„Ne, já se tu před vámi svlékat nebudu,“ měl jsem jim říct a trvat na tom. Místo toho jsem si začal pomalu rozepínat knoflíčky u košile.
„Rychle, rychle!“ (Nevím, kam tolik spěchali. Později se mi vybavily filmové scény z transportu Židů za druhé světové války. „Schnell! Schnell!“ Tady to bylo už po transportu – ten probíhal v relativním klidu – mluvilo se na mne česky, bez psů, bez namířených zbraní, jen s důraznou policejní asistencí. „Pochopte, děláme jen svoji práci.“ Před odchodem do „sprch“ se internovaní také museli sami svléknout. Do poslední chvíle měli věřit, že jde o očistu vodou. Ti první to měli snazší. Uvěřit.)
Když rychle, tak rychle. Otočil jsem se k nim zády a stáhl si jedním rychlým pohybem kamaše i spodky. V předklonu jsem při tom na ně vystrčil holou zadnici. To jediné jsem si ještě troufnul. Některé to rozesmálo.
Hodili mi košilku (andělíčka), se šněrováním se nenamáhali, stihl jsem si uvázat alespoň tkaničky u krku. Měl bych psát hodily a nenamáhaly, protože to byla práce přítomných žen. Muž kurtoval. Tlačili mne na lůžko a chystali injekce.
„Na břicho nechci.“
„Dobře, tak na záda.“
Prakticky současně mi kurtovali obě nohy, bodali injekce do stehen, do každého jednu, kurtovali levou ruku a z pravé odebírali krev. Proti tomu jsem ani nestihl protestovat. („Promiň, vím, že jsem Ti slíbil, že už Tě bezdůvodně napichovat nenechám. Tentokrát jsem to nezvládl.“ Blázen se může bavit i se svou žílou. Raději, když u toho nikdo není.)
„To je ta injekce, co mne má uspat?“
„Ne, tahle ne.“
Nechávají mne samotného. Ne docela. Na druhém lůžku, blíž ke dveřím, mám „spolubydlícího“. Neznáme se. Nepředstavili nás. Nemluvíme spolu.
Po pravé ruce na stolku mi nechali čaj (odporné chuti a kdoví, co do něj přidávají) a bažanta.
Chtěl jsem ještě „na stolici“, ale nenechali mne. Podložili mne něčím placatým, měl jsem se do toho vyprázdnit vleže. Nešlo to. Vlastně to byl z mé strany asi jen pokus, jak na chvíli přerušit kurtování.
Do bažanta jsem alespoň plival. Čaj jsem s odporem srkal. V krku mi vyschlo docela rychle. Přešlo poledne. Odpoledne. Uvolnil jsem si levou ruku. Nohy uvolnit nešly. Neleželo se mi kdovíjak pohodlně.
Přišlo jich zase víc.
„Vy jste si uvolnil ruku!“
„Ano. Potřeboval jsem se protáhnout a vyjela mi z těch řemenů.“
„Tak ukažte.“
„Můžete mi uvázat druhou? Takhle se mi špatně pije.“
Uvázali mi druhou. Nejsou zas takoví sadisti. O nezbytných léčebných opatřeních rozhoduje velící lékař(ka). Oni jen „dělají svoji práci“. Když to jde, člověku vyhoví. Ani řemen neutáhli tak pevně jako prve, takže paže se dala docela pohodlně vyprostit. Nezkoušel jsem to často a zase jsem ji do řemenů vracel. Nechtěl jsem příliš provokovat. (Podle protokolu, jak zjistil jsem později, mi měli každou hodinu kontrolovat končetiny. Ne, že bych si něčeho takového všiml.)
Za dveřmi slyším, jak se hlásí moje žena. Má na mne vypsanou ošetřovačku a celou dobu jsem (marně) žádal, aby byla při převozu se mnou. Konečně přijela. Dveře se ale neotevřou. Po nějaké době mám dojem, že mi dává za dveřmi nějaké zvukové signály. Odpovídám, ale nic se neděje. (Prý nic takového nedělala. Řekli jí, že spím. A že jsem přikurtovaný. To ji rozplakalo. Nenašla v sobě sílu nebo odvahu jít se podívat. Prakticky jí v tom prý ale nikdo nebránil.)
Co když ji také hospitalizovali? Napadá mne. Takový případ už se stal. Vím o něm díky stránkám Neklid.net. (Zatracené stránky. Zakázat by je měli. Takhle děsit a strašit lidi. – ironická vložka. Do bot. Nejsem robot. Jen se tu vzpamatovávám a vypisuju z dalšího, čerstvého traumatu.)
Přijde sestra.
„Byla tu Vaše žena, ale už jela domů. Vy jste spal,“ oznamuje mi bohorovně.
„Ale já nespal. Slyšel jsem ji.“
„Vy jste spal.“
Uvěřím alespoň tomu, že manželka odjela domů. Mne ale tím pádem už mají ve své moci. Pro tuto chvíli definitivně. Protože pravda je to, co říkají oni. Neuklidňuje mne to.
Uplyne noc. Spím? Nespím? Ani nevím. Subjektivně prožívám realitu. Jednu chvíli zkouším volat, jestli někdo přijde.
„Haló!? Haló!? Haló!?“
Nepřijde nikdo. Můj „spolubydlící“ mi později (to už spolu mluvíme, i když nás nikdo nepředstavil; seznámili jsme se tak nějak bez představování sami) sděluje, že jsem v noci telefonoval, i když jsem neměl telefon. Vysvětluju mu, že jsem netelefonoval, ale zkoušel volat o pomoc. Neleželo se mi vůbec pohodlně, nemohl jsem hýbat s nohama. Šlo to přežít.
Je ráno. Jsou tu zas. Už v menším počtu. (Kolik přesně nevím. Jeden, dva, tři? Záleží na tom? Subjektivně prožívám skutečnost.)
„Tak po snídani už vás odvážeme.“
Fakt? Tak tomu říkám výzva. Prstem levé ruky vytírám vaničku s Flórou a mažu si rohlík. (Flóru budeme snídat po celou dobu pobytu. Máslo se nepodává. Mám matný dojem, že v Bohnicích si člověk mohl vybrat. Tady tedy ne. Svačiny nejsou. Na rozpisu ano.)
Pátek je nejhorší den mého pobytu na uzavřeném psychiatrickém oddělení Svitavské nemocnice. Krev je prý v normě, sdělují mi při vizitě. Moje paranoidní mysl mi ale našeptává, jak snadno by mne tu mohli zabít, kdyby chtěli. A svedlo by se to na nehodu v koupelně. Jsou tam na stěnách takové „šikovné“ věšáčky na ručníky, z docela tvrdého kovu. Oddechnu si až při návštěvě manželky. Nevím už, co všechno jsme si říkali. (Paměť je zrádná. A subjektivní prožívání reality ovlivňují i podávané psychiatrické drogy. Naordinovali mi haloperidol s převedením na abilify. Na klidu mi to nepřidává. V sobotu začínám prášky plivat. Kontrola naštěstí není důsledná. Díky tomu si mohu uchovat poměrně jasnou – jakkoli paranoidní – mysl.)
Proběhne sobota, i neděle. V relativní pohodě. Zvykám si na sváteční režim oddělení. Otevřené oddělení je plné, proto sem umisťují i pacienty, kteří sem nepatří. Myslím, že můj případ to nebude. Původně mne vezli do Pardubic. Prý na vyšetření. Nejspíš to byla už od začátku habaďůra. Na kterou jsem, já blázen, naletěl.
(Dá se naletět na habaďůru? A jak by takovou scénu asi ztvárnil filmový režisér? Jak vlastně habaďůra vypadá? Kdo to je? Odkud se vzala? Zapátráme…)
V pondělí, po pohovoru s psycholožkou (snaží se mi podsunout myšlenku, že mi kurtování pomohlo, protože mne přece zklidnilo), mohu podepsat „negativní revers“ a odpoledne odejít domů. Kdybych vydržel být hospitalizovaný celý týden, dostala by manželka tři měsíce volna na ošetřování. To bych ale musel až do čtvrtka předstírat spolupráci, plivat prášky a sám sobě do ksichtu.
Nejsem hrdina. Jsem průměrně zbabělý občan tohoto státu, který by za Hitlera, tak jako většina ostatních, hajloval na náměstí a myslel si přitom svoje. Přece se nenechám jenom tak mýrnyx dýrnyx zabít. A taky už chápu ty Židy. Že šli poslušně tam, kam jim tenkrát veleli jít. Oni viděli, že toho, kdo se vzepřel, na místě zastřelili.
A já mám stále v živé paměti, jak jsem se při svém prvním příjmu v PLB ptal, co se stane, když budu odmítat injekci.
Že v tom případě dostanu přes hubu, sdělil mi jasně a srozumitelně chlapík, co připomínal mi hudebního kritika Jiřího Černého. (Vlastně jsem ho v tu chvíli považoval za J. Černého a to mne mátlo.)
Ona ta naše konverzace probíhala nějak takhle:
„A když já injekci ne?“
„To pak přes držku.“
Ležel jsem pak na samotce přikurtovaný celou noc. A neměl jsem s tím problém. Prožíval jsem archetyp ukřižovaného Ježíše a dodnes mám pocit, že jsem měl celou dobu rozpřaženo. Což prakticky nebylo možné. (Subjektivní prožívání reality.) Jak hluboce mne tento iniciační prožitek traumatizoval, jsem zjistil teprve loni, když jsem svou zkušenost svěřoval do telefonu novinářce. Tehdy najednou dalo o sobě tohle moje překryté trauma vědět. Poprvé po dvaceti letech.
Letos v lednu, během vyšetření na ORL, se ohlásilo zas jiné trauma, ještě hlouběji uložené. (Jako čtyřletého mne připoutali ke křeslu a trhali mi mandle. Pokousal jsem tehdy chudáka sestřičku, ale své mandle jsem neubránil.)
Nečekal jsem to a zaskočilo to jak mne, tak vyšetřující personál. Byl jsem v mánii a na to vyšetření jsem neměl chodit. Dnes už je mi to jasné a pozdě bycha honit. (Pan Bych odvážně nalétává na paní Habaďůru.)
Díky této čerstvé zkušenosti také vidím, že jako psychiatrický pacient a úředně uznaný blázen mám před sebou ještě spoustu práce, pokud chci, aby se zacházení s bláznem v naší zemi změnilo tak, aby bylo bláznům a celé společnosti ku prospěchu a ne ku škodě, jak tomu prozatím je. Nejsem a nebudu hrdina. Ale taky už nejsem dítě. (I když to dítě už řadu let, díky alternativní léčbě, intenzivně cítím v sobě. Se všemi jeho postupně projevovanými a tak, jak to jde, i hojenými zraněními a bolestmi.)
P.S. Píšou mi z polikliniky. Z bývalého „blázince“:
Dobrý den,
obdržel jsem jako zástupce společnosti Poliklinika Choceň, a.s. Váš e-mail s žádostí a s informací o Vašem zdravotním stavu.
Naše společnost v žádném případě neposkytuje jakékoliv informace o svým zaměstnancích.
Pokud se chcete omluvit za své nepřístojné chování, kterým jste způsobil újmu jak našim zaměstnancům, kteří se k Vám chovali naprosto profesionálně, tak i pacientům v čekárně, můžete jí adresovat přímo mě. Rád ji příjmu a vyřídím.
S pozdravem
Jaroslav Janouch
Tak já jsem jim svým chováním způsobil újmu. Teď už jen zjistit, jakou.