Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Jedeme busem

Včera jsem zase chvíli řval a křičel všelijaká slova. Adresně, do telefonu. Malinko tekly mi nervy. Naposledy jsem se vytočil, když jsem volal Kačenky šéfovi. Mateřská školka, prozatím prakticky bez dětí. Zaměstnanci už třetí měsíc nebrali plat. Protože nepřišla přislíbená dotace.

Šéfovi jaksi nedocházelo (a stále nedochází), že je to jeho průser a odpovědnost. A že tím ovlivňuje klima nejen v té školce, ale i v domácnostech svých zaměstnanců. „On je v pohodě,“ vyprávěla mi Kačenka. „Bere si svůj důchod a domů nosí plný tašky jídla z kuchyně.“ Mám já tohle každej pátek poslouchat? Školka v Praze, která má nouzi o děti? Co je tam za potíž? Ptají se naši známí.

Už když jsem zvedal telefon, bylo mi jasné, že nejsem v pohodě. Krátký odklad moc nepomohl, ale šel jsem do toho. Jako s panem doktorem Štorkem, říkal jsem si. Dám tomu tři pokusy. Takže ten první:

„..chv-chvy-chv-chvy-chv-chvy..vo-ute hed-nyt-ku .. chv-chvy-chv-chvy-po-hau-ku..vo-ute hvo-uku.. chv-chvy-chv-chvy-chv-chvy..vo-ute tvo-uku.. chv-chvy-chv-chvy-chv-chvy..“

Reklama

Na nervy jdou mi i záznamníky, kterým je rozumět. Napotřetí jsem pochopil, že mám volit dvojku. Telefon mi jakýmsi pro mne nepochopitelným způsobem zobrazil na displeji číslice. Zvolil jsem dvojku a vnímal, jak už to ve mně vře a řve.

Takhle se ozývá školka pro handicapované (motivované) děti? „Prosim?“ ozvalo se ležérně z telefonu. A takhle se ozývá člověk, který potřebuje (a řekl bych, že dost zoufale) natáhnout do té školky klientelu? Tak to už je moc.

„Bryan! Prosim vás, co to tam máte za příííšernej automat?“

„No tak máme, no. A co já s tím jako mám dělat?“

„No, minimálně neřikat „prosim“, když se hlásím do telefonu.“

„Aha, tak nashle.“ A položil to. Kretén. Myslel i říkal jsem pak sice „debil“, ale píšu „kretén“. Protože kreténi jsme v mém pojetí světa všichni a já mezi nimi zvláště. To mám prakticky od narození (jak se ukázalo v jedné regresi) a po tatínkovi, a ještě jsem se toho úplně nezbavil.

Ani těch osm let alternativní léčby na to nestačilo. Tak si představme, jak je to ve mně zažraný. Protože voni ty vostatní jsou většinou stejně větší kreténi než já. Akorátže dřív já většinou nebyl vůbec. Alespoň ve svejch vočích. Kdoví, co myslel jsem si někde pod bránicí.

Další dva pokusy o domluvu máme ještě před sebou. Protože ten člověk určitě stojí za pozornost. Tak jsem zvědavý, jak dopadneme. Vzkázal mi po Kačence, že o moje rady nestojí. Řekla mu, ať mi to poví sám, ale vyřídila mi to. A že prý si kvůli tomu mému telefonátu moc rozmýšlel, jestli jí má napsat, že peníze už jsou (asi po sto padesáté) už na cestě. Jak malej Jarda se chová. Šéf. Ale občas prý nějakou připomínku zapracuje. Po týdnu. Nejdřív se ale musí vyřvat. To máme zatím společné.

Nechme to prozatím být a pojďme k té včerejší řvanici. Detaily vynechám, skončila smírem a máme jasno: spíme v domě poblíž Centra Djoj spolu s 12ti dalšími účastníky konference, lektory nevyjímaje. Improvizovaně na matracích, v čistém prý domě, spacáky a ručníky si máme vzít s sebou. Na to jsem z Jesenického Centra zvyklý a Kačenka spává i po žíněnkách. Tentokrát jí to ale nebylo recht, především kvůli ceně. 20 Ojro za osobu a noc.

Když ona mezitím našla hostely za 15. Nojo, ale tohle je minutu pěšky od Djoje a budeme tam s ostatními.. ne s jinejma, neznámejma lidma. Našel jsem pro nás dvoják za pětadvacet, v nádherným baráku a se snídaní.. ale když už si s tím Annemarie dala tu práci a já na to kejvnul..? Tak pro klid v rodině, když to vyřídíš, spíme tam, kde řekneš ty. Nepomohlo to.

Nervy mám kvůli něčemu jinýmu (nevím, kdo se nám postará o psy, protože Arturovi spadl plot.. nemáme euro účet, takže zatím ani zaplacený konferenční poplatek.. a jestli ten autobus bude prošpikovanej elektronikou a obrazovkama jako ten žluťák tuhle z Brna (což tutově bude), čekají mne 2 pekelné noci. Kačenka tyhle vopruzy snáší lépe. (Aspoň už vím, že mám si vzít preventivně něco přes oči.. asi ten ručník?)

Neteř mi nebere telefony, bojí se, že volám kvůli bráchovi. Vladimír je prý někde v Beneluxu a nebere telefon. Takže zase přes synka, který zjistí, co jeho účet dovolí. Škemrám ještě u Annemarie, jestli bychom nemohli zaplatit až na místě. Je prý vyprodáno (120 účastníků), ale dvě místa pro nás tam podrží. Platit však musíme přes banku, protože budou mít spoustu jiné práce. I když přijedeme den předem? To jsem ještě jako argument nezkusil. Možná to v pondělí ještě použiju.

Po pravdě, chvíli už to vypadalo, že zavolám náhradníkovi, protože s ním bych se asi tolik nevytáčel. Jenže ten by jel jen jako doprovod a ne na konferenci, což by byla škoda, protože vydržet soustředěně poslouchat něco v angličtině jsem si vyzkoušel před 14 dny na semináři pro učitele AJ a čtyři hodiny mi úplně stačily. A navíc.. prostě myslím si, že pro nás oba (a nejen pro nás oba) bude lepší, když bude při tom nejenom jeden stále nedoléčený survivor psychiatrické péče, ale i jeho žena.

Protože každý z nás (a o tom nepochybuju) si bude z té konference odnášet něco jiného, a dohromady bude to dávat určitě lepší smysl.

(Dotace dorazila, Kačenka prý dostala své dlužné výplaty a v hale školky se objevila nová, kožená, bílá křesla. Co bude, až se ten milión rozplyne, zatím nikdo neví. Žít z dotací, toť poklad nad poklady.)

V sobotu (což je vlastně už dnes) konstelace v Šumperku a v pondělí druhé kolo Cesty od Brandon Bays s Míšou. Kampa nás asi zavede?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama