Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Etuda

Mluvit do mikorofonu mi moc nejde. I o tom je tahle etuda.

Pustil jsem si dnes cvičný zvukový záznam části svého loňského psychotripu, který jsem právě objevil v mobilu. Byl jsem tenkrát zas mírně manický, protože těžce vystresovaný z uvádění naší prvotiny na knižní trh. Ego se svíjelo a řádilo. Zkusilo k tomu rozjet i mírnou paranoiu a já začal opět zkoumat odpadkové koše, neskrývají-li náhodou nějaké pro mne významné poselství k luštění. Skrývaly, ale rozjíždět další paranoidní kolečko se mi už nechtělo. Mám s tím svoje (čí jiné?) letité zkušenosti a nevěřil jsem proto v uspokojivý výsledek.

Zašel jsem tedy k obvodnímu lékaři, a ten mne pochopitelně odkázal na místní „šamanku“, která převzala štafetu po svém otci. Ukázala se ještě neschopnější (spolupracovat s akutním psychotikem), než její velevážený papá, a já po letmém seznámení v čekárně rychle ztratil veškerou chuť pouštět se s ní do jakéhokoli experimentování na poli vlastní psychózy. Takže to zase zbylo na mně a na mé drahé polovičce, která má svých starostí dost, protože studuje na postarší už kolena dálkově vysokou školu. Zvolil jsem částečnou samohospitalizaci, v rámci možností. Úplnou si za pochodu a bez podpory oficiálního zdravotního systému dopřát nemohu.

Pořídil jsem z ní nějaké videozáznamy (omluvte mizernou kvalitu zvuku); točily se převážně kolem přípravy pokrmů, která probíhala zas o něco uspořádaněji, než bývalo u mne v těchto fázích manických epizod zvykem. Naučil jsem se připravovat pěti-elementární polévku (video 1, 2, 3, 4), co má všech pět základních chutí: kyselou, hořkou, sladkou, ostrou a slanou, a v závěrečné fázi mánie jsem ještě stihl očistit od kytu vysklené kuchyňské dveře (video 1, 2, 3, 4). Akce, kterou jsem dlouho odkládal. Buď pršelo, nebo bylo vedro, nebo jsem byl v depresi. Zapomněl jsem očistit lišty.

Což ukázalo se letos při dosazování překližkové výplně. Sklo už jsem z vícero důvodů nechtěl. Když jsem trochu víc v ráži, ukazuje se jako ne právě bezpečný materiál. Úmyslně už jsem vysklil pískovanou vitráž v kuchyňských dveřích ještě v Holoušovicích (nikomu se při tom nic nestalo) a neúmyslně okno tamtéž (to se mi zapíchlo střepisko do stehna; nevím už, co jsem to zrovna užitečného kutil, ale vymáčkl jsem při tom tabulku kolenem).

Dějí se samozřejmě i v mém životě zásadnější věci než ty, o kterých zrovna píšu. Tohle je jenom taková – nepříliš zdařilá – etuda. Do toho se mi každou chvíli vnucuje Majda; býváme  tu teď takoví slamění. Sami doma. Obvykle tři dny v týdnu. Prověrka samostatnosti jednoho stále nedoléčeného psychotika. Tak nějak dalo by se to brát. Proč ne?

Dovětek: lidská paměť šidí a klame. Naštěstí máme tu záznamy prokazující, že samohospitalizace nebyla jedna, ale dvě. K té první jsem se uchýlil loni v květnu a ke druhé v srpnu (v souvislosti se stresem ze spoluúčasti na poměrně odvážném svépomocném podniku: 1. mezinárodním Harm Reduction Campu pořádaném v ČR).

A ještě něco: tato etuda mj. také zpochybňuje tvrzení pana Anderse (zde), že komunitní péče o lidi s těžkými duševními potížemi musí být nutně dražší než současný standard. Nepochybuji o tom, že ti, kdo současnou reformu psychiatrické péče připravují, dokáží náležitě prodražit i komunitní péči. Ta by ani tak nemusela být pro společnost ztrátová, pokud by se podařilo upřednostnit v ní potřeby samotných pacientů/klientů před potřebami poskytovatelů služeb. To už ale záleží na nás všech. Cos mi to zase přišla povědět, Madlo? Že je čas trochu se protáhnout..?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama