raketový nárůst invalidizujících duševních nemocí v souvislosti s převážně farmakologickou „léčbou“), kanadský odborník na léčbu závislostí Gábor Maté a protagonistka filmu CRAZYWISE, Afroameričanka Ekhaya Esima (poté, co psychiatrická intervence její potíže jen zhoršila, ji postavilo znovu na nohy svépomocné hnutí), která na své cestě za znovunabytím duševního zdraví prošla šamanským zasvěcením a stala se léčitelkou. Role hostitelky připadla Dabney Alix(ové), zakladatelce virtuální komunity Shadows of Awakening (Stíny procitání).
P.S. Z rozhovoru s doktorem Matém:
Kritické hlasy tvrdí, že přístup omezování rizik (harm reduction) zabrání závislým „dopadnout na dno“ a zcela se zbavit závislosti na drogách.
Dvanáct let jsem pracoval v jedné z drogami nejzatíženějších oblastí Ameriky, v Downtown Eastside ve Vancouveru. Lidé tu žijí na ulici s HIV, žloutenkou a hnisajícími ranami: na jaké další dno by měli dopadnout? Kdyby dopad na dno lidem pomáhal, nebyli by v Downtown Eastside žádní závislí. Dno je velmi relativní a nesmyslný pojem. Pro mne jako lékaře by takovým dnem mohla být ztráta licence, ale co znamená dno pro člověka, který byl celý život zneužívaný a žije na ulici? Je to nesmyslný a zavádějící pojem. Lidé nepotřebují další silnou dávku průšvihů, aby se vzdali své drogy. K tomu, aby se jí vzdali, potřebují víc pozitivních událostí ve svém životě. Za dvanáct let práce v Downtown Eastside jsem nepotkal jedinou [závislou] ženu, která by nebyla v dětství zneužívaná.