Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Chráněno: A co Češi?

Stručný obsah příspěvku zde není uveden, protože je tento příspěvek chráněn heslem.

hudební pot kres(chuck)

Dnes rovnou, bez opičáckého závodníku á la (à la) Respekt. Zato však po čase zase s hudbou.

Chaluho, obilí moře, chlebe vln, / Úrodo, která bez setby vzejde, / Jediná jistoto, již moře vyplaví / Požehnaná buď vidlemi a háky, / Hráběmi, nůšemi a palnými jámami, / atd. atp. (Gouel Breizh) .. Phillippe byl chorobně úzkostlivý člověk, který však nakonec překonal hrůzu a splnil si svůj klukovský sen: osamělou plavbu přes Atlantik. Škoda, že se na zpáteční cestě utopil, ale v mé paměti zůstane jako obdivuhodný frajer, který umíral šťastný, protože přemohl svůj strach. (Lubomír Martínek v rozhovoru pro měsíčník Plav)

Snad takhle jsem to měl včera na radě říct, když se mne ptali na rozdíl mezi konvenční a alternativní léčbou duševních potíží: „Léčit se konvečně je jako nasednout do autobusu a nechat se vézt po pohodlné silnici. Že vás vezou vlastně na popravu, se ukáže až cestou. A taky, že je řidič pod vlivem a nezvládá zatáčky. Mnozí pasažéři (ti, co mají ještě sílu) pak vyskakují za jízdy a podle toho dopadají. Zvolit alternativu je jako vyrazit v plachetnici na širé moře. Člověk se musí začít sám orientovat. Napínat plachty a chytat vítr. I když cíl té své plavby prozatím jenom tuší. A samozřejmě hrozí i to, že hned při první větší bouři utone.“ Jenomže neřekl. Takže je možná lepší ten autobus?

Moje zkušenosti a seriózní vědecké studie, které byly před veřejností dlouho zatajovány (viz Whitakerovu do češtiny dosud nepřeložené knihy Mad in America a Anatomy of an Epidemic) naznačují, že je přece jen lepší ta druhá varianta (à la mořský vlk). I proto, že ve zdravější a přirozeněji strukturované (tradičně uspořádané) společnosti se člověk na takové plavbě nemusí nutně stát hned osamělým mořeplavcem.

Dnes už jím nemusí být ani u nás, protože určité podpůrné skupiny pro osoby s vážnými duševními potížemi tady jsou. Ne všechny jsou přitom orientované a závislé na konvenční psychiatrii a současných (spíše nestrukturách než) strukturách tzv. péče o duševní zdraví, která je spíše péčí o to, aby pacient pokud možno užíval své doporučené dávky jedů, co údajně mají léčit. Že nic takového nedělají se přitom ví (protože je to opět spolehlivě vědecky doloženo) už dlouho. Dost dlouho na to, aby se naše společnost konečně začala probouzet ze svého snu o kompetentnosti tzv. odborníků na duševní zdraví?

V novinách (čerstvě např. mfDNES z 27.5.2015) přitom stále častěji čteme (pokud je ještě čteme), že lidé s vážnými duševními potížemi jsou extrémně nebezpeční. Těch vysoce rizikových je prý na 800, těch středně rizikových 7200 a 72 000 „jen“ duševně nemocných, od kterých prý snad žádné nebezpečí nehrozí (což ale nikdy není jisté, protože psychotici jsou prý nevyzpytatelní a psychiatrům často nezbývá nic jiného, než se jen modlit, aby něco nevyvedli). Zdá se, že od roku 2012, kdy pořadu Máte slovo kralovala naprosto dezorientovaná moderátorka, se vzdor heroickému úsilí všech reformátorů psychiatrické péče na takřka beznadějné situaci psychiatrických pacientů nic podstatného nezměnilo.

„Pokud bychom chtěli všechny psychotiky preventivně zavřít do léčeben, lůžka by nám rozhodně nestačila,“ říká v mfDNES MUDr. Marta Holanová (velmi dobré psychiatr z města Brno) a naznačuje tak možné a přijatelné řešení – více lůžek (asi tak osm tisíc) pro psychotiky = méně nebezpečí na ulicích. A zpřísnit ostrahu a dozor, je třeba zcela logicky dodat.Vždyť nebezpeční psychotici prozatím až příliš snadno procházejí sítem „institucí, které před nimi mají společnost chránit“. (mfDNES) Tedy nikoli léčit je, či opravovat jejich duševní poruchu. A děsí a zlobí se už i někteří necenzurovaní blogeři. Ústavní lékaři v USA přitom prý (podle CCHR) dobře vědí, jak z relativně bezpečného psychotika „vyrobit“ psychotika agresivního, t.j. nebezpečného. Na „péči“ o takového pacienta pak dostanou více peněz.

V tom je úskalí ústavní a nedobrovolné léčby, která nemusí být vždy v zájmu pacienta a jeho zdraví. Něco málo o tom vím i ze své osobní zkušenosti a mohu říct jen to, že tak zlé to v Bohnicích (v roce 2006) ještě nebylo, ale režim uzavřeného oddělení měl vždy přednost před individuálním režimem a léčebným plánem pacienta, takže jsem řadu předepsaných (jistěže vedlejších, doplňkových, podpůrných) aktivit odehrávajících se vně pavilónu prostě nemohl (nestíhal) absolvovat. Nezdálo se, že by to mou ošetřující lékařku nějak znepokojovalo. Stačilo, že mám všechny ty aktivity formálně zapsané v průkazce, kterou stejně nikdo nekontroloval.

Pacienta v manické fázi psychotické ataky docela spolehlivě „vytáčí“ (a zhoršuje se tím jeho zdravotní „stav“) už třeba to, že musí čekat v pavilonu na chodbě na lavičce – v jakémsi uzavřeném meziprostoru mezi oddělením a východem z budovy – až přijede sanitka, která ho doveze na vyšetření do jiného pavilonu, vzdáleného 3-5 minut chůze. Pacient přitom žádná zvláštní fyzická omezení nemá, je přiměřeně „neklidný“ a jakýkoli pohyb by mu prospěl. Jenomže sám jít nesmí (a často by – kvůli vnitřní dezorientaci – ani neměl, protože by netrefil) a chybí zřízenec, který by ho mohl doprovodit pěšky. Podle tvrzení ředitele PLB by takový zřízenec vyšel dráž než sanitka, řidič a projetý benzín. Anebo chyběl někde jinde. Věřme tomu.

Bývalý ředitel bývalé PLB MUDr. Ivan David vidí potíž i v tom, že ochránci lidských práv prosadili do zákona o nedobrovolné hospitalizaci slovo „bezprostředně“. K tomu viz úvahu MUDr. Martina Jarolímka z roku 2013 zde. Shrnuji: i toto slovo se dá vykládat (a v praxi se také vykládá) všelijak, navíc z nového návrhu zákona opět vypadlo. Kromě toho MUDr. Jarolímek také píše:

Podle nového znění zákona lze pacientovi s vážnou duševní poruchou bez jeho souhlasu poskytnout neodkladnou péči, pokud by v důsledku neléčení došlo se vší pravděpodobností k vážnému poškození zdraví pacienta. Je známo, že 70 procent schizofreniků si do roka vysadí léky. Po několika měsících bez neuroleptik dojde velmi pravděpodobně k relapsu onemocnění, který výrazně poškodí zdraví pacienta. Nedobrovolná hospitalizace je tedy v těchto případech namístě, ale v praxi se příliš nevyužívá.

Patřím mezi těch 70% schizofreniků, kteří psychiatrické(!) léky vysadili. A to dříve než do roka. Léčit jsem se ale nepřestal, i když mé původní představy o průběhu i výsledcích alternativní léčby se ukázaly být přehnaně otpimistické. Do tří let jsem se ze své „duševní nemoci“ zkrátka a dobře neuzdravil. Maniodepresivní jsem tudíž stále, paranoidní také, ale obejdu se (už devátým rokem) bez psychiatrických drog a moje potíže se postupně zmírňují. Jistě je to i tím, že se snažím (pravda, poněkud nedůsledně) vyhýbat se stresovým situacím a opatrně testovat, co ještě jakž takž zvládám.. a co už ne.

Za zdravého se nepovažuji, tělesně dál viditelně chátrám, deprese občas rozpouštím v alkoholu (sedmička vína za den a noc je moje maximum), nedávno jsem rozmlátil židli za osm stovek o stůl, co ani není náš, a nepotěšil tím našeho pana domácího. (To 2. sezení s BICOMem mne nejspíš „otevřelo“ o něco víc, než dokázal jsem pak v pohodě ustát. Takže mi nezbylo než to nějak ustát i v dosti těžké nepohodě. Povedlo se, za cenu jedné židle. Však mne D. také předem upozornila, že kolega se s tím dvakrát nepáře. Šel jsem do toho i tak. A myslím, že udělal jsem dobře.)

„existuje fenomén tzv. disimulace
v této situaci je nemocný schopen předstírat zdraví a to i v případě paranoidní schizofrenie, dokáže si totiž uvědomit, že jeho vidění světa je odmítáno a hrozí za něj hospitalizace, z toho důvodu o něm nemluví a skrývá jej, v některých případech úspěšně…“
(Richard v diskusi pod článkem MUDR. Jarolímka)

A já si teď po další úspěšně probdělé noci zkouším vzpomenout, kolikátí jsme to vlastně skončili na letošním hokejovém MS. Třetí nebo čtvrtí? No, věřili byste tomu? Zkusím rekonstrukci: do finále nás nepustila Kanada a o bronz nás připravily USA. Takže jsme letos bramboroví? Vzhledem k tomu, že vlastnoručně nasbírané erteple s kysaným zelím od domácích udrželi nás tuto zimu při životě, to docela sedí.

A co na to Češi? Deme na houby.. nebo raději na Husa?

 

hudební dokres

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama