Nedávno jsem třeba dočetl knihu Jacka Londona tulák po hvězdách. Vypravěč v ní najde svobodu prostřednictvím svěrací kazajky. Sepsána byla podle zážitků Londonova přítele, propuštěného vězně. Přestože jeho samotného dovedlo nelidské zacházení ve věznici až kabsolutní svobodě (svobodě nezlomeného lidského ducha), po propuštění se angažoval v kampani usilující o zákaz užívání alespoň těch nejbrutálnějších „nápravných“ prostředků, běžně používaných v amerických kriminálech.

Sám jsem byl kurtovaný jen jednou – opět rutinně po příjmu při 1. nucené hospitalizaci. Při té druhé už jsem byl „poučenější“, takže i klidnější, a kurtování nebylo z pohledu ošetřujícího personálu nutné. Ostatně, balil jsem se sám, do své „indiánské“ deky.