Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Buďka aneb Jazyk (totiž dabing) v ohrožení?

(opožděný odbržděný blog ; frrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr nk) hm.. takže nejošoupanější písmena na naší klávesnici jsou: N a M.. pak E a O.. dále S,A,U,C,L,D.. V a B. Nejčitelnější W,Q,G, Z/Y a Y/Z. (Kdybyste viděli, jak psal jsem poslední dvě resp. čtyři, museli byste se smát. Vůbec kdybyste viděli mne při psaní, museli byste se buď smát, nebo plakat. Kam – do jakých pozic a poloh – to až náš homo computeriensis se svým slábnoucím zrakem dopracoval.) A proč právě toto dnes sděluji ctěné veřejnosti? Protože Matýska to zrovna zaujalo a Matýsek se mnou dnes píše i tenhle blog. A teď už perex, který proto byl (patrně z božího dopuštění a neukázněnosti autora) odsunut na místo prvního resp. druhého odstavce textu:

 

Kdo ví, čemu (či komu) se v češtině říká ďubka, může si oddechnout, pochválit se a přejít k jinému blogu. Kdo zrovna toto neví, ať si z toho nic nedělá. Čeština (jak se u nás traduje) je přece jazyk bohatý a vrstevnatý a „nemůžeme vědět všechno“. Ani si pamatovat, že býval (kdysi dávno) zvukově (a tedy i výrazově) mnohem bohatší. (Můžeme se to ale tu a tam ještě dočíst.) A kdo z nás si uvědomuje skutečný (protože původní) význam slova bohatý? Komu z nás nezní slovo boháč tak trochu sprostě a jako nadávka? A jaké to nám všem nese ovoce? Tak to by byl perex. Co dál?

Kdokoli jsi věrným Čechem,

utírej si ďubku mechem,

Reklama

a ten kousek papírku

věnuj říši na sbírku.

Psalo se za protektorátu na veřejných záchodcích, což víme dnes díky obětavé a záslužné práci sběratele J.Š. Kubína.

Kdokoli jsi pravým Čechem,

utírej si prdel mechem,

a ten kousek papírku

věnuj hercům na sbírku.

Píšu dnes nikoli bez uzardění na svém privátě prstem do vzduchu k situaci v českém dabingu. Ale zkusme jít po příčině a po pořádku:

Zase jim jde jenom o peníze, na úkor ostatních profesí. Ty rozpočty jsou ale jednou dané, s tím nehnou. A že se nestydí, zneužít takhle slavnostní večer pro svoje zájmy. Dozvěděli jsme se v kuloárech předílení (jo, vážně jsem to chtěl napsat.. a zarazil jsem se před d.. předílení? to je nějaká blbost, protestoval můj mozek.. udílení? sdílení? předávání! chtěl jsi asi napsat předávání a propletlo se ti to s udělováním, jirko! tak znovu:)

Doslechli jsme se v kuloárech předílení (sic!) cen (nebo Cen s velkým – a notně už ošoupaným – C, kterým v některých případech, kdy dělily se za překlad a úpravu dialogů mezi dva oceněné, hrozilo dokonce přeříznutí :-)) Františka Filipovského (Přelouč, 2014, jubilejní 20. ročník). Těm, co už (podobně jako já) mezitím zapomněli, co: viz výše. (Že hercům, resp. dabérům jde zase jen o ty peníze, a to na úkor ostatních.) Tak tenhle odstavec si za rámeček nedám. A do třetice už přepisovat ho nebudu.

 

Co ale říkají ve svém vyjádření k aktuální situaci v českém dabingu samotní herci? (Tedy, ta jejich část zastupovaná agenturou.) Vzali si k tomu na pomoc vynikající českou dabingovou režisérku a tvrdí (resp. volají), že jim jde o:

 „OBHÁJENÍ PODMÍNEK PRO JEJICH PRÁCI“. A že „PROTESTUJEME PROTI SITUACI, KDY JSME NUCENI PRACOVAT POD SVOU UMĚLECKOU ÚROVEŇ. Tedy jako „rychlospíkři“, jimž není umožněno podávat skutečný herecký výkon.“ (Skoro by se nám chtělo napsat: „plný, maminko, plný výkon.“ V textu však stojí skutečný.)

A vyzývají všechny profesionály, kteří se na tvorbě českého dabingu podílejí a berou svou práci vážně, aby je v jejich úsilí podpořili a pomohli jim změnit k lepšímu i svá pravidla a podmínky, za jakých se v dabingu nyní pracuje. A zřejmě se obracejí k celému národu, protože v této souvislosti hovoří i o národním zájmu.

Za jakých podmínek se nyní v dabingu pracuje, už sedm let nevím. Tu a tam (protože dávám přednost titulkům) ale vidím a slyším výsledek. Dvě ze zakoupených DVD jsem dokonce před pár lety manifestačně vrátil prodejcům. Ne kvůli samotnému dabingu, ale kvůli skutečně mizernému překladu, se kterým sebelepší dabing nic neudělá.

Vědí to i herci (a připomínají nám také, že „kultura malého národa je, v míře větší než u národů velkých, ovlivňována uměním překladu“) a proto chtějí „mít možnost promlouvat v dabingu dobrými, kvalitními dialogy“ a také „pracovat v podmínkách vhodných pro skutečnou hereckou tvorbu“, protože „herec se potřebuje s textem sžít, mít v něj důvěru a pochopit dějové a situační souvislosti“. Že pro něco takového v současném rychlodabingu už mnoho prostoru nezbývá, je zřejmé.

Odhlédnu-li od toho, že osobně nepovažuji dabování zahraničních (hraných) filmů za šťastné řešení (výjimku připouštím u animované tvorby), souhlasím s českými dabéry především v tom, že každý by měl zvonit čí rovnou bít na poplach, má-li pocit, že situace v jeho oboru je neúnosná. (Podle kolektivního prohlášení stojí český dabing na rozcestí, podle některých herců už dopadl na dno.)

Zároveň ale vnímám v textu prohlášení určitou hereckou sebestřednost. (Snad proto, že sám jsem dosud silně sebestředný?) „Kvalita dabingu stojí a padá s hercem,“ píše se v jeho závěru. Smyslem všech ostatních profesí v dabingu je pak „umožnit herci, aby mohl pracovat co nejlépe.“ Ne tedy společná služba všech zúčastněných kvalitě dabingu, ale služba všech ostatních kvalitnímu herci. Myslím, že tady mají čeští dabéři ve svém chápání svého místa na dabingové scéně ještě nějakou rezervu. Mezeru. Doufejme, že nikoli propastnou a nepřeklenutelnou. Protože vlastně jim v tom jejich snažení fandím. I když..

 

..kvalita dabingu podle nich „nakonec stojí a padá s hercem“. (Nakonec jistě ně, protože herec by neměl mít ani v dabingovém studiu poslední slovo. To patří režisérovi.) Dabing se přitom v jejich prohlášení definuje jako „specifická forma PŘEKLADU EMOCE. JE TO“ prý „HERECKÉ VYJÁDŘENÍ EMOCE V ŽIVLU MATEŘSKÉ ŘEČI.“

Zní to hezky, ale herec by neměl při dabingu vyjadřovat pouze či především emoce. To by pak nepotřeboval slova a vystačil by si se zvuky. Kvalita dabingu může s hercem padnout, ale určitě stojí i v (či na) něčem jiném, než je pouhé hlasové herectví. Tím něčím jiným je společný záměr a práce všech zúčastněných a DIALOGY, t.j. VHODNĚ ZVOLENÁ A POUŽITÁ SLOVA (v tomto případě tedy dialogová listina, ale i výběr kompatibilního tandemu překladatel – úpravce dialogů) jsou její významnou složkou, protože stojí na jejím začátku.

V českém dabingu se však někdy sděluje (adekvátní či neadekvátní) emoce zároveň s nesmyslným sdělením v rovině verbální (myšlenkové). (Vznikly už i takové „skvosty“, jako třeba silně citově zabarvené prohlášení „Nikdy jsem nemluvila se ženou“ namísto „Nikdy jsem nemluvila s podvedenou“, a vnímavému a přemýšlejícímu divákovi se při tom nutně protáčí mozek. Protáčí-li se mu při sledování filmového díla neúnosně často, vzniká v něm dilema – vypnout dílo nebo vnímání.. nebo snad rovnou mozek? Trilema v něm asi vzniká. Ne-li snad rovnou qua..? Raději nechci tu spekulovat o tom, které z nabízených řešení v praxi převažuje.)

Z prohlášení předních českých dabérů mi plyne, že jim jde hlavně o citový život „obrovské části lidí“, zatímco na životě myšlenkovém jim zas tolik nezáleží. Podle mne je to chyba. Možná zásadní. Možná i proto se stále víc prosazuje technické pojetí dabingu jako strojového výkonu, často už bez možnosti partnerské herecké interakce.

 

(Všimněme si jen takového detailu odjinud – někteří muzikanti už dnes neladí své nástroje jeden s druhým, ale každý zvlášť podle svých elektronických ladiček. Když každý z nich individuálně naladí, předpokládá se, že bude jim to ladit i společně. Technika i zde spojuje tím, že rozděluje. A muzikant pak hraje, naladěn nikoli na druhé a jejich nástroje, ale na svoji elektronickou ladičku. Co Čech, to muzikant, říkávalo se kdysi. Platí to ještě? A hrávalo se, pokud si vzpomínám k tanci i poslechu. K tanci! i poslechu. Zašli jsme v Přelouči s Kačenkou na chvíli do závětří, kde na pódiu vyhrávala dechovka. Tipněte si, kolik z přítomných lidí tam tančilo? A ještě jedno odbočení: už to, že dnes zcela běžně hovoříme nejen o hercích, ale všeobecně o umělcích, podávajících výkony, by nás mělo varovat.)

Navíc, jakmile při společném díle vzniká v lidech (ne ve strojích, tak daleko ještě jsme jako lidstvo technicky nepokročili) pocit, že něčí práce je přeceňovaná a něčí zas nedoceněná, nepovzbuzuje to příliš chuť ke společné domluvě. Spíš začne to po čase ovlivňovat i kvalitu té (ať skutečně či zdánlivě) podceňované práce.

Protože za tyhle peníze se já přece nepřetrhnu, řekne si jeden, pak druhý, pak třetí… a začne svou práci buď flákat, nebo si (v tom lepším – ale jen pro sebe – případě) raději najde jinou. Na kvalitě odváděného díla je to pak pochopitelně znát. Rozpočet na její udržování je přitom stále nižší a nižší. (Podle některých zdrojů o polovinu, podle jiných dokonce o dvě třetiny oproti výchozímu stavu, umisťujeme-li ho do doby po sametovém převratu.) Tak co s tím vším?

Nejsa už profesionálem v oboru (protože nikdy jsem se tak nevnímal a překladatelské profesi učil a nedoučil jsem se tzv. za pochodu), musím to nechat na těch dnešních. Herec Saša Rašilov si svého (a letos oceněného) Dextera udržel, přestože se spolu s dalšími hereckými kolegy a kolegyněmi ocitl na „černé listině“ a ze svých nároků neslevil. Říká, že možná pomohla i ta nominace.

A také to, že by se musel měnit hlas hlavní postavy na konci série. Svůj boj za důstojné podmínky v dabingu začal prý už před dvěma lety odmítáním těch nabídek, u kterých neměl jistotu kvality. Tak důsledně, až nakonec téměř nedaboval.

 

Překladatel Mikuláš Bryan (rovněž jeden z letošních, tentokrát neoceněných, nominantů), ke kterému máme zcela pochopitelně ze všech nominovaných nejblíž, protože převzal překladatelskou štafetu po nás, svůj osobní boj o kvalitu (alespoň toho vlastního) překladu ještě nevzdává, což nás těší i netěší zároveň. Zda spíš vítězí či prohrává, nechávám už delší dobu na jeho posouzení. A to, jak a zda vůbec bojovat, také. Mohl by se na to už vykašlat a nepodílet se dál na nenápadné debilizaci českého národa, myslíme si sice.. nahlas však neříkáme nic.

A v duchu si klademe otázku, jak asi bude v tom už nyní nelehkém zápolení pokračovat, až ke všem těm rolím, co zatím v životě zvládá, přibude mu ta rodičovská. A zda pro to, aby se i v této roli našel, děláme dost? V sále Občanské záložny, ve chvíli, kdy nám došlo, že možná skutečně hrozí, že bychom měli jít na pódium, nám začalo docházet i to, že ať sami pro sebe děláme co děláme, ještě to nestačilo.

Pro sdílenou cenu za mimořádně kvalitní překlad a dialogy si letos naštěstí pro nás šli autoři překladu a dialogů seriálu Big Bang (Velký třesk). Seriály nesleduji, tak ani nemohu říct, zda zaslouženě. Co mohu říct, je..

..že právě takhle by skutečně česká věta začínat neměla, a s přispěním dabingu stále častěji začíná. Bez ohledu na výši umělecké úrovně výkonu dabérů.

A místo patetického projevu, který se už už hrnul mi z klávesnice na monitor, vrátím se k něčemu osobnějšímu a pro mne v této pohnuté době i důležitějšímu, než je zjišťování, zda český dabing je teprve na rozcestí, nebo už na cestě ke dnu, případně rovnou do prdele. Vrátím se k tomu, jak se včera Kačenka v Přelouči rozplakala.

To když se náš Matýsek dožadoval svého pomalovaného obličeje. O pomalování svého obličeje barvami žadonil. V podloubí to tam dělali, na náměstí. Kde probíhala celá ta sláva udílení cen, už od časného odpoledne. Nejprve si ale po sobě přečtu, co už jsem napsal, jestli to alespoň snesu. (Je totiž neděle a já se těšil, že „ke strojům“ dnes – alespoň pracovně – vůbec neusednu.) Leč..

O pomalování svého obličeje žadonil náš malý Matýsek a nechtěl si nechat vysvětlit, že k téhle slávě to přece nepatří. Že tam nahoře v sále by se to neslušelo. Že dělal by tam jen ostudu. Buď bude obličej, nebo sál – zněl verdikt. Anebo obojí (a ostuda k tomu), ale to potom maminka u toho nechce být. A také nebude.

Jo, nemá to lehké, Matýsek v našem těle. On s námi a my s ním. Proč vůbec jsme ho do té Přelouče brali? A proč stále v nás existuje jako separovaná bytost?

Proč došlo k tomu konfliktu mezi Matýskem a maminkou/Kačenkou v Přelouči tak trochu tuším. A měl bych to tu teď rozebrat, ale sedím u PC už hodinu přesčas (tj. hodinu po deváté ranní) a budu raději končit.

Máme totiž s Matýskem i jiné věci na práci a rozpůlit se (na rozdíl od jedné sdílené ceny Františka Filipovského za překlad a úpravu dialogů) nemůžeme. Teda fyzicky. Psychicky (i když ta psychika je nejspíš taky „jenom“ fyzika, akorát mnohem delikátnější) jsme to provedli už dávno a nyní se (jak věříme) konečně scelujeme. T.j. skutečně a teprve léčíme.

Trvá to déle než jsme čekali. A občas projeví se to naše rozdělení zřetelně. To když stojíme před něčím, s čím nevíme si ještě moc rady. S něčím takovým třeba, jako je naše účast při udílení cen. Za něco, co myslíme si, že vlastně chybou (protože lhát přece se nemá) je dělat. A nejde tu vůbec o to, že dabing (stejně tak jako film, jehož bývá součástí) je přiznaná lež, která by však měla tlumočit pravdu.

Tak jen ještě doplníme ono okřídlené a známé „Nebát se a nekrást“ o další potřebnou složku „..a vědomě nelhat“. Jakkoli víme, že naplňovat beze zbytku celé toto heslo je (v každé době) po čertech těžké. Protože sami se pořád ještě bojíme, někdy i lžeme, a třeba zrovna ty filmy většinou i (zprostředkovaně) krademe. Dá-li se stahování z veřejně přístupných úložišť nazvat kradením. A nechme už toho.

(Nechme i toho psaní („dohopsání“) a pojďme se nasnídat. Kačenka rozpéká kroasány či krousány, podle toho, jak se to vysloví – ale píše se croissanty, Matýsku. Jak jen tu z kuchyně k nám pronikající vůni adekvátně sem (i s příslušnou k ní emocí) přetlumočit? „Kro ásany,“ culí a tulí se Matýsek. Tulipanáček náš nerozvitý. A přitom už kluk jako buk. Co když von je ten Matýsek zrovna taková naše buďka, napadá mne teď. To proto, že s buďkou – narozdíl od ďubky – zatím nevíme si v našem slovníku rady. Je to něco, co mělo by být.. a bude to spíše ženského pohlaví. Matýsek tedy ne, to spíš naše Terezka, co mění se někdy v Aničku. No nic, snídaně na stole…)

Dosnídali jsme. Chvíli pak společně trpěli nad překladem závěrečného odstavce obřadního čtení, které si byla vybrala nevěsta pro významnou tu chvíli a které nás celé přivádí místy k zoufalství.. až byli jsme s ním jakž takž spokojeni.

A to jsem se zařekl, že tohle (ani tohle; co jako? sám sebe táži se s odstupem a nevím, protože unikají mi moje vlastní humory) už fakt nikdy dělat nebudu. Kačenka přečetla náš rozepsaný blog, oprávněně zkritizovala jeho rozvleklost a moji ukecanost a prohlásila, že rozhodně nechce být uvedena jako spoluautorka. BUDIŽ. Vím, že měl bych teď začít škrtat a do světa pustit až nějaké stručnější a jednoznačnější sdělení. Ze kterého lépe by vyplývalo, co myslím si a co mám na srdci. A to, o co mi vlastně jde, bych podal v něm tak, aby se dobře to četlo a nikoho neotravovalo. A v němž bych si odpustil.. ne, raději rovnou překonal tu svoji dráždivou (místy už vážně nechutnou) slovoslednou manýru. Až se jí jednou zbavím, až jednou mne opustí, bude to znamení…?

Možná. Teď mám (chci mít) ale už opravdu na práci něco jiného. A zavěšovat budu zítra. Kde jenom, sakra, je ten polštářek? A odněkud z mlhavé dálky k nám ještě proniká to Matýskovo původní, našimi filtry zkreslené a pozměněné „Gró ásány“.

(co psala k situaci v dabingu elektronická média, zjišťuji zpětně. Tak v červnu třeba tohle: http://kultura.idnes.cz/dabing-problemy-0is-/filmvideo.aspx?c=A140604_100030_filmvideo_ts) A zavěšuji až dnes.. se všemi rozpaky v sobě. Napsaný je to fakt hrozně. K nečtení. Tak jen jako „dokument doby“, jo? (Pár drobných úprav jsem v textu ještě provedl. A nejraději vyhodil ne, ale někam bezpečně uschoval bych ho všechen. Do sklepa sklepoucího.)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama