A protože edukační program PREVENCE o.s. VIDA (Vidacentrum), určený primárně školám i široké veřejnosti, je pro nezájem a nulovou podporu státu i nadále uložený k ledu, a protože svépomocné organizace už několik let bojují spíš o holou existenci, takže na nějaké další techtle mechtle už jim nezbývají finance a síly, náš blázen Jiří se „udělal pro sebe“ a vrhl se, krom jiného, i na blogaření.
Díky tomu se dnes můžeme podívat, jak se takový (náš) blázen (nikoli běžně a nikoli zcela výjimečně) stravuje. V podstatě jako každý druhý nebo třetí normální člověk. Má-li peníze a přitom nechce se zdržovat nákupy a vařením, předplatí si nějaké obědy ve školní či jiné jídelně. Před létem se těšil, že odlehčí svému tělu biopokrmy z nově otevřené jídelny Žabka (ve Vysokém Mýtě), leč osud (spolu s ním) rozhodl, že ulehčí si jinak. Jistěže mohl si to zařídit i bez toho důchodu, půjčit si něco málo o něco dřív.. ušetřil by a jak by se, panečku, nadlábnul. Jenomže ho ze všech těch úředních šmodrchanců nějako přešla chuť a rozhodl se (vícemnéně svobodně a dobrovolně), že bude radši kverulovat a trpět. Tak ať.
Poté, co mu někdy v půlce srpna jedna vlídná žena z OSSZ sama zavolala (jak byla předtím slíbila), že v září už by mu měli ten zadržovaný důchod zase uvolnit a doplatit, oklepal se a začíná mít roupy. Dokonce i chuť něco si tu a tam sám uvařit. I vezme z lednice předkrájené a okořeněné plátky cukety (děkuji, má milá a snad i milovaná Kačenko), pokrájí je nadrobno a vhodí na osmaženou cibulku, ke které již přisypal špetku červené papriky a špetičku černého pepře. Chvíli míchá a pak přidá ještě dvě vymačkaná rajčata (tentokrát nespařená, neloupaná, jen rozmaštěná odšťavňovačem na citrony). Zase chvíli míchá a přihodá ještě pár zelených pupínků kapar. S výsledkem je celkem spokojen:
Z lednice vyndá zbytek penne od včerejška a přihřeje je v pařáku. To už ho napadlo, že by mohl celou tuhle štrapáci s přípravou oběda zdokumnetovat, když má konečně i vlastní foťák. (Benq, DC X735; z Aukra za 300,-) Sponzorský dar od manželky.
I pořídí 4 fotografie a těší se, jak si zas přidělá práci a místo odpoledního šlofíčku bude zas datlovat a hrbit hřbet u laptopu. Mohl by si to zařídit pohodlněji taky už na tom pracuje. Zatím jen ve své hlavě. To je ale základ. Tak ještě, jak se to vyjímá na talíři a šup s tím do bříška. (Na něco zeleného navrch pravidelně zapomíná, ale má tam ty kapary. A musel by na zahrádku a hledat v tom Kačenkynom zapleveleném záhonku-nezáhonku. Lenoch líná. Post-hypo-manická.)
Matýsek už se těší na film pro dospělé (a zcela výjimečně tím nemyslíme porno, ale ten první díl masakru z „japonských“ ostrovů). Řekněme, že si ho zaslouží. Masakry, to je naše. Včera při zámeckém divadlení si publikum vyžádalo happyend a z toho jsme teda byli dost nesví. Ale ustáli jsme to. Aj si to užili. Ti duhoví bojovníci z Taiwanu končí sice také happyendem (i když jak pro koho), ale s ním jsme kupodivu zas takovou potíž neměli. Asi proto, že jsme se v tom příběhu ještě nenašli. Ale líbí se nám velice. (Napařené penne přendaváme na talíř zásadně špachtlí. Cvičíme se tak v trpělivosti. Taky jsme takoví bojovníci. Akorát ještě ve výcviku. Myslíme si.)
Jsme po obědě a během ukládání a přetahování fotek se začnou ozývat přátelé ze zámoří. Vlastně jen jeden. Což prozatím úplně stačí. Chceme už konečně těch povinných 30 liků na FB, abychom mohli sledovat svoji historii na e(R)go stránkách.. tak jsme rozjeli „reklamní“ kampaň. Spíš náborovou. Prostě otravujeme jiný lidi, aby nám tam taky klikli. Začínali jsme na osmi nebo na sedmi (dobře, tak na šesti licích) a už máme první desítku. A taky díky tomu víme, že Mark (z Herrefordu) si poranil nohu při tréninku bojových sportů (jeho parketa, má svoje vlastní dójo, či jak tomu tihleti blázni říkají) a pomalu se mu hojí. Ta noha.. A už zase trochu bulím. Jak starej bulík. Vlastně jen natahuju a jenom chviličku. Protože Mark je jedním ze dvou Angličanů (i když teda vypadá spíš jako Ital, a má taky italský předky, o jménu -totiž příjmení- nemluvě), kteří se postarali, aby část Benova popela zůstala v Anglii. Ten druhý je Benův poslední spolubydlící Tim. Oba ho měli moc rádi, kluka jednoho, našeho, vlastního, a nemohli pochopit, proč zrovna jim (nejlepším z tama kamarádům) neřekl, že by docela súrně potřeboval 5 liber na letenku. Aby se mohl vrátit domů trochu víc pohromadě, než se to nakonec povedlo.
A jsme zase u tryzny a to jsme fakt neměli v plánu. Tak dáme si konečně film (ať víme, jak vlastně začal se ten příběh duhových bojovníků) a možná i kafe. To až pak. A někdy ještě o Břeťovi, prý o něm klidně můžu psát. Co si tak mezi sebou sdělujeme o našich „potížích“. Tak jo. A ještě poděkujeme Helen C. Weatherall, že taky likla, i když neumí česky. Vždyť je to od ní hezké.
P.S. A je to Rosnička, ne Žabka. Ta jídelna. Jídelna Zelená rosnička. Ne, Zelená jídelna rosnička. (Sere pes. jako že je to jedno. A není?) Vařej tam výborně, s láskou a citem. Na Kačenku zatím málo zemitě. Na mne v některých těch mojich fázích zase až-až. Tohle vím náhodou jistě, jedl jsem tam už nejmíň třikrát. Nebo jen dvakrát? Rozhodně už jsem tam někdy jedl.