Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Asi to bylo vydírání

Asi určitě. Spíš ale nepochopení. Že bavím se takhle sám se sebou. Už pár týdnů sem chci a nechci (jak bývá u mě obvyklé) přepsat, co napsal jsem v době, kdy tušil jsem, že zas jednou umřu. (To víme všichni, že jednou umřeme. Moc na to ale nemyslíme. Není kdy. Já tenkrát pomýšlel a prožíval to dost intenzivně. K manickým atakám to asi patří.) Opíšu ale jen druhou stranu nedatovaného dopisu, to musí stačit. Obracel jsem se jím tenkrát na svou ženu a její dvě kamarádky:

Poslední pokus – nemůžu psát to, co si myslím, že je pravda, to by nebylo v rámci… zase jsem si naběhl.

Zkuste mi…

Asi poslední otevřený dopis na vědomí všem:

Reklama

Nejde mi teď o sebe, ale o naději pro sebe. Můj konec (asi ne dnes, spíš v daleké, nedozírné budoucnosti) je neodvratný a daný. Dnes jsem bezvýznamná nula. Nejde o to, ja.. dopadne tahle nula, ta to má stejně spočítané. Jde o to, jak se ke zprávě, že v Toulcově dvoře dnes možná umře nějaká bezvýznamná nula, postaví ti, kdo ji uslyší. Protože tady na Zemi má (možná) umřít člověk.

To není nic zajímavého. Možná ani neumře. Osud světa ale závisí na tom, jak se k tomu postaví ostatní. Stačí jeden jediný, který poslechne hlas svého srdce. Ne to, co říkám já, ale to, co mu v klidu a tichosti jeho vlastního usebrání napoví jeho vlastní hlas. Ta zpráva nemůže přijít ode mně, ale od někoho jiného. Který zřejmě prohlásí (pokud se vůbec najde takový pošetilec) cosi jako: „Slyšel jsem hlas a ten řekl…“ nebo: „Promluvil ke mně Bůh…“ atd. Výsledek? Bůh suď. Já už nevím, co se děje, ale beru to tak, jak to dělám. Rozhodne sázka sama se sebou. Denně míjíme bez povšimnutí stovky takových „trosečníků“. Zvykli jsme si na to. Naše srdce se zatvrdila. Najde se do zítřejšího úsvitu jeden jediný, který se zeptá, co s tím, a obdrží odpověď? Nevím, kdo by to měl být. Kdokoli.

P.S. Jíst a pít můžu, takže z toho může být i docela prima piknik. :-)))

P.P.S. A jedna vohrnovská na závěr: Dělá snad to, že se chovám jako blázen ze mě méně důležitého člověka, než jsi ty, ty a ty? Jak se kdo zachová ke mně teď, tak se jednou zachová i sám k sobě. A teď si s tím poraďte. Kačenka tomu říká vydírání.

A že zrovna dneska sebral jsem kuráž jít s tímhle blábolem ven? Jen úhybný manévr, abych nemusel rozepisovat se o tom, co je teď. Šance, že tenkrát skutečně umřu, viděl jsem tak 50:50. Měl už jsem za sebou sérii podobných „umírání“ a věděl jsem, že spolehnout se na ně nedá.

Šaman mi tenkrát řekl, že posedlý nejsem a že mám jít za psychiatrem. Což se mi (po předchozích zkušenostech) chtělo ze všeho nejméně. Ale nakonec mne do Bohnic odvezli. Když nejde Mohamed k hoře.. nebo to bylo předtím? Už nevím, mám v tom zmatek. Spíš ne.

V Toulcově dvoře tenkrát probíhal očistný obřad pod vedením Pablo Russela, ale na ten jsem si ve svém stavu netroufal. Cítil jsem, že je to nespravedlivé a byl jsem zhrzený. Tak jsem se snažil upoutat pozornost jinak. Už jsem se neztotožňoval s Ježíšem ani s Kristem, ale ty dozvuky jsou (zvláště v posledním odstavci mého psaní) patrné.

Skončím dnes tehdejším mottem svého dopisu: „Marné je hledat zaručené recepty. Jakmile se nějaký objeví, zaručeně přestane fungovat.“ Myslím, že předchází snad již zřetelně artikulovaný požadavek na případné asistenty psychotickým osobám v akutní fázi manické ataky: opustit naučené, nacvičené reakce a být s nimi tady a teď. A teď už jen video č. 16: