Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Druhé dva rozhovory aneb

And it keeps happening / A děje se to dál

;..tak sis to užil, hošku.. a teď abys to všechno začal dávat nějak do kupy. A sázet do PC. A na net. Ve 22:00. Po makaronech, sklence Chardoney made in USA z Lidlu a odmítnuté banánové buchtě. „Kačenko..,“ ohradil jsem se mírně a hned byl „oheň (spíš teda ohýnek) na střeše“. Hrozící požár zažehnán, dvě raněná srdce jakž takž znovu smířena, a.. (jde se na to):

 

Sorry for interruption. I´ve heard.. there is some czech speaking man in your group. Can I speak to him?“

To jsem já, co byste rád?“ (That´s me, can I help you?)

Jejda, to jste vy? Můžu s vámi mluvit? Máte chvilku? (Oh, that´s you! May I have a word with you? Do you mind?)

Reklama

No, povídejte.“ (No problem.)

Vysvětluju, že chystám se napsat kratší článek složený z odpovědí účastníků turnaje, že mluvil jsem zatím s Rakušanem (a Slovincem) a že hledám někoho, kdo by ten článek mohl přeložit z češtiny do němčiny. (Protože začínám si říkat, že to, co se chystám smolit, by třeba mohlo zajímat i někoho z ostatních týmů. A i kdybychom s Kačenkou svedli náš text nějak převést do angličtiny, rodná řeč je přece jen rodná řeč.)

Tak to se omlouvám, to by nešlo. Já sice česky mluvím pořád dobře, ale čtení mi dělá potíže. Nezlobte se, to ne.“

Nevadí, chápu a navrhuji ještě krátký rozhovor podle včerejšího schématu. Syn českého emigranta (známého sportovce) z dob železné opony se znovu omlouvá. Povídat prý si můžeme, ale do médií jakéhokoli druhu se tady (v ČR) vyjadřovat nechce. Má tu pořád ještě příbuzné a známé a tatínek.. a vůbec všichni měli už potíží dost. I tohle chápu a je mi z toho smutno.

Včerejší rozhovor mne tak příjemně „nakopnul“ a teď najednou.. vnímám dozvuky krušných let zavřených hranic a nesvobody, v níž přece žilo se nám tak.. no, všelijak. Ale zas „každý měl práci“ a svoje jisté, když zrovna nevyčuhoval nějak z řady. No nic, povídal bych si rád, ale ten muž (pendluje mezi USA a Rakouskem) tu má svoje rakouské kamarády a je jasné, že jeho vzpomínky na život v Česku nejsou dvakrát radostné. Dřív než my poznal okolní svobodnější svět, své šrámy z minulosti však dál nese si v sobě. Děkuji tedy, loučíme se a se smutkem v srdci jdu vyhlížet další „oběť.“

(čistě ilustrační foto; z letošního turnaje žákovského ME v Chocni)

Romanas Paskočimas, Litva, Radviliškis (cca 20 tis. obyv.) Manažer týmu. (Roman Poskočím si?)

Držím se včerejšího schématu a kladu 5 + 1 otázku. Zkusím pozměnit úvod, krátce se představím v mateřském jazyce se „simultánním“ překladem do angličtiny a totéž bych rád slyšel od Romanase. Hovořím během přesunu ke klidnému stanovišti u kiosku (včera jsme tu zakotvili s Rokem Lesjakem) a než tam dorazíme, stačím zapomenout, že jsem chtěl slyšet i trochu té litevštiny.

Nevadí. Odchytím alespoň, že most se litevsky řekne tiltas a mám své první „živé“ litevské slovo. Sem do blogu už celý rozhovor přepisovat nechci, budu z něj kompilovat až texty pro zdejší zpravodaje. Vymyšlené už to mám: do městského (tištěného) krátkou verzi otázek a odpovědí, do elektronického občasníku tu prodlouženou. Když už jsou naši hosté (zatím až na jednoho) tak nečekaně otevření a sdílní. Zmíním zde jen to, že podle Romanase je rozdíl mezi Čechy a Litevci v tom, že my (Češi) jsme vždy patřili k Západní kultuře. A měli víc svobody. Prý je to na nás vidět. Jsme vlídnější, hovornější, a ve srovnání s věčně zachmuřenými Litevci už na první pohled srdečnější.

Všechno je relativní. Svoboda, nesvoboda. Štěstí, neštěstí. Jak srovnávat nesrovnatelné? Jak mohli bychom prvním pohledem vidět hned pod povrch? Snad jenom zkušeným, vytrénovaným okem. V Litvě prý po druhé světové válce zbyly z menších měst jenom trosky. Rusů tam žije tak 20% z celkového počtu obyvatel (v Lotyšsku je to 50/50 a v Estonsku je podíl bývalých okupantů největší, kolem 60%.) Zatímco k nám proudí hlavně německý a americký kapitál a nějaké ty petrodolary z Ruska, v Litvě se prosazují velké ruské stavební společnosti a svými budovami vyplňují poslední volné městské plochy, určené ke sportu a rekreaci. Lidem to nevadí. Litevci prý o žádná sportoviště nestojí, protože jsou jenom hlučná a vlastně k ničemu. Žádnou přidanou hodnotu podle nich nepřinášejí. Dům vydělávat může, ale hřiště?

Chvíli si spolu notujeme na další smutnou notečku, že všechno je přesně naopak, než by mělo být.. a v Litvě ještě horší než tady u nás, kde ve městech také až příliš snadno mizí volné a zelené plochy. A přece se točí.. totiž hraje. A odpaluje. A klouže na mety. Jenomže reprezentační manšafty zemí z bývalého východního bloku tvoří obvykle děti rodičů, kteří mají na cestovní výdaje, protože peněz ve svazových pokladnách se nedostává. A jako vždy a prakticky všude se nejprve šetří dole a na dětech. Tedy tam, kam naopak mělo by se přidat.

Slečna Lucie Čubíková, viceprezidentka ČBA (České baseballové asociace) a hlavní organizátor/ka turnaje (pořádá je každoročně – jen s občasnými výpadky – některá pověřená členská země Evropské federace) k tomu o něco později (anebo to bylo předtím? ..už nevím, dělá se mi v tom hokej. Snad proto, že seděli a hovořili jsme spolu v přilehlé hale hokejového stadionu.) ..?

Takže, slečna Lucie z ČBA mi vysvětluje, že po vyřazení baseballu z programu OH výrazně poklesly příjmy od sponzorů v západních zemích a tím i zájem o účast na mistrovství Evropy v těch nejnižších věkových kategoriích. Už je mi jasné, proč na tomhle mistrovství chybí prakticky všechny baseballově vyspělé evropské země.

Ve střešní konstrukci haly štěbetají vlaštovky, odněkud zvenku dotírá drnčivý zvuk cirkulárky, ale nic z toho už nevnímám. (Neposedět si chvíli před naším rozhovorem na prázdné tribuně o samotě, musel bych si tuhle atmosférotvornou vložku teď cucat z prstu. Spíš by mne to ani nenapadlo.) Poslouchám se zájmem a zaujatě, jak slečna Lucie hodnotí turnaj po stránce sportovní i společenské a všechny okolní zvuky se někam vytrácejí. Výkonnostně šla prý všechna družstva nahoru a síly na špici se vyrovnávají. Jen Češi ční stále dost vysoko nad průměrem. Důvodem je již zmíněný nezájem evropských lídrů o tuto kategorii (hráči do 15ti let) a zoufalý nedostatek financí a stadionů v bývalém východním bloku.

Nedá mi to, a ptám se na „incident“ vlastně spíš „neincident“, o kterém jsem zaslechl cosi od místních (nějací hoši prý lezli na náměstí po barokním mariánském sloupu a nikdo z jejich vedoucích nijak nezasáhl). Na podobných akcích je to prý běžné a nijak to nevybočuje z normálu. Děti jsou prostě živé a potřebují se nějak vybít. I mimo hřiště. Chápu a věřím, že mládí srší energií, ale něco mi říká, že projevovat by ji snad mělo jinak a jinde. A že vrcholný činovník (tím spíš, že činovnice) by tohle mohl a možná i měl cítit. Ne jenom bagatelizovat. (Aby se nám jednou všechny ty „maličkosti“, co tak benevolentně přehlížíme, nevrátily už dorostlé do větších rozměrů.) Nechávám tenhle náznak místní „aféry“ být (na malém městě řeči kolují, přitom se zkresluje, zveličuje a vytrhává z kontextu.. a navíc, nebyl jsem u toho) a dokončujeme spolu náš „standardizovaný dotazník“.

Největším překvapením v areálu bylo pro slečnu Lucii zmrzlinářské auto (kromě zmrzliny se prodávala i ledová tříšť a vynikající (opravdu vynikající!) káva, což bylo příjemné překvapení i pro mne.

A víte co? Pro dnešek už si dám pauzu. Víčka mi klesají a matrace volá. A zítra ráno má přijít instalatér. Čili a ještě jednou: pokračování zas příště. Možná, že po malé fotografické vložce (Kačenka vzala si s sebou i BenQ. Vím, žádnej „kanón“ to není. Ale nám, do sportovní žurnalistiky zčistajasna fušujícím pa-pa-pa-parazitům, to bude muset stačit.) Dobrou noc.

P.S. Litevská výprava bydlela v nedalekém Vysokém Mýtě a Romanas se trochu zajímá o historii a líbí se mu naše architektura, především zachovalá historická jádra měst. Ptal jsem se ho, zda v Mýtě natrefil i na relativně nedávno vztyčenou (a lehce kontroverzní) sochu (použitý materiál, umístění, vzhled) Přemysla Otakara II. Prý ano. Obcházel ji prý kolem dokola, leč latinský nápis nerozluštil a nepodařilo se mu na místě zjistit, koho má socha představovat. Zůstal v něm dojem, že jde snad o nějakého biskupa. (S přilbicí, mečem a korunou na hlavě?) Prozradil jsem tedy to málo, co vím o králi železném a zlatém a Romanasovi zajiskřilo v očích. Že prý někdy tou dobou – století sem nebo tam – svedli Litevci rozhodující bitvu, kterou definitivně zastavili postup německých křižáků. A česká vojska prý tehdy stála na jejich (litevské) straně. I Romanas ví, že křížové výpravy nevedli jenom Němci (ostatně, tehdy ještě ani žádní Němci neexistovali, jen německy mluvící obyatelé všelijakých těch středověkých státečků) ale podobně jako snad větina Čechů, vnímá křižáky především jak Němce. A Němce jako křižáky. Ne už ty dnešní, samozřejmě. (Ale ty spodní proudy lidské mysli vyvádějí někdy divy…) 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama