Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Předčasné odchody a mýtus duševní nemoci aneb kde se skrývají běsi?

(loňský příspěvek ke 14. konferenci duševně nemocných na téma Vztahy v rodině lidí s duševním onemocněním)

Dobrý den všem přítomným i momentálně zaneprázdněným a nepřítomným,

ještě před samotným příspěvkem mi dovolte poznamenat, že o duševním zdraví (či nemoci) debatujeme v době, kdy za zboží v hodnotě 8 korun a 50 haléřů (choceňská cena obalové vaty skládané), zaplatíme korun 9, aniž by nás to příliš vyvádělo z duševní rovnováhy.

Debatujeme o něm v rámci společenského systému, v němž oblast duševního zdraví obsadili zástupci oboru zvaného stále ještě psychiatrie, ačkoli myšlenka na samostatnou existenci čehosi tak pofidérního, jako je lidská duše, je v jeho hlavním proudu pokládána přinejmenším za pošetilou, ne-li přímo neslušnou.

Reklama

Debatujeme o něm v době, kdy počet tzv. duševních nemocí či poruch raketově narůstá. Jen ve Spojených státech amerických (jak zjistil americký novinář Robert Whitaker, autor knihy Anatomie jedné epidemie) byla v roce 1987 míra invalidizujících duševních nemocí 1:184, avšak v roce 2007 se tento poměr více než zdvojnásobil a dosáhl hodnoty 1:76 (t.j. jeden invalidní duševně nemocný na 76 obyvatel).

Na každou z tzv. duševních nemocí či poruch přitom dnes existuje nějaká kombinace „zaručeně spolehlivých“ léků. (Existuje však také (jak dále uvádí Whitaker) pro většinu Američanů (včetně profesionálů z oblasti duševního zdraví) zcela neznámá dlouhodobá studie schizofrenických pacientů, léčených psychofarmaky, a pacientů, kteří je neužívali. Studii financoval Národní institut duševního zdraví (National Institute of Mental Health (NIMH)) a vyšla v roce 2007 v Journal of Nervous and Menthal Disorders. Výzkumný psycholog Martin Harrow z univerzity v Illinois zjistil, že po dobu sledování trvající čtyři a půl roku si celých 60% schizofrenních pacientů ze skupiny nemedikovaných udrželo zaměstnání. Naproti tomu se v průběhu téhož období stav medikovaných pacientů zhoršoval, takže zaměstnání si udrželo jen několik z nich. Po patnácti letech mělo i nadále psychotické příznaky jen 28% ze skupiny nemedikovaných pacientů. V rámci medikované skupiny to bylo až? 64% pacientů. Přestože podle Whitakera jde patrně o jednu z nejlepších studií s dlouhodobými výstupy o psychiatrických pacientech, nenajdete o ní zmínku ani v jednom z 89 tiskových prohlášení, vydaných NIMH v době jejího publikování. Americké veřejnosti tak zůstala, spolu s dalšími studiemi, zpochybňujícími léčebný potenciál psychofarmak, záměrně utajena.)

Whitaker, který na rozdíl od většiny ostatních novinářů nespoléhal při shánění podkladů pro svoji knihu pouze na oficiální tisková prohlášení, ale ověřoval si fakta přímo u samotných výzkumníků, dospěl k jednoznačnému a znepokojivému závěru: Dlouhodobé užívání psychofarmak u dětí i dospělých původně s menšími emočními problémy působí následné těžké a chronické poruchy, které ve většině případů vyústí do invalidizující duševní choroby.

Více informací na: http://www.celostnimedicina.cz/psychiatricke-leky-a-ohromujici-narust-dusevnich-nemoci-v-usa.htm#ixzz1W892xi7P

A nyní již k samotnému příspěvku, který jsem nazval Předčasné odchody a mýtus duševní nemoci a chci se v něm prozatím jen letmo dotknout tří jednotlivých případů extrémního projevu lidské vůle v souvislosti se zjevným či skrytým duševním utrpením. (Mám na mysli sebevraždy a slovo mýtus užívám v jeho pokleslém významu. Vnímejme je proto spíš jako „nepochopení“ či „omyl“. Skutečné mýty vycházejí dle mého mínění z úplnějšího vnímání skutečnosti než je naše dnešní, běžné, obecně přijímané.) Jádro mého příspěvku tvoří jednoduchá myšlenka: Dokud většina z nás nedospěje k poznání, že současná mainstreamová psychiatrie svou koncepcí tzv. duševní nemoci jednotlivců dovedně zastírá skutečnou podstatu našich společných duševních potíží, budeme více či méně ochotně živit tento falešný mýtus, a s ním i všechny, kdo se na něm úspěšně přiživují.

Své tvrzení, že v případě tzv. duševních nemocí (dnes již dokonce poruch; tak silně degradovalo chápání tzv. biologické psychiatrie, jež původně živoucí duši klade na úroveň jakéhosi stroje či zařízení, a pojímá ji jako manipulovatelný produkt mozkové chemie a elektromagnetismu) jde o falešný mýtus a pouhou (výhledově neudržitelnou) konvenci, opírám o poznatky psychosomatické medicíny, reprezentované u nás MUDr. Janem Hnízdilem, o zlomky z učení Toltéků, prezentované Jaroslavem Duškem, o zkušenosti ze systemických konstelací, vedených bývalým psychiatrem MUDr. Martinem Danielem, o závěry mikrobiologa Carla Johana Callemana, k nimž došel při studiu mayského kalendáře, o nejnovější vědecké poznatky prezentované v knihách a přednáškách Vlastimila Marka a o svoje vlastní prožitky z tzv. manických atak.

O tom, že (a také jak) situace v rodině ovlivňuje zdraví a duševní pohodu všech jejích členů, hovořil Jan Hnízdil jako host Jaroslava Duška v pořadu ČT24 Duše K z července letošního roku, t.j. 2011. (Záznam je k vidění na níže uvedené internetové adrese.) Z pohledu psychosomatiky neexistuje žádná objektivní nemoc, ale vždy pouze konkrétní nemocný člověk v konkrétním prostředí a životní situaci. Přestože i psychosomatici jsou často nuceni držet se zavedeného medicínského názvosloví, chápou, že tzv. nemoc (a to i duševní) je pouze obrannou reakcí organismu a pokusem o obnovení narušené rovnováhy.

Ve zhruba 150. minutě pořadu padne i zmínka o tom, že v tradičním společenství na Havaji řeší zdravotní potíže jednotlivce celá jeho rodina technikou Ho´oponopono… a to tak, že se všichni její členové zavřou do jedné místnosti, třeba i na několik dní, a o problému hovoří tak dlouho, dokud se energie mezi všemi zúčastněnými nevyčistí. Na tomto léčivém procesu se podílí celé společenství, které po dobu léčebného sezení takovou rodinu materiálně zabezpečuje.

(Celý pořad k vidění na http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10000000034-divadlo-kampa/211251000300010-duse-k-jaroslav-dusek-hosti-jana-hnizdila/.)

V tomto tradičním pojetí tzv. nemoci na sebe určitý disponovaný jedinec, z našeho pohledu tzv. nemocný, stahuje určitý typ nezdravé energie, a ztělesňuje (somatizuje) tak nějakou „poruchu“ v rodinném systému. Tradiční havajské společenství prý ještě chápe, že nemoc není porucha jednotlivého orgánu či samotného jednotlivce, propukající izolovaně a beze smyslu, ale že nejlepším řešením pro postiženého jedince i jeho okolí je právě náprava vztahů v základní jednotce širšího společenství – v rodině. Nesporný užitek má z toho jak samotný postižený, tak jeho rodina… a nakonec i širší společenství.

(V již zmíněném pořadu Duše K – v cca 165. minutě – zazněla z úst pana Duška také zprostředkovaná výpověď autistického chlapce, uvádějící příčinu jeho „autismu“. Ocituji tu jen její začátek, pro případ, že by to někoho zajímalo a chtěl si ji poslechnout: „Já vám řeknu zprávu, co mi řekla jedna dívka z Brna…“ Dál už je to skutečně silná káva, kterou v tuto chvíli nehodlám podávat.)

Zkušenosti ze systemických konstelací, které se v posledních letech rozšiřují jako jedna z alternativních terapeutických forem i u nás, ukazují, že do léčivého procesu mají co mluvit i zemřelí příbuzní, s jejichž vlivem na zdraví (ale můžeme říci i blaho a prosperitu) všech žijících členů rodiny západní medicína dosud nepočítá. Ukazují také, že předčasný (násilný) odchod citlivějších jedinců ze světa je z hlediska udržení rovnováhy narušeného systému řešením pouze dočasným.

V naší společnosti, v jakési „široké rodině“, je nemocný člověk (v rámci oficiální tzv. biologické medicíny) stále vnímán jako izolovaná jednotka. V případě zdravotních potíží je obvykle z užšího rodinného systému vyčleněn, označen za nositele určité choroby a izolovaně „léčen“, s odvoláním na vzájemnou solidaritu na náklady všech. Jeho tzv. choroba je při tom potírána všemi dostupnými medicínskými prostředky, nezřídka až do úplného zničení samotného pacienta, resp. jeho křehké tělesné schránky.

Platí to i v oblasti duševního zdraví, které je u nás dosud chápáno jako neexistence jakýchkoli rušivých symptomů. Žena, která se podvolí omezujícímu rodinnému systému, ve kterém přebrala roli služky, a zemře předčasně na rakovinu, je považována za duševně zdravou, zatímco u neuvědoměle se vzpírající ženy konstatuje odborník na duševní zdraví hysterii a začne ji neprodleně léčit. Veškerá podpora, pokud se jí takto označenému jedinci od jeho rodiny vůbec dostane, spočívá obvykle v přemlouvání k dodržování léčebného režimu, jemuž se léčený někdy vzpírá, a v případném dobře míněném dohledu nad pacientem.

Šance na přeskupení a obnovení stability narušeného rodinného systému tak bývá obvykle promarněna, a poškozeni z takové zkušenosti vycházejí nakonec všichni zúčastnění. Doplácí na to celá společnost a jediným, kdo při tom na úkor všech posiluje své pozice, jsou v takto pojímané hře na zdravé a nemocné toliko protagonisté medicínsko-farmaceutického průmyslu, mající pramalý zájem na přirozených a zdravých mezilidských vztazích, neboť ty mu nepřinášejí žádoucí profit. Skutečné duševní zdraví se tak pro průmyslovou medicínu stává doslova nežádoucí komoditou. Americký psychiatr Thomas Szasz hovoří v této souvislosti o vládě farmakokracie. Vraťme se ale k rodině a našemu tématu.

Cítím, že zase začínám bláznit. Cítím, že nemůžeme znovu projít tak hroznými časy a že tentokrát už se nezotavím,“ zapsala si do svého deníku jednoho chladného dne roku 1941 anglická spisovatelka Virginia Woolfová. Pak odešla z domu k řece, kde si naplnila kapsy kamením a vstoupila do proudu. Její tělo se našlo o tři týdny později. Závěr vyšetřovatelů zněl: sebevražda v pomatení smyslů. (Doslova: suicide while the balance of her mind was disturbed.)

Z pohledu zástupců mainstreamové psychiatrie trpěla Virginia Woolfová maniodepresivní resp. bipolární či schizoafektivní poruchou. Slýchala hlasy a „psala krom jiného i proto, aby vydobyla nějaký smysl ze svého duševního zmatku a ovládla své šílenství,“ jak uvádí psychiatr Peter Dally v knize Manická deprese a život Virginie Woolfové (z roku 1999). V manických atakách k ní podle Dallyho „ptáci promlouvali řecky, zjevovala se její mrtvá matka a napomínala ji, hlasy ji ponoukaly k tomu, aby dělala nepřístojnosti (doslova: wild things). Odmítala potravu. Důvěrní společníci jako její manžel Leonard a sestra Vanessa se proměnili v nepřátele, které urážela a napadala…“

Přátelé a rodina měli naštěstí pro její „nemoc“ pochopení a pečovali o ni. Narodit se v chudší či méně tolerantní rodině, skončila by bezpochyby doživotně pod zámkem. I tak byla odkázána na několik dlouhodobějších hospitalizací a následnou domácí péči. První záchvat „duševní nemoci“ se u ní projevil ve 13 letech, krátce po smrti matky, k prvnímu pokusu o sebevraždu se odhodlala v 31 letech, kdy v mučivých obavách z veřejného přijetí své prvotiny spolykala 100 tabletek Veronalu (pozn.: 1. komerčně vyráběný barbiturát – barbital). Před tímto sebevražedným pokusem dvakrát uposlechla rad svého ošetřujícího lékaře (podstoupila krátkodobou hospitalizaci a doporučenou „zdravotní dovolenou“) a její zdravotní stav se při tom výrazně zhoršil.

O Virginii Woolfové se zmiňuji proto, že jde o postavu známou a ve své době privilegovanou. Mnoho stejně či podobně postižených dožilo své životy jako lidské trosky v ústavech pro choromyslné. Ani tolerantní a na svou dobu osvícený přístup rodiny a přátel však, jak vidno, neodvrátil známou spisovatelku od jejích sebevražedných úmyslů. Za povšimnutí stojí ono množné číslo ve druhé větě jejího deníkového zápisu: „Cítím, že nemůžeme znovu projít…“ Ozývá se tu strach z opakování prožitých hrůz ve chvíli, kdy byla shodou okolností ponechána sama sobě. A pak také strach z definitivní ztráty kontroly nad sebou samou a svou „nemocí“ („..tentokrát už se nezotavím..“). Virginia podle všeho nepodlehla depresivnímu stavu mysli, ale obavám z průběhu další nastupující manické ataky. Mít tenkrát na své straně a při sobě poučeného průvodce onou děsů plnou krajinou tzv. šílenství, mohlo vše dopadnout jinak.

O Virginii Woolfové se zmiňuji i proto, že na základě vlastních zkušeností s průběhem tzv. psychotických atak si umím (do jisté míry) představit, co asi prožívala. Faktem je, že i dnes, o délku jednoho lidského života později, by zasvěceného průvodce krajinou svých osobních běsů hledala jen obtížně.

A do třetice – dělám to také proto, že je to pro mne snadnější, než psát o vlastní rodině a o našem synovi, který odešel ze světa v necelých 23 letech a za pomocný prostředek zvolil smyčku.

Pro Virginii bylo pomyšlení, že někdo jiný přebírá vládu nad jejím chováním a myšlením, nesnesitelné. K odchodu ze světa se rozhodla ve chvíli, kdy její manžel zápasil s vlastní depresí, zatímco Anglie stála na prahu války.

Jiný známý spisovatel, Rakušan Stefan Zweig vylíčil v novele Mučivé tajemství duševní obtíže spojené s dospíváním i přijímáním sociálních rolí v dobře situované, civilizované evropské rodině. Otec, klasický živitel rodiny, zůstává doma, zatímco matka odjíždí se synem do lázní, kde se má zotavit po jakési nemoci. Nabídne se jí tam možnost prožít milostný románek, ale syn jí v tom instinktivně brání. Atmosféra houstne, konflikt mezi „dospělými“ a dospívajícím dítětem se vyhrocuje. Propukající aféra končí útěkem syna k babičce, jeho návratem domů a uzavřením tiché spiklenecké dohody s matkou. Syn bere před otcem veškerou vinu za své „nepřijatelné“ chování na sebe, je mu „laskavě“ odpuštěno a zdání rodinné harmonie může být obnoveno. Další chlapcovy osudy neznáme, známe však osud autorův. Také Zweig, stejně jako Woolfová, odešel ze světa z vlastní vůle (navíc i spolu se svou druhou ženou Lotte). Stalo se tak počátkem roku 1942 – s pomocí již zmíněného Veronalu – v Brazílii, kde žil již jako britský občan zdánlivě v bezpečí a stranou válečného běsnění. Krátce předtím si v novinách přečetl zprávy o pádu Singapuru, útoku Němců na Suezský průplav a o finančních povinnostech britských občanů v zahraničí. Zweig za svého života neskrýval, že války se bojí víc než smrti. Sebevražda tak pro něj byla logickým a pochopitelným řešením situace. Pokud je mi známo, nebyl Zweig za svého života psychiatricky diagnostikován.

Rozklíčovat všechny motivy, vedoucí k sebevraždě našeho mladšího syna, se nám dosud nepodařilo. Došlo k ní osm let poté, co jako patnáctiletý v počáteční fázi „psychotické ataky“ použil na radu profesionálky potlačující mentální techniku, která mu měla pomoci „udržet kontrolu“ nad rušivými myšlenkami. Z tohoto světa odešel v Anglii, kde se nepříliš úspěšně pokoušel zlepšit svou finanční situaci, vymanit se z omezujících a zavazujících rodinných pout a zařídit si život podle svých představ. „Nechci skončit jako ty,“ řekl mi krátce před svým odjezdem.

Svůj příspěvek zakončím odkazem na příběh devítiletého Maxe z filmové adaptace populární „dětské knížky o deseti větách“ Maurice SendakaWhere the Wild Things Are“ z roku 1963 resp. 2009. U nás vyšla na DVD pod titulem „Max a maxipříšerky“ a její poselství čtu sám pro sebe takto: „Lepší je uznat existenci svých vlastních příšerek, vyhledat a pojmenovat je dřív, než se z nich stanou běsi a utrhnou se ze řetězu. Lepší je spřátelit se s nimi a najít pro ně místo na slunci, než je zatlačovat z příšeří hlouběji do stínu, držet je na uzdě a snažit se mít je za všech okolností a za každou cenu pod kontrolou.“

Je potěšující, že právě tato ozdravná tendence se, vzdor nepřízni stávajícího systému, začíná pomalu a s pochopitelnými obtížemi prosazovat i v naší churavějící společnosti. Vždyť poselství filmu lze vnímat i takto: „Ten spratek měl po pěti minutách dostat maxinaprdel a zaracha, protože pak bych nemusel film po půl hodině zcela otrávený tím věčným retardovaným hýkáním a ječením film vypínat a vztekle mazat,“ jak píše nick Marigold na stránkách Česko-slovenské filmové databáze. Devátá evoluční vlna vesmírného podsvětí, která podle Callemana odstartovala v březnu tohoto roku, má „došplouchnout“ za 38 dní, v pátek 28.10. 2011. Calleman o tomto období píše: „Vysoká frekvence změn a zvratů v kosmických energiích, které nyní působí na naši planetu, ovlivňuje i naše životy, které v důsledku působení vlny procházejí zásadními proměnami. Plánování života tak, jako by vše mělo zůstat při starém, je téměř nebo zcela nemožné, a to i krátkodobě. Udržení rovnováhy je obtížné, neboť jsme pod vlivem mnoha energií, které nás posouvají různými směry, často s protichůdnými tendencemi. Zdá se však, že jedním z důsledků je ozdravování a sjednocování rodin.“ Už brzy se má ukázat, jak jsme energii deváté vlny využili. Děkuji za pozornost.

Prameny:

Robert Whitaker, Anatomie jedné epidemie, Crown Publisher, 2010,

http://www.celostnimedicina.cz/psychiatricke-leky-a-ohromujici-narust-dusevnich-nemoci-v-usa.htm

Virginia Woolfová a její šílenství, John McManamy, http://www.mcmanweb.com/woolf.html

Stefan Zweig, Novely, Odeon 1968

C.J. Calleman, Nárůst frekvence deváté vlny mayského kalendáře, http://svetlojelaska.blog.cz/1108/narust-frekvence-devate-vlny-mayskeho-kalendare-carl-calleman

Duše K, červenec 2011, ČT 24

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10000000034-divadlo-kampa/211251000300010-duse-k-jaroslav-dusek-hosti-jana-hnizdila/.

Max a maxipříšerky (Where the Wild Things Are), Warner Bros. Pictures 2009, http://wherethewildthingsare.warnerbros.com/dvd/#/Splash

autor příspěvku:

Jiří Bryan, ročník1960, v letech 1995-2007 překladatel filmové a dokumentární tvorby z anglického jazyka, autor řady nepublikovaných a nepublikovatelných textů, t.č. v invalidním důchodu

  • poprvé nedobrovolně hospitalizovaný v PLB s dg. akutní polymorfní psychotická porucha v roce 1998

  • podruhé opět nedobrovolně s dg. nespecifická schizofrenie tamtéž v roce 2006

  • v roce 2007 s dg. schizoafektivní porucha shledán invalidním bez nároku na důchod

  • v roce 2008 na základě nové žádosti uznán invalidním zpětně od roku 1998

  • od roku 2008 využívá v léčbě výhradně alternativní metody, v květnu 2011 na další léčbu (dočasně?) rezignoval

spoluautorka:

Kateřina Bryanová, ročník 1961, učitelka a překladatelka z anglického jazyka

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama