Majda je totiž symptom. A symptom chceme si ponechat a sledovat, ne jej cvičit. Uvědomili jsme si s odstupem. Proč to už po druhé nevyšlo. Mohla jít klidně Kačenka, kdyby na to přišlo. Cvičit Majdu. Ale nechtělo se jí. A nešla pak ani na divadlo. I když naši Haničku miluje rovněž. „Jenomže to nebude Hanička,“ řekla mi na rovinu. (Ona je Hanička „jenom“ pořádala. To divadelní vystoupení tří souborů.) Já věděl/tušil, že bych je useděl jen s velkými obtížemi, a po cukrárně tak šel raději na kutě. Domů. (V noci jsem toho moc nenaspal. Ani nenapsal. Chválabohu.)
A vlastně nechce se mi už ani pokračovat. Je chladno, tlačí mne žaludek, nosohltanem proudí ledový, stahující proud vzduchu. Mentoloidního typu. Není to nepříjemné, ani příjemné. Je to citelné. Jdu do postele (jsem orvaný jako to kotě) a uvidím, bude-li se mi chtít ráno v psaní pokračovat. Dole na monitoru právě naskočila 1:42. Dobrou s kobrou.
(Proběhlo pondělí a my, náš právě vítězící team, pondělkem. Po cca třech týdnech zas troufli jsme si po ránu s psichty na procházku. Ne že by nám bylo nějak valně, ale cítili jsme se lehčí a o něco méně zodpovědní za jejich případné střety s jinými božími tvory. K psaní jsme se za celý ten boží den nedostali. Ani nám to moc nevadilo. Vám určitě taky ne.)
A přátelé, čtenáři, víte co? Oslavme to spolu! Je 1/4 na 5 nad ránem. Začíná úterek.. a potřeba podělit se s vámi o naši radost nás vytáhla z pelíšku. Majda se přišla přivítat (spává teď s Pacem v obýváku, protože oba mění srst). A my zasedli do našeho (spíš sdělovacího než pracovního) koutku, abychom šťastně vytroubili do světa tu potěšující zprávu. Že konečně máme pocit, že známe to kouzelné (klíčové) slovo, kterým se odemyká náš léta zakletý zámek.
A hřeje nás přitom i představa, že se svou radostí.. se svým štěstím budeme tentokrát přijati. Ne jako tenkrát na pavilonu č. 20 a něco, kdy zůstali jsme uprostřed všeho toho až zalykavého štěstí trčet zaseknutí na prahu sesterny a věděli, že dál už nemůžeme. „Chcete nějaký prášek na spaní?“ ptaly se nemile překvapené sestřičky. (Zas nám sem někdo v noci leze.) Řekli jsme, že ne, že to zvládneme bez něj a odšourali se zplihle zpátky na lůžko.
A po letech (docela nedávno) procítili, jak i taková zdánlivá maličkost může znehodnotit výsledek těžkého psychotického zápasu. Na docela dlouhou (7 let) dobu. Takže to naše (prozatímní) klíčové slovo zní: (ne)přijetí. Odmítání v té tvrdší formě, chceme-li. Však také jako přijatý zmetek (a to zas přeháním: žádný zmetek, jen původně nezamýšlené a chvíli i nechtěné dítě) přišel jsem na svět. Abych si to tu užil. Abychom si to tu spolu užili.
Tak tedy živijó, (kapičku šnapsu a) tanyny a hopsasa.. a jdu zase „pod peřinku“. V uvozovkách, neb ve skutečnosti je to deka. „Pod deku“ ale mohlo by vyznít zas pesimisticky. Což bychom neradi. Dobrýtro. 🙂
(Démon smíchu)
Je název další kapitoly. Aniž bychom cítili potřebu nějak to více obhajovat. Skutečnost je prostá. Zase se (po delší době) smějeme. Až tak, že málem z plna hrdla. Souvisí to s víkendovými konstelacemi? Nevíme, ale s naší účastí na nich určitě. Ano. Je úterý, 10:50 (jakkoli patrně zastydlý computer hlásí 10:05) a my jsme po nečekané psichtí procházce, na kterou jsme kupodivu vyrazili hned po snídani a která se kupodivu a nad očekávání vydařila. Podrobnosti si necháme pro sebe.
Naše blogaření začíná být dosti problematické. Psát otevřeně a na rovinu (alespoň tak, jako dříf) už si netroufáme. Ne kvůli sobě, ale kvůli dalším lidem, co jedou v tom našem procesu s námi a mohli by z toho (našeho psaní) mít všelijaké opletačky. Papež si může dovolit porušit protokol a jít si pohladit asistenčního labradora. Je hlava církve a sám sobě může udělit odpuštění i pardon. Co a o kom tedy ještě napsat můžeme?
Tak třeba: v říjnu loňského roku jsme uzavřeli (a proč stále ten plurál? proto!) smlouvu o poskytnutí sociální služby. Služba se poskytuje nám, vypovědět ji můžeme bez udání důvodu se 14ti denní lhůtou. Poskytovatel může smlouvu vypovědět, jestliže i přes opětovné upozornění porušíme pravidla pro její poskytování. V tom případě je lhůta 30ti denní. Takže si připadáme přeci jen mírně šanovaní. A děkujeme za to.
Anebo: ozval se nám (z Německa) pan doktor Schuster. Jeden z oslovených, jež zkusil jsem zatáhnout do panelové diskuse na téma alternativní přístup k duševním chorobám (či co to je). Ozval se i bývalý majitel cestovní kanceláře Adventura. Sice nebude mít v dubnu čas, ale jeho reakce nás potěšila. Zakoupili jsme promítací plátno a pokud ho Česká pošta doručí (a proč by neměla), je možné, že k plánovanému promítání v mejtské čajovně skutečně dojde.
Vytvořili jsme pro tuto příležitost (poněkud megalomansky) i znělku. Viz níže. Filmový materiál je (jak jinak) kradený. Jenomže my tohle za krádež nepovažujeme. Ubylo snad někomu někde něco? Chceme snad na tom vydělat? Jenom zas nechceme příliš prodělávat. (Už tak máme pro sichr koupená dvě plátna místo jednoho. Jsou přece z druhé ruky.) Chtěli jsme si jen trochu pohrát a tučňáci se zrovna náhodou objevili na ploše.
Vystřihli jsme si je odněkud a zapomněli už, odkud. Takoví jsme prevíti. A na sebe práskáme se zvrhlou rozkoší. Kdybychom nebyli megalomanští formalisté, obešli bychom se pohodlně i bez nich. Ale když my si na tu pompu a oficiálnosti tak potrpíme. Až nás to upřímně sere. A mohli bychom použít i méně otřelý výraz. Náš rodinný klenot. Ale i ten si dnes necháme pro sebe.
Co ještě si necháme pro sebe? Asi už skoro všechno. Závěrem ještě k čESNEKu v noci. Je to parafráze na název jednoho (možná i jediného) čtyřverší z našich gymnaziálních let. Jmenovalo se ROHLÍK V NOCI. (Dlouhými kroky svou samotu měří / talíř mu sotva už k procházce stačí. / Proč ještě nespí ten, jenž z hladu nevečeří, / zato však vydatně vodou rty smáčí?) Nedávno pokusili jsme se
vytvořit k ROHLÍKU v NOCI pandán. VEDNEHOUSKU. Někam nám ale zapadla. Nedotočená, nedopečená. Necháváme to zatím tak. Česnek pomáhá mužům do sedla a ženám do hrobu. Dozvěděli jsme se o víkendu. Nějaké prý staré pořekadlo. Platí dnes ještě? Česnek a cibule neprospívají prý duchovnímu růstu. Dočetli jsme se zase někde. Prý stahují energii v těle dolů.
Jenomže ten náš česnek není žádný česnek. Je to (prý) fenykl. Aj tak chutná. Prodávají ho v Albertu. Vezli jsme ho na konstelace (Kačenka dostala ho darem, ale ho nejí) a báli se, že ho tam neudáme. Nakonec nebylo tak zle. Jen jsme ho mohli o něco lépe nakrájet. No nemohli asi, jinak bychom to udělali. Snad příště? A příště je (bude) někdy začátkem dubna. A není to apríl. Děkuji za pozornost.
P.S. A proč teda čESNEK a ne fENYKL? No právě, proč? To jsme takhle po 1. hospitalizaci taky se natěšeně chystali zpátky mezi „lidi“. S písní v srdci i na rtech. Tak vono jako zase bacha, jo? V lednici máme nedopitou norskou kmínku, co helpla nám překlenout depresivní mánii posledních týdnů. Přibyla k ní lahev grappy a lahev „irského“ likéru. Trochu jsme z nich včera rozlili návštěvám i sobě.. a představte si: ubylo! Zato je ale kolem zas nádherně bílo. I když mokro a těžko. Zvládáme to. Snad jo. Docela dobře.
P.P.S. Jo, znělka neska nebude. Je v laptopu a ten má Kačenka s sebou. Sme zapomněli.