Přemítám o tom spodním, sebedestruktivním proudu v sobě. Naklepl mi to vajíčko kolega Nešpůrek. A hned vedle mi leží další. Proč právě dva zásadní výrazy z oblasti obdělávání půdy staly se (a kdy?) synonymy slovesa pokazit, zkazit. Použil jsem je v minulém blogu (právě jsme poněkud zbrkle vysadili dva řádky brambor) a od té doby mi leží v hlavě – zvorat a pohnojit.
Zvoral a pohnojil jsem svoje pražské vystoupení (otázka je, zda dostatečně, aby z něj něco vzešlo) a zdálo se, že nikomu z přítomných to zas tolik nevadilo. I tentokrát úřadovali moji vnitřní sabotéři, i když pomocníci už s nimi alespoň jakžtakž drželi krok.
Dva dny před vystoupením (avizovaném jako přednáška) mi došlo, že titulky (resp. poznámky) k prvnímu videu se mi asi nestáhly, a že s tím už nic neudělám. Nápad pustit video přímo ze sítě se nakonec ukázal jako uskutečnitelný, ale sekalo se to tak, že od dalšího promítání jsem upustil a dál už jenom (sice prý plynule, ale přeci jen poněkud) breptal.
A protože zůstávám paranoikem, říkám si, že to přece není jenom tak, že nás na tom Výstavišti nechají dělat a říkat všechny ty věci, co se tam v posledních letech pravidelně dělávají a říkají.
(Pod parapetem se zrovna motá takový ten dlouhonohý pavouk – pokoutník, co podle mne nemá co štrikovat sítě. Také to nedělá, ale vlákna pouští. Už zalezl za radiátor a přestal mne rušit. Nojo, ale co von teď asi dělá za tím radiátorem? Nevím, není vidět. Koukám, že naštrikovaný tam má už pěkně zaprášený chuchvaleček. Nechám ho tam.)
Zpět na Výstaviště. Ti pánové, co tam hlídkují u vchodů a východů, mne prostě zneklidňují. Tím, jak vypadají, a tím, jak jsou v klidu. Na druhou stranu, říkám si, tahle snad odjakživa profízlovaná a donašeči prošpikovaná společnost dospěla až k 17. listopadu 1989, kdy ukázalo se, že starý režim už se dál neudrží.
A i když to, co přišlo po něm, není o nic lepší.. a i když už víme, že za nitky v tomhle celosvětově rozehraném tyjátru tahají dnes již zviditelňovaní a odhalovaní nemocní mocní, kterým zdánlivě nejde se účinně vzepřít, stejně se nechci vzdát alespoň naděje, že když člověk sám v sobě vytrvá až za hranu možného, celé to zdejší (pozemské, ale i nebeské) divadlo se před jeho očima nakonec zhroutí jako ten domeček z karet.
Které jsou sice jednou rozdané, ale my můžeme (až nás ty neustále se opakující triky přestanou bavit) začít hrát s něčím jiným. A především jinak. No nic. Jdu ještě pod deku. Podle „nepřetočených“ digihodin na sporáku je právě 5:08 a po zahradě „už“ poskakuje kosák. Pro něj je to normálka.
Potíž s mým psaním je i v tom, že myšlenky letí mi hlavou rychleji, než stíhám je přepisovat. I proto raději mluvím. Potíž s mým mluvením je zas v tom, že jsem ještě nevymluvený. I v tom, že nezvládám je technicky a do cvičení techniky se mi nechce. Buď se to časem srovná samo, nebo budu dál trpět.
V Praze jsem podlehl naléhání svého škarohlída a koupil mu knihu (zřejmě již zesnulého) novináře Viktora Farkase (1945-2012) Neviditelné fronty. Jeho stylistiku (či její převod do češtiny) sice za kdovíjak strhující nepovažuji, ale obsah knihy, točící se kolem nevyhlášené války těch v zákulisí se zbytkem populace, mi pořád ještě stojí za přečtení. A zas ve mně hlodá nejistý červíček otázky: „Jak je možné, že takové knihy dnes vycházejí?“ Fakt je, že 67 let, kterých se autor dožil, není požehnaný věk.
Cestou z pelíšku k počítači jsem se ještě začetl do Dahlkeho. Curka má potřetí v životě plané neštovice a k tomu i zánět průdušek. Tak jsem si přečetl, proč asi. Ona to nejspíš vědět nechce, protože se nás neptá. Od jejích průdušek jsem pak přešel ke svým a posléze i k Alzheimerovi. Dva výpisky: „Když jej bavorský psychiatr Alois Alzheimer před 90 lety poprvé popsal, nechtěli o něm lékaři nic vědět.
Více pozornosti se mu věnuje teprve v posledních letech, i kvůli razantnímu nárůstu postižených. … Šedý závoj stáří zde přijal formu ukládání amyloidů, které se tlačí do a hlavně mezi spojení nervových buněk, synapse. Tyto skládky bílkovin vytvářejí se sloučeninami hliníku jakousi maltu, která takřka vybetonuje vnitřek nervových buněk a zabetonuje buněčné výběžky. … Zatímco vše, co počítáme ke svému rozumu, postupně mizí, pocity a sociální vzory, vjemy rytmu a muzikálnost zůstávají často i nadále zachovány.“
Podle Dahlkeho se tak děje proto, že „život tady a teď, cíl cesty našeho vývoje, nabývá v této nevyřešené formě něčeho hrůzného. Při vysvobozeném ponoření se do přítomného okamžiku má člověk důležité úkoly života v polaritě již (zvládnuté) za sebou. U pacientů s Alzheimerovou nemocí prozrazují neklid a shon, co všechno by ještě měli před sebou.“ Obávám se, že to bude (nebo už je) i můj případ.
Alespoň jeden přijatý úkol jsem včera zvládl. Dal jsem Kačence opravit kolo a trpěl při tom o něco méně, než obvykle. Ona je to vlastně radost, dívat se, jak to někdo jiný umí. A zas budu chvíli vědět, k čemuže je ten kovový bazmek, co mám uložený v ledvince. I když použít ho si asi hned tak netroufnu. Věřím, že to ani nebude třeba.
Dohadování s exekutorem jsem včera předal ochotnému profesionálovi a dnes mne čeká výprava s běžkami do centra. Já už bych je teda vyhodil, ale Kačenka na nich trvá. Sbalili jsme je ještě v Praze u nějaké popelnice. V životě jsme je neměli na nohách. Nemáme k nim boty. Ani hůlky. Tak já teda jdu. Vono se totiž začíná připozdívat. V Chocni se připozdívá dřív, protože se tu taky dřív vstává.
Majda podruhé v životě barví a Paco je z toho zas na větvi. Obrazně řečeno. Takže psichti dnes zůstávají doma. Už jenom na závěr: příběh „vaginy“ z fasády jsem předal redakci Orlického deníku, bude-li se jím někdo chtít zabývat. Vím jen, že k jejímu zmizení se nehlásí ani majitelé domu, ani majitel stavební firmy. Spíš věřím jemu. Že měl instrukce složit ji vzadu na dvorku a odtamtud se pak někam vypařila.
Neleží-li tam dodnes. Protože dozadu na dvorek jsem se podívat nebyl. Možná příště.
foto: Matýsek (příruční plastika, papír, lepicí páska, list)