Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Oblomov počkal do večera

Načínám třetí část. Té knihy. A je to masakr. Bylo by fajn číst ji uvolněněji a více si ji vychutnávat. Jakž takž jsem si vychutnal alespoň film. (A Good Year. Po Prometheovi pro mne milé překvapení. A předevčírem to byl Chronicle. O darech a našich možnostech a schopnostech je využívat. A o víkendu Warrior s Nickem Noltem. Kačence se líbil. Ten film. Mně ne.) A tohle bude intimnější zápis (i zápas), takže se neobjeví ve všech blozích. 

 

Probudil jsem se dnes opět kolem čtvrté, tentokrát ale psaní neuniknu. Bylo mi (zase, jako už tolikrát) do pláče. Zkusil jsem se zeptat, proč. Odpověď zněla logicky: bojím se. Čeho? Že mne opustí máma. No tak se běž mámy zeptat, jestli tě opustí. Tak jo. Mami, ty mě opustíš? Ano, jednou tě opustím. Ale vždycky se ke mně můžeš vrátit. (Když budeš chtít.) A to mě tu necháš samotnýho? Nikdy nebudeš sám. (Pokud sám nebudeš chtít.) Ale co budu dělat? Vždyť já pořád nic pořádně neumím. Jestli chceš, můžeš se to ode mne naučit. Všechno, co potřebuješ. Když budeš chtít.

Zhruba takhle jsme si s mámou (tou větší a komunikativnější) promluvili. Pár vět a s nimi přišla úleva. I chuť si zas po čase něco zapsat, co by si někdo jiný mohl přečíst, bude-li o to stát. Takže, jaký byl plán? Přepsat si ještě do notýsku aktuální karty Symbolonu. Jdu na to. Symbolon (pokud ho správně čtu) mi naznačuje, že moje dvě složky (mužská a ženská energie) stále nejsou propojené. Což vím i tak. Možná by bylo dobré se ještě podívat, které dvě jejich části stojí proti sobě. Tak schválně: Ego proti Otázce Grálu.

Ego: Sluneční znamení Lva, shrnutí tématu – moc, vůle jedinečnost, sláva(!), velkolepost, plodnost, tvořivost, sexualita.

Reklama

Otázka Grálu: Uranův Vodnář/Neptunovy Ryby, shrnutí tématu – léčivá otázka, věčné hledání, ztracené poznání, objektivní nevědomí, hloubka archetypu, prapříčina, hledání Boha.

Významy čtu si u obou karet všechny tři. (V knize Symbolon Petera Orbana, Ingrid Zinnelové a They Wellerové z nakl. Synergie.) Sám bych si to líp nenamíchal. I když, míchal jsem si to sám. Samo se mi to (už ani nevím, jak) rozdělilo. A protože začínám prochládat, vrátím se do pelíšku a pokračovat budu později. Snad ještě dnes.

Že furt se vztekám, si chci ještě zapsat a jaký byl původní plán.. se chci ptát sám sebe. (konec nočníčku)

A začnu tím plánem. Nebyl to plán, ale představa, co se mi udělala někdy mezi dvěma nucenými hospitalizacemi v PLB, ve dvouletém období, kdy jsem docházel na skupinovou pessoterapii.  Představa asi není to správné slovo. Při pessoterapii se člověk krom jiného učí trochu víc vnímat své tělo a mne všechna ta tělesná cvičení dovedla až k náhledu, že bych se potřeboval rozložit a zase složit. Což v čistě tělesné rovině zas tak úplně provést nejde, i když naše moderní medicína na tom docela úspěšně pracuje už dlouhá léta. Ale já to nemyslel doslova. Ani do písmene.

Tehdy mi ještě nedocházelo. že už se to vlastně děje, protože jsem v procesu, který hned tak neskončí. Představme si to třeba takhle: plácneme do nějaké věci, která je složená z částí, a ona se rozletí. Mohla by zůstat i tak, rozložená na součástky, ale protože v ní působí jakýsi samoorganizační proces (a jeho součástí bylo i to naše plácnutí), začne se zase skládat dohromady, jen trochu jinak, než byla složená předtím. Teď ještě proč bylo třeba do věci plácat?

Protože v tom starém složení už ta věc přestávala uspokojivě fungovat. A tak se začaly zkoušet různé možnosti přestavby.. i různá šťourátka, vrtáčky a nakonec asi i plácačky. Tou zásadní bylo v mém případě nedotažené holotropní dýchání. O tom se tu ještě někdy rozepíšu, protože to mne fakticky po pár letech přivedlo poprvé do PLB.. a vinou tamního rutinního, neadekvátního přístupu k pacientům v rozbíhajícím se psychotickém procesu posléze i do dalších potíží.

Pravidelný čtenář tohoto blogu už ví, že od jisté doby (přelom roku 2006/2007) své potíže zdravotního charakteru řeším výhradně alternativními metodami. Ty oficiální a vnucované mi nedávaly smysl a nepřinášely uspokojivé výsledky. I s jejich přispěním jsem byl po osmi letech oficiální léčby nejprve zinvalidizován (bez nároku na důchod) a posléze na základě nové žádosti o posouzení zdravotního stavu uznán plně invalidním zpětně k datu první nucené hospitalizace. To už s nárokem na důchod.

Vím, že se opakuju, ale snad to není na škodu. K paradoxům téhle doby patří i to, že aby byl blázen včas uznán kloudným bláznem, musí mu na tom alespoň trochu záležet. Jeho existenční potíže to ale samo o sobě neřeší. A nebýt o.s. VIDA a jednoho povídání v kavárně U Kocoura, kam jsem si odskočil z léčebny bez propustky (a narušil tak svévolně ústavní režim), možná bych nebyl uznán důchoduhodným dodnes. To, co mne tehdy vylákalo za zdi léčebny, byla přednáška s názvem Spiritualita a duševní nemoc. Bylo to už při mé druhé hospitalizaci a já začínal tušit, že k překládání jakožto zdroji jakés takés obživy už se naplno nevrátím.

To už ale zabíhám příliš daleko do historie svých duševních potíží. Mám rekapitulační náladu a v tomto stadiu procesu bych byl před lety zase zavřený. Ne v Bohnicích, ale v RIAPSu. Jistěže to jenom tak odhaduju. Na základě svých vjemů a pocitů. A zkušenosti. Jenomže tenkrát to se mnou víc mávalo. Ne, že by to dnes byla úplná brnkačka. Ale jako byl RIAPS oproti PLB luxusním „kriminálem“, tak je má dnešní psychóza oproti některým včerejším už jenom takovým šimráním na bříšku. Odvárkem vlažným. Když to jen tak mezi řečí svěřím manželce, odpoví něco jako „láry fáry“. Tak to píšu i sem.

A protože ani v RIAPSu s akutními psychotiky smysluplně pracovat nedovedou (obávám se, že to stále platí) a na Diabasis (kde prý zase rozlišují psychospirituální krizi a psychózu) raději nemáme peníze, uchyluji se ke svépomoci. Prostředí, ve kterém se při psychotické atace pohybuji, tak není úplně chráněné, ale člověk musí někdy i trochu riskovat. Třeba i konflikty s náhodnými kolemjdoucími, na jejichž straně bývá i právo (tak jak je nám všem sepsáno). Vím, že v nejhorším si můžu zalézt do pelechu, obhájit si to sám před sebou i před ženou.. a nic (s výjimkou psichtů) se mnou nehne.

A pro dnešek asi skončím. Zase se mi to celé rozsýpá a nedaří se mi psát tak, jak bych rád. Srozumitelně, úderně, věcně, vtipně. O úterním setkání s paní Fischerovou v Pardubicích tedy pomlčím. I o své podpisosběrné taktice. I o své snaze vykoupit se z osobního angažmá penězi, kterých se mi nedostává. I o té knížce, co.. a už dost! Učím se snášet své každodenní drobné prohry. A radovat se (přiměřeně) z ještě drobnějších úspěchů.

A teď si jdu zase chvíli číst. Všechno možné.

P.S. Jo, málem bych zapomněl: ŘAD. ŘADA. ŘÁDEK. ŘÁDKA. / VAD. VADA. VÁDEK. VÁDKA. / HAD. HADA. HÁDEK. HÁDKA.. atd. atp. Jen jako důkaz, že jsem právě teď skutečně manický. No dobře, tak hypomanický. To úplně stačí.