Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Dubnové konstelace II

Vidíte, a pro tu vodu jsem přece šel. Z toho plyne, že psychotikům se nesmí věřit. Psichtice se cestou zráchala a pak i zválela s kolegou Benem, nic horšího se ale nestalo. A protože ten přetlak je silný, nedá se svítit, píšu dál. Pokračování a snad i dokončení toho, co před chvílí jsem nakousl.

Dubnové konstelace I (předchozí blog)

Indiáni se podle J. Duška rozhodují konsensuálně. Dokud nedojde ke shodě všech, rozhodnutí nepadne. Protože oni vědí, že ten jeden nesouhlasící by pak to rozhodnutí stejně bojkotoval či sabotoval a k ničemu dobrému by to nevedlo.

Ne že bych byl kdovíjaký Indián (jsem úplně normální masňák), ale v mém sporu s ČD mi jde o prachy až v první řadě. V té druhé, podstatnější, jde o to, abych byl se svou prohrou alespoň nějak spokojen a smířen. Protože jinak nebudu mít klid.

Reklama

Včera cestou z občanské poradny jsem byl tak „rozjetý“, že jsem na ousteckém nádraží hupnul rovnou na klandr. Seděl jsem tam jak na bidýlku a kochal se představou, jak vezmu papírovou krabici, vložím do ní těch pár tisícovek, kvůli kterým to ten „můj“ exekutor všechno dělá..

..vyseru se do ní a odvezu mu ji do Plzně. Ať si ty svoje/moje zasraný prachy sežere. Karnálie jedna. (Karnálie je nadávka. Ještě ji neumím aktivně používat, ale mám ji zapsanou v notýsku. Od návratu z březnových konstelací. To jsem takhle v kupé.. ale o tom někdy jindy.)

Večer jsme naši situaci probrali s Kačenkou a padlo rozhodnutí zavolat Žabžovi. Žabža je krycí jméno pro našeho dobrého ducha s právnickým vzděláním i praxí. Specializuje se na právo autorské. Kačence už ale s její exekucí pomohl, a to tak, že až nečekaně rychle.

Jenomže ona chtěla zaplatit a mít to s krku. Půjčila si od synka a teď mu to splácí nějakou spoluprací. Tím pádem nemá moc volného času. Ale umazává si dluh. Činností, která je mi už dlouho proti srsti, nicméně ji to stále ještě baví dělat.

Vědomí, že jde o náš společný průšvih, mi pomohlo půjčit si dnes ráno od Kačenky její mobil, na kterém je zatím dost kreditu a začít dělat to, co miluju ze všeho nejvíc – shánět někoho kompetentního. Být to před pár lety, asi bych to předčasně vzdal.

Tyhle hry na kohoutka a slepičku mne totiž spolehlivě vytáčely do vyšších obrátek a kdyby mi tenkrát nějaký zástupce ředitele dal osmimístné neexistující číslo na neexistujícího zaměstnance, nejspíš by mne to vrhlo do paranoidní spirály, ze které bych se hned tak nevymotal.

Dnes už připouštím, že možné je leccos. I víc, než si dovedu představit. Paranoidní jsem sice stále, ale na stupnici od 0 do 10 momentálně tak někde mezi 2-3, řekl bych. Což je, myslím, většina z nás. Já jsem ale dost citlivý na výkyvy ručičky mého paranoiametru. Aby taky ne.

Uklidnila mne paní, která mi dala číslo třináctimístné. To se mi zdálo být pro změnu moc, ale ona jen z nějakého důvodu diktovala prostřední čtyřčíslí dvakrát. Což jsme si vysvětlili. Do toho Kačenka čekala na mobil, protože outerek je její cestovní den (jindy by doma už dávno nebyla).

Nakonec si odložila odjezd o hodinu. To já v pátek taky (o dvě) a pak jsem ve stresu přesedal o stanici dřív. Pochopitelně marně. Takže jsem s odřenýma ušima dojel až posledním spojem. Ale dojel. I když ta první myšlenka byla: vrať se, vole, nemá to cenu.

Vzpomněl jsem si ale na Páju a jeho nepodařený začátek Himálajské cesty (o kterém čtenář tohoto blogu nic neví) a řekl jsem si, že hodina čekání v nádražní hale přece není nic k nepřežití. Další rychlík měl sice nervydrásající zpoždění, ale své přestupy jsem stihl. V relativním klidu.

Takže k tomu konsensu. My neIndiáni, když si tu cokoli demokraticky (většinou teda pseudodemokraticky) odhlasujeme (jakože třeba ten zákaz kouření ve své oblíbené putyce) a převálcujeme menšinu silou, jsme sice na chvíli zvítězili, ale to je tak asi všechno.

Čím se můžeme chlubit. Může být spokojenost většiny vyvážena nespokojeností menšiny? A co teprve spokojenost menšiny (horních deseti tisíc, či kolik se jich tam na vrcholku té hrušky ještě drží) vyvážená nespojeností, frustrací a zoufalstvím rostoucí většiny?

I proto je dobré umět přesvědčit onu většinu, že ty největší problémy nedělá obrněná a nedobytná menšina nad ní, ale ta nejzranitelnější menšina pod ní – spodina. Ti všelijak nepřizpůsobiví, sociálně potřební a slabí. Spodina slabina. Co mezi proletářskou lůzu ani se nevyškrabe.

(Na to slovo – lůza – už jsem se jednou díval, při loňských odborářských demonstracích. Tehdy bylo hodně frekventované. Mělo by nejspíš znamenat neovladatelný dav, utržený ze řetězu. Snad ze staroněmeckého lôs – bezuzdný.)

V neděli jsem si přisedl (nikoli bez obav) k jednomu takovému looserovi do kupé a povídali jsme si o svých diagnózách a potřebách. Pošilhával po mém spacáku, ale ten já si hýčkám. Podělili jsme se o jídlo a pití a já si všímal, jak sice říkám, že ne, ale pít po něm z petky se trochu štítím. Ale pil jsem.

Salám jsem si nevzal. Moc už je nejím. A s úlevou nabídl nádivku, která mi zbyla a kvůli které jsem přestupoval o stanici dřív. Jeden přestup si ještě uhlídám, ale dva a víc.. to už je fuška. Nakonec jsem přidal i dvacku, která mi zrovna chrastila v kapse.

A budu muset ještě na poštu, zjistit, zda na adresu, kterou mi dal, lze skutečně něco doručit. Moc tomu nevěřím. Ani tomu, že znal našeho synka. Že mu umřela máma, tátu nezná, vyrůstal v děcáku a vychodil pomocnou už spíš. A že není blbej. To ani já ne. I když mi to ve stresu nemyslí.

Což je skoro pořád. Je prý taky schizofrenik, Tomáš, jako můj brácha. Sebrali mu důchod a žije z dávek. Na ubytovnu nechce, protože je to tam samý feťák, tak je radši na ulici. Nebo ho z ní vyhodili, protože sám je feťák? To neříkal. Ale zrovna mne to napadlo.

V tom kupé ještě ne, až teď. „Dá se věřit člověku?“ ptá se Zvíře. A dá se věřit našim vnitřním zvířatům? Teď jsem si vzpomněl na jeden svůj poměrně nedávný sen. Něco jako safari a proti mně se blížilo cosi hodně velikého, hodně chlupatého a hodně divokého. Vylezlo to z nějakého křoví.

Nakonec jsem to nevydržel a schoval se za strom. Konec snu. (Dá, když se to s nima umí.) A střihem k našemu novému, lidem zvolenému vladaři. Vášnivému kuřákovi, alkoholikovi a pocemtátovi. Mám ho teda zvát, když je to prezident? On stejně nebude mít čas.

A s tou svou lapálií jeho úřad taky nebudu zatěžovat. Nejde v ní o hrdlo. Jen o pár šupů. A o princip. Mám k tomu takový příměr, z dnešního rána: ležíte pod těžkou kládou a všelijak sebou mrskáte. A ti kolem vás, místo aby vám pomohli kládu odvalit, vám ze stran ještě přihazují další.

Ale jsou tu i jiní. Co by vám třeba rádi nějak přispěli. Na ty je třeba zaměřit pozornost. Dát jim o sobě vědět. A oni nakonec přiskočí. Přece vás nenechají zdechnout. Pět procent lidí prý stačí k nastartování celospolečenské změny. Pro prezidentku mého srdce bylo kolik? 600 000 voličů? To je nějak moc.

Tak 300 000? Už nevím. Ono to bude někde viset. Nojo, blbnu. Volební účast byla zhruba 60ti procentní. A 166 211 hlasů pro představitelku Klíčového hnutí dělá 3,23%. Z těch šedesáti. Takže na skutečně viditelnou změnu je ještě brzy. I když podle mne už probíhá. To bude jako s tím

letošním jarem. Stejně jednou přijde. A jaké bude?

Dubnové konstelace – douška

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama