Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Jak to vidí psychotik

Vážený pane Doležale,

reaguji na Váš rozhovor s ředitelem bohnické psychiatrické léčebny Martinem Hollým z Reflexu č. 30 o reformě psychiatrické péče, která se má z převážně ústavní proměnit ve spíše komunitní, což je jistě žádoucí a potřebné.

Z rozhovoru vyplývá, že ačkoli se forma mírně promění, obsah péče zůstane prakticky stejný – především moderace „nevhodných“ a mainstreamovou medicínou patologizovaných duševních procesů. Jinými slovy – ke škodě celé společnosti se duševní potíže budou i nadále neřešit, ale jen zametat pod koberec, a to přesto, že existují (v článku Vámi okrajově zmíněné) např. skandinávské modely péče, ověřené již mnoho let v praxi. Nefungují zaručeně a stoprocentně, dávají však výrazně lepší a uspokojivější výsledky, než modely péče propagované a prosazované u nás, založené především na tzv. léčbě resp. konzumaci psychiatrických léků.

Obracím se na Vás jako bývalý překladatel z angličtiny, psychiatrický pacient a invalidní důchodce, s patnáctiletou zkušeností s oficiální (vnucenou) i alternativní péčí o duševní zdraví. Ta první mne pomohla (během osm let trvajícího procesu) úspěšně zinvalidizovat a nakonec i přivést k důchodu, ta druhá zatím nedokázala (během sedmiletého „odbržděnějšího“ duševního procesu) dovést mne k úplnému pocitu duševního (i tělesného) zdraví, přece však postupně přináší jisté – pro mne i moje nejbližší okolí zaznamenatelné – posuny vědomí, které osobně vnímám jako zlepšení, především své schopnosti vnímat a prožívat sebe a tento svět.

Dnes již se snad mohu přiřadit k tzv. survivors – těm, co přežili psychiatrickou péči, která jim nepřinesla to, co od ní očekávali – totiž řešení svých potíží. Cestu k němu si pak museli pracně a s obtížemi hledat sami a byli při tom více i méně úspěšní. Píši vám proto, že problematice péče o duševní zdraví se věnujete dlouhodobě, a také proto, že moje pokusy oslovit mainstreamová média prozatím nebyly úspěšné. Snad alespoň vás bude zajímat poněkud jiný (podle mne smysluplnější) pohled na psychotické duševní procesy, vedoucí ve svém důsledku k možnosti skutečného uzdravování většiny „duševně nemocných“ – k úspěšnému překonávání duševních potíží širokého spektra (od depresivních poruch až ke schizofrenii).

Reklama

Kromě již zmíněných skandinávských modelů (Healing Homes a Open Dialogue, o kterých širší psychiatrická obec již řadu let ví, ale příliš je nerozšiřuje) jsem nedávno narazil také na pro mne revoluční koncepci Kanaďana Seana Blackwella, představenou na YouTube v sérii edukačních videí, zaměřených především na mladé publikum. Sean Blackwell je (stejně jako já) laik s osobní zkušeností s psychotickým procesem. Na rozdíl ode mne však prožil převážně „pozitivní“ proces. Proces rozšiřující vědomí, bez výraznějších „temnějších“ a obtížnějších projevů, a dokázal jím projít a zpracovat ho bez devastujícího zásahu psychiatrů. Posléze (s pomocí manželky) úspěšně provedl podobným procesem (podle lékařů patologickým) i jednu ze svých neteří. Druhá neteř byla (také v průběhu lékaři diagnostikované psychózy) o něco dříve hospitalizována, se všemi neblahými následky vnucené psychiatrické péče, takže k proměně vědomí u ní nedošlo.

Jelikož Blackwellovo pojetí psychóz jako samoléčebného transformačního procesu, do něhož nepoučená (či nepoučitelná?) mainstreamová psychiatrie svými intervencemi nevhodně zasahuje, lépe odpovídá mé osobní zkušenosti (i já prožíval svoji psychózu jako posvátný, lékaři nepochopený a ústavní péčí nepodporovaný a nevhodně rušený proces, a na jeho konci jsem očekával nějaké „prozření“, které však začalo přicházet až mnohem později – v souvislosti s alternativní léčbou) vřele je doporučuji Vaší pozornosti. Můžete být prvním mainstreamovým žurnalistou v České republice, který zareaguje na toto sdělení aktivně a pozitivně. A možná i přivedete stále žhavé téma neadekvátního přístupu k duševním potížím znovu na stránky mainstreamového média?

viz: http://www.youtube.com/watch?v=gj9loQVaPdM

a: http://www.youtube.com/watch?v=sB0HrDgnVzg

 

S přáním hezkého léta

Jiří Bryan,  v Chocni, 2.8.2013

P.S. Přikládám i svůj poslední dopis redakci Rytmu života, na který dosud nepřišla žádná reakce:

Vážená redakce,

reaguji na článek Jak to vidí schizofrenik z květnového Rytmu života č. 21, v jehož perexu stojí: Na léčbu psychických poruch jsou účinné léky. Nemocní mohou žít téměř normálně. Dovolte mi uvést tento nepodložený výrok na pravou míru, a to přímo slovy odborníka, MUDr. Tomáše Kašpárka (Psychiatrická klinika LF MU a FN Brno), který ve svém článku v časopise Česká a slovenská psychiatrie: NEUROTOXICKÝ, NEUROPROTEKTIVNÍ ČI NEUROPLASTICKÝ ÚČINEK ANTIPSYCHOTIK? z roku 2010 připouští, že:

Neexistují žádné(!) důkazy pro to, že by jakékoliv(!) antipsychotikum upravovalo klíčové rysy neuropatologie schizofrenie:nebyly publikovány nálezy zvýšení denzity dendritických trnů III. kortikální vrstvy po expozici antipsychotikům.

Existují důkazy pro to, že antipsychotika první generace jsou neurotoxická. Progresivní redukce šedé hmoty pozorovaná některými zobrazovacími studiemi tedy může být zčásti dána expozicí antipsychotikům. Neexistují totiž zobrazovací studie, které by hodnotily přirozený, antipsychotiky neovlivněný průběh změn morfologie mozku u schizofrenie (průřezové studie hodnotí změny jen po krátkém wash-out – tj. jde o „drug-free“ studie).

Antipsychotika druhé generace některá více, některá méně (sic!) – nemají neurotoxické účinky, naopak, zdá se (!), že indukují neuroplastické mechanismy. V animálních studiích se ukazuje, že mění architekturu kortexu. Neexistují však důkazy o tom, že by zasahovaly do neuropatologických dějů schizofrenie, tj. že indukovaná neuroplasticita opravdu koriguje patologii schizofrenie.

celý článek zde: http://www.cspsychiatr.cz/detail.php?stat=4

Převedeno do běžné mluvy: není prokázáno, že by antipsychotika léčila, ale mohou poškozovat mozek. Některá více, některá snad méně. Přesto se psychotickým pacientům běžně tvrdí, že je nutné, aby užívali „léky“, a často jsou k jejich užívání všelijak nuceni.

O tom, jak vnímají a prožívají nucenou „léčbu“ a psychiatrickou diagnostiku někteří diagnostikovaní schizofrenici, si můžete udělat představu z následujících dvou ukázek:

1. Vlastně ani svoji diagnózu jsem se nedozvěděl. Doktor odváděl řeč. A že paranoia. Všechno byla paranoia. Až pak jsem zjistil, co mi přilepil (F21). Na něco jiného jsem pak měl tu neschopenku z kliniky F32 /depresívní fáze – ale ty kódy jsem přirozeně neznal, neměl kde dohledat; ale antidepresiva jsem nedostával/  původně z otevřené dvojky, pak mi na čtyřce přifařili schizoafektivní poruchu (manický typ; byť si myslím, že akutní fáze mohly být viděny i jako smíšené…). Kupodivu jsem pak chodil ambulantně na kontrolu lithémie s F31 (bipolární p.), načež při přechodu k ambulantnímu lékaři tam bylo to dříve zmíněné F 25.0 (byť na papírek do Antverp mi napsal F 25.2, tj. smíšený /taky jsem dlouhodobě předtím bral SSRI fluoxetin/, a ne manický typ). Před vyřešením situace u vojáků (a kvůli řidičáku – rádi se mstili), jsem se s doktorem chytl, že jsem měl po hospitalizaci psáno /zprávu jsem ale neviděl/ na poukazu vždy F31; konzultoval jsem to s jinou psychiatričkou, jejíž přístup jsem ale neakceptoval (nechat si řidičák vzít, a pak jej žádat na dobrozdání psychiatra zpět). Taky jsem jej při křížovém výslechu posudkářek zapřel (kupodivu z popudu tamní sekretářky, která na  „ano“  na otázku „máte řidičák?“ odpověděla „tak nemáte“ a než jsem se stačil ohradit, jasně mi naznačila, co tím myslela: zapřít). Neřídím. Zatím ho mám. (Nenesl bych to dobře, jej vracet.) Teď už se to musí hlásit, ale prý je tam schizofrenie a bipolární porucha a na schizoafektivní zapomněli (taky se o ní moc nemluví a lidi to běžně nikdy neslyšeli, byť se diagnosticky nadužívá).

2. Co je na vnucované psychiatrické péči tak hrozného? Až na to, že vás při ní můžou beztrestně zabít (což někdy zjistíte, až když už je po všem), a že to byl pro mne silně traumatizující zážitek, ze kterého se vzpamatovávám dodnes, celkem nic. Jste-li ochotni spolupracovat na sebelikvidaci. Ani když se vám podaří z léčebny odejit (dosáhnout propuštění), nemáte ještě vyhráno. Protože jedna věc je, co se vám v reálu děje, druhá, jak to člověk (ze vší té „péče“ ještě dost rozhozený) vnímá a prožívá. Ono to záleží také na okolnostech a na člověku. Některé „šťastnější“ povahy si lebedí i v léčebně. Fakt je, že chvílemi se to dařilo i mně. Když jsem si pak došla do RIAPSu (což není léčebna, ale krizové centrum) pro výpis ze zdravotní dokumentace (to už po II. nucené hospitalizaci v PLB, když mi konečně došlo, že je třeba začít se trochu orientovat nejen v sobě, ale i v dané problematice) měla jsem tam cosi podepsat. V tu chvíli (protože i v RIAPSu za vámi zamknou vchodové dveře, a protože už jednou tam zklamali moji důvěru – zalhali mi, že se mohu sama rozhodnout, zda chci převézt do Bohnic; v papírech jsem pak ale našla poznámku – nucená hospitalizace) jsem .. co vlastně? (měla strach, že na místě zešílím? že začnu třeštit a všechno kolem sebe roztřískám?) Vlastně už nevím, ale v hlavě jsem měla náhle temno. Vyděsila jsem se, že mne zradí ruka, že se nedokážu ani podepsat.. že to bude okamžitě diagnostikováno a že ven už mne nepustí. Klepala jsem se jak ratlík a položit mi v tu chvíli kdokoli jakoukoli otázku, neřeknu ani ble. Něco jsem (nevím jak) načmárala.. a prošlo to. Odešla jsem, a venku se pomalu sbírala ze šoku. Takže posilující, pozitivní zkušenost? Co tě nezabije..

Domnívám se, že novináři by neměli přejímat nepodložená tvrzení o údajné léčbě vážných duševních potíží takto nekriticky. Americký novinář a autor knih Mad in America (Šílencem v Americe) a Anatomy of an Epidemic (Pitvání jedné epidemie) Robert Whitaker přesvědčivě a podloženě dokládá, že současný nárůst vážných duševních potíží mají často na svědomí právě podávané „léky“.

Uvádí i alarmující příklad dvou podle něj nejlepších dlouhodobých vědeckých studií, které jsou veřejnosti zatajovány, a ze kterých jednoznačně vyplývá, že „léky“ jsou u psychotických pacientů spíše překážkou než pomocí v procesu, vedoucím k plnému uzdravení. Výrazně naopak pomáhá kvalitní psychoterapie a kvalitní sociálně-rehabilitační programy, tedy to, co se v rámci úsporných opatření vždy omezuje jako první.

Jelikož závěry těchto studií jsou v rozporu se zájmy farmaceutických firem, nejsou veřejnosti prezentovány. Místo toho jsme dnes ze všech stran doslova „masírováni“ polopravdami i vyloženými nepravdami o údajných účincích „léků“, i když jediné skutečně prokázané jsou ty „vedlejší“ a zdraví poškozující. Vzhledem k tomu, že k této nedobré situaci přispívá i váš článek, dovoluji si vás upozornit, že skutečnost je opravdu jiná, než jak ji líčíte. Myslím, že by to zajímalo i vaše čtenáře; minimálně by to mělo zajímat autora/autorku článku, pokud si chce i nadále a bez uzardění říkat žurnalista.

S přáním pevného a ničím nerušeného zdraví

Jiří Bryan, diagnostikovaný psychotik

pozn.: na přání MUDr. Tomáše Kašpárka jsem odstranil jeho jméno z pole spoluatorů, kde obvykle uvádím jména v textu citovaných autorů. Na tomto článku se mnou pan doktor vědomě nespolupracoval.