Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Design života?

Dočítám Callemanovu revoluční teorii o původu člověka. Laptop se rozkuckal a přešlo ho to. Rozečetl jsem Zprávu o archetypu Indiána. Vypršela moje smlouva s PDZ. V holochatce na kopečku se zastavil Artur a seřízl půdní schůdky. Skončily podzimní prázdniny. Zachytil jsem synopsi Lillyho knihy Vědec od „kolegy“ Vašinky. Žádný člověk prý dosud neviděl na vlastní oči molekulu vody. Asi tak na den se mi vrátila intenzivní bolest krku, jakož i prakticky celého ciferníku, s výjimkou čelistí a brady. Cirkus je ten tam. Kačenka přejela Hradec a já nechal propadnout vstupenku na přednášku Zdeny Blechové.

Co nám vlastně říkají archeologické vykopávky o duchovním životě našich předků? Proč se raději neztišíme na jejich hrobech, abychom se s nimi mohli prostřednictvím modlitby setkat sami v sobě? Ptá se Pjér La Šé’z v úvodu své Zprávy. Nejspíše nám v tom brání naše duchovní slepota neboli neochota a následná jen omezená schopnost či dokonce neschopnost nazírat skutečnost vnitřním zrakem. Vždyť je-li člověk ochoten „vidět“, nepotřebuje žádné vykopávky, neboť potom „vidí“, že vše zdánlivě minulé je stále živě přítomno.


Po prvním holotropním dýchání (v 80. letech minulého století – už je to historie) jsem „viděl“ kříž plující vesmírem. O Callemanově teorii (ani o mytologickém Stromu života) jsem tenkrát nic nevěděl, a tak jsem si kříž spojil s křesťanstvím a své „vidění“ jsem si vyložil jako upozornění, že bych se neměl zabývat východními duchovními naukami.

Reklama

Během své první manické epizody (související s mým druhým a posledním holotropním dýcháním) jsem se chvílemi ztotožňoval s ukřižovaným Spasitelem. Nemyslel jsem si, že jsem Ježíš, a paralela mezi jeho a mým fyzickým obětováním byla silně přitažená za vlasy – domníval jsem se, že mne má moje žena zabít v domácí hádce (rozseknout mi hlavu sekerou) a že moje smrt bude v bulvárním tisku využita k propagaci právě uváděného muzikálu, jehož libreto mi bylo dáno převést do češtiny.

Nestalo se tak, můj vnitřní scénář blízké budoucnosti se ještě několikrát proměnil.. až nakonec mne při pokusu shromáždit během jednoho odpoledne celou rodinu a zabránit tím hrozícímu zániku světa sebrala policejní hlídka a předala (na podzim roku 1998) do ústavní péče bohnické léčebny. Očekávaného zasvěcení a prozření se mi tam nedostalo.

Následovalo osm let tápání ve snaze vyhnout se další nucené hospitalizaci. Což se i jakžtakž dařilo, až do setkání s indiánským šamanem Pablo Russellem a jeho Cestou bizona. Nucenou léčbou zaražený psychotický proces pak už nešlo dál držet na uzdě. A v RIAPSu si s ním (a se mnou) nevěděli rady.

Po druhém nuceném pobytu v PLB (podzim 2006) jsem během jednoroční pracovní neschopnosti vysadil naordinovaná psychofarmaka (našel jsem si hned na druhý pokus i ambulantního psychiatra, který nebyl proti) a vrátil jsem se především k homeopatické léčbě. Někdy v té době jsem si také všiml, že je něco divného s časem. Vnímal jsem tři paralelně ubíhající časové proudy o různé frekvenci a měl jsem dojem, že týden by se měl správně prodloužit ze 7 dní na 9.

Od svého psychoterapeuta jsem už věděl o Callemanově knize o Mayském kalendáři, ale nesháněl jsem ji nijak usilovně. Dostala se ke mně až v roce 2009, dva roky před Callemanem vypočteným termínem konce času. Času a ne světa, jak poselství mayského kalendáře interpretovala většina médií, která navíc převzala jako koncové datum 12.12.2012.

Calleman ve své knize (Mayský kalendář – Průvodce budoucností lidstva) psal o završení Božího plánu k 28.10.2011. K tomuto datu se měly synchronizovat vlny všech devíti tzv. podsvětí (devíti pravidelně se zkracujících etap vývoje vědomí s kvantovými přeskoky z jednoho do druhého) a lidstvo dospět k osvícení. Usoudil jsem, že jako diagnostikovaný psychotik se za dva roky k osvícení už nedopracuji, a malinko mne to zlobilo.

Rozhodl jsem se alespoň experimentálně ověřit, zda se moje maniodepresivní vlny s koncem času také samy (bez další léčby) neutiší. Ukázalo se, že ne, i když to tak nějakou dobu vypadalo. Mezi tím vším se oběsil (na větvi skáceného stromu) náš mladší syn a pověsil nám na krk za sebe náhradnici. Kterou už nemusíme živit ani šatit, jen sledovat, jak poradí si sama se sebou a se svým životem. Jsme za to rádi. I když jsme si to rodičovství původně představovali jinak.

Dál tedy pokračuji v na čas přerušené léčbě, nebo si to alespoň myslím. A opisuji sem ze závěru Callemanovy knihy Mayský kalendář a Strom života: Dvě tak odlišné kultury, jako byly mayská a vikinská, považovaly za původce lidského života Světový strom. Je také možné, že křesťanský pohled na Ježíše umírajícího na kříži a na jeho následné zmrtvýchvstání je rozvinutím téhož vztahu, neboť tento strom je branou na onen svět a k možnému věčnému životu duší v něm. … Strom života, manifestující se v oplodněném vajíčku jako centriola, je bod, kudy do těla vstupuje duše, a můžeme ho také vnímat jako bod návratu, kterým duše při smrti těla odchází, což je symbolicky vyjádřeno v různých náboženstvích, v křesťanství například křížem na hřbitovech nebo na místech něčího úmrtí. … Ve chvíli, kdy dojde k plné manifestaci všech devíti kosmických sil spojených s devíti Podsvětími, budeme připraveni na něco zcela nového. Bude nám dáno zrcadlit kvantový stav, který nám dovolí vnímat jednotu všech věcí a dosáhnout nové úrovně rezonance s božským zdrojem. Máme-li tohle na naší mimořádné planetě skutečně prožít, žádá si to velmi prudkou transformaci našeho života a pochopení toho, odkud pocházíme a kam máme dojít. Pokud se máme vrátit do zahrady Edenu na nové, vyšší úrovni, což je, jak věřím božím záměrem, musíme si být plně vědomi Stromu života v jejím středu a pohlížet na něj jako na původce živého vesmíru.

Jsme nebo nejsme připraveni?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama