Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Jemně dotáhnout

Moje řemeslnické dovednosti vrcholily (kdysi dávno, i když už v „nových“ Holoušovicích) výměnou těsnění v baterii. Té vodovodní. Aniž bych věděl, proč se jí říká právě baterie. A těm dvoum/dvěma bazmekům do ní zasazených zas kuželky. A koukám, že jistý tím názvoslovím nejsem si dodnes. Však také nejsem vyučený instalatér. Vyučený jsem totiž nic.

 

Jednou jsem takhle (pro tu svou všeobecnou a všeobjímající nejistotu, plynoucí krom jiného i z té mé totální nevyučenosti) zkopal vlastního synka. (Zkopal je silné slovo, jen jsem ho (chviličku) kopal. Do zadku. A byl při tom vzteky bez sebe. Téměř. Nepíšu to sem, abych se – nedejbože – chlubil, ani aby se mi veřejnou zpovědí ulevilo, ale proto, abych zas trochu dokreslil obecnou představu o tom, jaké je to vyrůstat s neléčeným – protože nerozeznaným – potenciálním psychotikem. A nemá to znamenat, že každý psychotik musí nutně kopat do dětí. Někteří – např. můj vlastní bratr – je jenom fackují. Ty vlastní. Na cizí nevím, že by kdy ruku vztáhl. A taky to nedělal pořád. Jen když se domníval, že tím vychovává.)

To bylo tak. Pověřil jsem ho (kolik mu tenkrát mohlo být let? školák byl určitě, přesně to nevím, tak řekněme někdy mezi desátým až čtrnáctým rokem? asi tak.) tehdy (též v rámci rodičovské „výchovy a vzdělávání“) výměnou právě vodovodní kuželky, resp. toho těsnění. Protože z kohoutku už zase kapalo. A já chtěl ze synka vychovat muže. Teď musím odbočit, leč pouze na chvíli a věcně.

„Dotahovat jemně,“ řekne vám jednoho dne (věřím, že vyučený) instalatér, vy to vezmete za slovo svaté a dotahujete opravdu jemně. A radujete se, jak to funguje. Jenomže nežijete (nebydlíte) sami. A zjišťujete, že ty jemně utažené kohoutky někdy nejdou jemně povolit. Protože utáhl je zas někdo jiný o něco méně jemně. Znovu tedy obejdete ženu i děti se slovem svatým. Všichni se dušují, že také oni utahují jemně. Pochopíte, že víc s tím nesvedete, protože škoda se prostě děje a čas kapající.. (jak je to vlastně – kape nám voda nebo kohoutek? patrně oba, protože jde o spolupráci na vytváření kapek) se zas neúprosně blíží, protože už to narůstající drhnutí uvnitř kuželky vnímáte prsty. A začnete utahovat tak, aby to prozatím alespoň nekapalo. Konec odbočky.

Reklama

Měl jsem za to, že synek se (podobně jako já) orientuje jak v názvosloví, tak v předpokládané činnosti. I spokojil jsem se s instrukcí, že nejprve musí povolit a vyšroubovat kuželku a zanedbal jsem (dnes vím už, že hrubě) pracovní dozor. A vesele seděl jsem (a nevím už co důležitějšího dělal) v obýváku. Přišel po chvíli synek s tím, že kuželka nechce povolit. Odbyl jsem ho nejspíš tím, ať nekecá, protože povolit přece, když trochu přitlačí, musí (možná jsem se i pro jistotu zeptal, na kterou stranu povoluje, to asi jo) a dál vesele seděl v obýváku. Synek přišel ještě několikrát (což může znamenat rozpětí asi tak od jedné do dvou), aniž by mi došlo, že měl bych si také ověřit, s čím to v té koupelně tak (dlouho a silně a neúspěšně) cloumá. Až přišel s tím, že ta trubička praskla a crčí z ní voda. „Jaká trubička?“ polekal jsem se. A dál ještě seděl. „No ta pod bojlerem.“

„Pod jakým bojlerem?“ polekal jsem se ještě víc a běžel do koupelny (protože to už mne zvedlo na nohy), kde vyšlo najevo, že nedostatečně poučený, proškolený a dozorovaný synek celou tu dobu cloumal něčím, co ani po těch letech neumím přesně pojmenovat, ale byla to asi nějaká tlaková pojistka pod bojlerem. Nad vanou. Což opravdu mne nenapadlo, že bude dělat. Jenomže dělal, protože právě tenhle bazmek měl (na rozdíl ode mne) za kuželku. A pak už (pod vlivem nezpracované frustrace nikoli z události samotné, ta byla – a stále je – v podstatě k smíchu, ale z toho, že na mně je nyní zachovat se jako chlap a začít ji řešit) došlo nejprve k řevu a pak i k tomu kopání, když hnal jsem synka potupně z koupelny a jeho chlapství tak určitě příkladně posílil. Žije s tím (nejspíš) dodnes.

A teď už částečně i vy, co dočtli jste až sem. Dočtli napsal jsem schválně. Pro dnešek (a pro jistotu) už jenom zopakuji, že polykání psychofarmak nepovažuji za léčbu, už několik let léčím se jinak (a někteří moji příbuzní nebo známí nevidí změnu, zatímco já ji už začínám vnímat a připouštět) a dodám, že můj mladší bratr právě provdal své starší (to poškozenější, jakkoli překrásné) dítě (i když kdoví, jak přesně to bylo, protože k oltáři je nevedl, ačkoli správně by měl) a nás něco podobného čeká v říjnu. Ta páteční svatba se nám (myslím teď sebe i Kačenku) docela líbila. (Aby ne, když nás tam celou dobu napájeli a krmili. Až z toho hned třikrát či čtyřikrát – poprvé preventivně už ve čtvrtek – jsem kousl se do tváře. Té vnitřní. Protože tohle si přece nezasloužím. Nechat se takhle hostit. Maminka – moje vlastní – pro jistotu nejedla celý den nic. A vymluvila se – jistěže právem – na potíže. Zdravotní.)

I stalo se, že alespoň na chvíli byl jsem tam i (na sebe) dost přítomně. To když jsem si před obřadem dovolil zouti si boty. Nebť (právě teď, při kontrolním čtení, z rozmaru stvořený a z justu ponechaný pseudostarotvar) bosé nohy začínám pomalu ale jistě mít za své nejposvátnější obutí. A na zeleném trávníku, na kterém docela milý obřad probíhal, to snad ani nepůsobilo nepatřičně. Vše další, co ve mně ještě se dohrává a běží, dnes nechám si už pro sebe a svoje nejbližší. (Jaké by třeba to bylo – a kolik času a peněz a na co by se ušetřilo –, kdyby na té svatbě oblečeni jsme byli všichni jen do těl? Napadá mne třeba. Jenže Ráj na Zemi ještě nám nenastal. A Peklo se samo od sebe své vlády nevzdá.)

Pondělní „meditace“ (to bylo před týdnem v Jeseníku) mne nečekaně dostala (asi tak na půl dne) z deprese a konstelace byly (už potřetí nebo počtvrté) též nečekaně milé. Nechtělo se mi na ně velice velmi. Skoro tak, jako na tu svatbu. Neb připadat si patřičně mezi jinými lidmi než jsem já sám a moje žena, je pro mne stále ještě nikoli zhola nemožné, ale tak trochu dost nezvyk. Houg.

Jo, ještě – z léků užívám nyní poprvé Mořského racka (esence), podruhé Maybelle Sterns (to stále nechápu, proč) a Schindelleho minerály. Čeká mne poslední Harmonyum z první série (v půlce září) a někdy v lednu snad dvojka. Předepsání od MUDr. už sem přepisovat nebudu, dvakrát myslím pro názornost stačilo. Jen si je sám sobě připomenu. Hm, tentokrát vynechala objektivní stav. Proč asi? Paranoidní jsem stále. A MUDr. (i když mne silně ovlivňuje) úplně nevěřím. O žádné důvěryhodnější ale nevím. Dobré dny všem. Autory zlovolných komentářů nevyjímaje.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama