Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

10 a méně knih

Nejprve standardní směs: „šachovým figurkám“ z jeskyní na Pomezí bych říkal jinak. Do Uhelné se jede přes Vápennou a Žulovou. Frývaldovská kulturní památka je kulturní až tak, že pro jistotu blíž se k ní nesmí. Sluneční erupce prý opět zesílily. Jedna svatba je za námi, druhá před námi. Zhruba z toho vyplývá, kde jsme my sami. Podle MUDr. a karet na počátku transformačního období. (Ne, že by nás to trochu nelekalo. Ale co nás už neleká?) „Rozhodli jsme se zůstat nepoučitelní,“ oznámil nám všem ministr našeho vnitra. Kačence začal školní rok. A 21. století bez uzardění pokračuje.

 

Nejprve ty zásadní knihy, které se mnou zas tolik nehnuly: Kvílení (a proč by taky mělo?), Na cestě (z kanape jsem se nezvedl), Sum?a technologi?e (jen velký smutek z ní na mne padl) a zcela jistě i řada dalších, které tu nemá smysl vyjmenovávat. Už proto, že jejich tituly vykouřily se mi (momentálně) z hlavy. Ta nejnovější fejzbuková Třeštíkova třeba. I když je zábavná. (A možná ani ne nejnovější. Před lety letoucími – kdy ale nemohla ještě vzniknout – byl bych z ní asi dost vedle. I když ne tak jako třeba z Horníčkovo Dobře utajených houslí. Či Klapkovo Tří mužů.) Ale ta není ani z těch zásadních. Na rozdíl od Bible, Babičky, Máje, Koránu, Tao Te Ting, Fausta a Poselství Grálu. U Fausta mám výmluvu, že je to divadelní hra. Stejně jako Romeo a Julie. Hamleta. A spousta dalších.

Udělám to takhle: vyplkám se tu a odkazy si (snad) dohledám jindy. Tak třeba Kašpar noci. Z té ve mně trvá jen její název a mně to úplně stačí. Měl jsem ji nechat zavřenu. Nepřinesla (spíš nevzal jsem si z ní) nic, leč její název fascinuje mne stále. To villonovské balady se mou zacloumaly hodně, i když zřejmě ne dost. A titul mi pro změnu ne a nenaskočí. Vypudil mi ho z hlavy Erskinův Nezbedný mistr balad, který se ke mně dostal až s dědictvím po babičce. (A přece tam je: Psáno na pranýř. Stačí to nevzdávat. Někdy.)

Co vypudilo mi z ní (prozatím nenávratně) název té úžasné Valtariho knihy o Ježíšovi, netuším. Londonův Tulák po hvězdách to jistě nebyl. Ten straší mi v ní už léta a právě dostal se ke slovu. Nemít ho zrovna rozečteného, odešel bych z pátečního cvičení Naam Yogy hned, jak začalo. A možná by to tak bylo dobře. (Ten chlápek, co je sestavil, musí být sadista. A kdoví, co ještě.)

Reklama

V hájemství detektivek (po příchodu na Vinohrady měl jsem takové období) Smutek poručíka Borůvky. Chtělo by se napsat vše od Škvoreckého, ale nebyla by to pravda. Asi můj nejmilejší český spisovatel. Jistěže až po Čapkovi (jehož styl zas tolik nemusím, zatímco Škvoreckého můžu, či mohl jsem se užrat), ale toho jsem nemohl vidět živého. Škvoreckého, pravda, dlouho také ne. Tak dlouho, že když to pak možná i šlo, nestálo mi to za to. Však ani za Skácelem jsem se nerozjel, když zjistil jsem, že existuje na světě. Vylekala mne ta jeho podobizna. Nabyl jsem z ní dojmu, že by mi hned ve dveřích musel jednu ubalit. Za všechnu moji sprostotu.

Ostatně, ona i nedočtená (protože vycházela na pokračování v Ahoji na sobotu) Záhada pro blázny od Patricka Quentina (a hleďme, on to byl pseudonym hned 4 autorů a autorek). Ale tu nebudu tučnit. Peckova Pasáž, pochopitelně. To už jsme jinde, než v detektivkách. To objevil jsem v ložnici rodičů na skříni takový kufr s petlicovou literaturou. Včetně toho Borůvky.) A ještě k detektivkám: Baterka Honzy Svítila. Tu jsem si napsal sám a… (do knihy má daleko). Věděl jsem, že mi to u toho počítače nepůjde. Přestává mne to bavit a začíná unavovat. Medvídek Pů, myslím, má se psát s čárkou. Teda já si myslím, že s kroužkem, a proto ho také tak píši. (Dokud mi to nějaký lingvista laskavě nevysvětlí.) Správně píše se Pooh, ale to se u nás právě v tomto konkrétním případě neujalo. Vyvolávalo by to i docela jiné představy, než naše hezké české Pů či Pú. Ať už to znamená cokoli.

Michal Medvěd (celá ta úvodní kapitola s vynechaným odstavcem) se svou velkou hlavou otloukanou o schody vnesl mi do dětství takový zmatek, že dodnes jsem z něj nevyšel. Ve zralejším věku pokusil jsem se nad originálem o nápravu. Marně. Nepomohla mi ani Plína Pú v Garpovi. Nechám to prozatím koňovi, přidám Morgensterna (Šibeniční písně), vynechám Hesseho (zkusil jsem jednoho a ztroskotal na odpuzujícím překladu) a (sakra, sakra, sakra.. ta hlava, ta paměť.. nakonec vyšel mi z ní Tracyho tygr, ale toho jsem původně nechtěl. A Kdo chytá v žitě přidalo se jaksi automaticky. My s osobní zkušeností víme proč. Hlodala ve mně ta v mládí nepochopená knížka a vrátila se mi po letech, již trochu poučenějšímu.)

Tak já si to sečtu: bez těch Literárních poklesků a v mělčinách paměti bůhvíkam zaneseného Valtariho (a počítáme-li Baterku) by to mělo být deset kousků přesně, takže máme splněno. Někdy se vyplatí si nevzpomenout. Jdu si to nechat dosnít na lože..

..no ovšem. Nejmenoval jsem (a měl a chtěl jsem) Obětního beránka a Mayský kalendář. Ta první mne smířila s křesťanstvím, ta druhá má pokračování (Mayský kalendář a Strom života), které jsem ještě ne a nedočetl. Kteráže bude třetí přes počet? Plejáďané?

Pod čarou ponoru: Na lůžku mi doběhlo, že vynechal jsem Rusáky. Chvíli jsem nemohl na žádného přijít. Vytěsnil mi je (všechny, až na Puškina) Ivan Olbracht. No jo. Že jsem na tom takhle bídně, mohl jsem alespoň tušit. Takže: Zoščenko (v prvorepublikovém překladu) a Charms jsou jasní. Méně zabedněnému já mohl by být snad i Chlebnikov se svým „málo viděv u oliv“. Jenomže čtěte v těch jejich bukvách. A že je do mne vtloukali. (Přeháním. Nebylo to tak zlé. Se mnou. I když vlastně už dost. Jenom to nikdo včas nepoznal. Asi tak jako u Holdena C.)

Z Francouzů (Maďara asi žádného neznám; měl bych to napravovat?) mohl to být Anatole France, dostat se já k němu dřív. Takhle už jen takové překvapivé, příjemné trnutí (ale to si teď zrovna vymýšlím) kolem páteře nad Ostrovem tučňáků (ten zůstával jsem si dlouho dlužen) a Vzpourou andělů (o které neměl jsem až donedávna ponětí). Některé pasáže z Hraběte Monte Christa a Bídníků. Tušíme, které.

(Zjišťuji, že začíná se mi plést zet a es. V předložkách. To´z nám to dopracoval, čtenáři. Tak dlouho byl jsi netrpělivý, povrchní a nedůsledný, až ti to zůstalo. Pooh s tebou.)

Bylo by nespravedlivé nezmínit fejetonisty Ludvíka Vaculíka a Vlastimila Marka (především Čítanku jaro a Tajné dějiny hudby). To aby bylo z čeho škrtat. Protože Hobbit. (Jehož zfilmování dlužno připsat na seznam zločinů proti lidskosti. Jako by jich už tak nebylo málo.)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama