Ta druhá cesta je spojena s probuzením vědomí. S úctou člověka k člověku v rovině duchovní. S uvědoměním si naší spirituality, kterou ovšem máme působit tady na Zemi. Na úrovni společenské s pochopením, že každý z nás je tady pro druhého, nikoli jenom pro sebe a své osobní zájmy. Tento směr je směrem rozvoje lidské tvořivosti a aktivity ve všech oblastech.“ T. Fischerová, (R. Hradil, Láska nevládne, láska tvoří)
„Ve filmu Léčení – zázrak v nás uvádím případ Martina, který si jako dítě hrál nejraději s tanky a na střílení. Do devatenácti let trpěl těžkou epilepsií. Matka mu odebrala léky, a jednu z těžkých atak dokonce za přítomnosti lékařů sama natočila. Synovi se při ní v mysli vynořila scéna jeho poslední smrti, kdy mu v Rusku ruční granát roztrhal lebku. Podle lékařů byl tento spontánní návrat do minulosti jen dalším silným záchvatem epilepsie. Chtěli ho utlumit novými léky, ale ona jim to zakázala. Na její prosbu ho tak jenom drželi, aby se během záchvatu nezranil. Jak se ukázalo, byl to přitom jeho poslední tak zvaný epileptický projev. Nic nemůže být znova tak zlé, jako to bylo. Tak to potom komentoval.“ C. Kuby (Regenerace, říjen 2012)
V Jeseníku, kam jsem si odskočil vlakem na víkend za bývalou spolužačkou do lázní, se mi v neděli nad ránem propojila emoce z předchozího snu (naříkající žena křičí: „Všechny vás zabiju!“) s náhlou bolestí v krku a vzpomínkou na trhání mandlí. To mi byly tři roky a mandle mi vyňali „preventivně“ během hospitalizace se zánětem ledvin, protože jsem v té době „trpěl“ častými záněty horních cest dýchacích. Mí rodiče se právě rozcházeli (somatika: ledviny = partnerské vztahy; dítě nevědomě somatizuje vztahové potíže rodičů) a já „přistydl“ na ozdravném pobytu v přírodě.
Druhá související snová fantazie – nářek dítěte, kterému snědli jeho brambory – tak dostala nový kontext. (Krční mandle = brambory. No, dejme tomu, jistá podobnost tu je. Pokousal jsem tenkrát sestřičku, bránil jsem se urputně, ale neubránil. Podlehl jsem přesile a o své krční „hlízy“ přišel. V průběhu homeopatické léčby se dostavilo i krvácení v krku – reverzní symptom. Při vyšetření na krčním se na nic prokazatelného nepřišlo. Podle mne se jen začala ozývat stará rána. Nějakou dobu trvalo, než potíže odezněly.) Takže děkuji soudruhům za tu hodinu navíc, kterou mi v neděli dali na „dosnívání“, i když letní čas jinak z duše nesnáším.
Ke zdroji té původnější a silnější vražedné emoce jsem zatím nepronikl. Ani se o to vědomě nesnažím. Stále víc důvěřuji svému psychotickému procesu, že vede mne tak a tam, jak a kam je třeba. Stále více (jistěže ne pořád, ale stále častěji) se raduji ze svého rozhodnutí překonat strach z manických atak a začít se kamarádit se svou maniodepresivní hydrou. To naše upevňující se přátelství začíná už být snesitelné pro mne i moje nejbližší okolí. Své pochybnosti a obavy přitom neházím za hlavu. Nechávám si je obvykle pro sebe. I ony patří k procesu postupné proměny. Dotírají a mizí, aby se znovu vynořily..
..a připomněly mi, že stále nemám(e) vyhráno. Buď se v nás konečně naplno prosadí to, co životu prospívá, a my přestaneme sloužit strašákům smrti, nebo se necháme postupně ničit a udolávat. Jedni po druhých. Že přitom spolupracujeme na společné záhubě nám sotva může být omluvou. Natož povzbuzením. Optimističtější závěr tohoto blogu si asi ještě nezasloužíme. Snad příště? (Jirka Sirka, Choceň)
P.S. Svou Knihu svobody jsem zas našel. (Poslední zápis v ní z července loňského roku. Teď hledám pro změnu Relaxér hlavy. Měli jsme dva.)