Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

K mýtu kolektivní imunity

V debatách o přínosech či rizicích očkování se opakovaně objevuje tvrzení zastánců očkování o kolektivní imunitě, vytvořené dostatečnou proočkovaností obyvatelstva, a s ním i apel na morální povinnost nechat sebe a své děti očkovat, i kdyby to mělo mít pro nás zdravotní následky. Jaká je ale skutečnost?

Níže uvedená trzení jsem převzal z práce Petera Tuhárskeho, nazvané Kolektívna imunita – mýty a fakty, mapující situaci na Slovensku, která, jak věřím, se nebude příliš lišit od situace v Českých zemích. Rozebírají se v ní možnosti vytváření kolektivní imunity u jednotlivých očkování pro: 

Tuberkulosu – vakcína nebráni nakažení a tedy ani přenosu, z hlediska kolektivní imunity je nepoužitelná. Tento fakt je odborné veřejnosti dlouhodobě znám.

Záškrt – cílem vakcíny je vytvoření protilátek proti specifickému toxinu (produkt bakterie Corynebacterium diphtheriae), který při onemocnění záškrtem způsobuje vážné srdeční a neurologické komplikace. Účelem očkování je zabránit těžkým komplikacím choroby resp. zmírnit její průběh; vakcína z principu nemůže ochránit před nakažením a přenosem nákazy, nemá ani žádný význam v konceptu kolektivní imunity.

Reklama

Tetanus – vakcína nebráni šíření choroby, nemůže omezit cirkulaci bakterie a nemoc není v pravém smyslu slova nakažlivá. Vakcína je v konceptu kolektivní imunity nepoužitelná.

Černý kašel – vakcína nejenže pravděpodobně nemá žádoucí vliv na vytvoření kolektivní imunity, ale je dokonce možné, že její vliv je spíš negativní.

(Witt et al pri hodnocení epidemie v Kalifornii nenašli významný rozdíl v nemocnosti mezi očkovanými a neočkovanými dětmi do 12 let. Účinnost vakcíny vypočítali na 41, 24 a 79% pro věkové skupiny 2­-7, 8-12, 13-­18.)

Dětskou obrnu (poliomyelitidu) – očkování nemohlo (na Slovensku) vytvořit kolektivní imunitu proti poliomyelitidě, protože část populace byla očkovaná inaktivovanou a část živou vakcínou, přičemž ani jedna z nich nedosahuje potřebné pokrytí. Kolektivní imunita by byla možná jen tehdy, kdyby obě vakcíny prokazatelně vytvářely celoživotní ochranu před nákazou a jejím šířením; toto však není prokázáno ani u jedné z nich. U inaktivo­vané vakcíny je prokázán pravý opak – že z principu fungovaní, jakož i kvůli krátkodobosti účinku, nemůže vyvolat kolektivní imunitu a přinejlepším může zmírnit průběh nemoci u očkovaného tak, že sníží riziko paralytických komplikací. Živá vakcína sice vyvolává odolnost sliznic, takže snižuje pravděpodobnost nákazy i jejího šíření, ale kvůli nejasnému trvání účinku a též kvůli neoddělitelnému šíření vakcínového viru po očkovaní, je její celkový přínos nejasný. I kdyby se přesto nezpochybnitelně prokázalo, že živá vakcína má schopnost vytvořit kolektivní imunitu (což je nepravděpodobné), její pokrytí je nedostatečné a v současnosti se už na Slovensku a ve většině evropských zemi stejně očkuje jenom inaktivovanou vakcínou, která kolektivní imunitu nevytváří. Tím je zároveň z hlediska kolektivní imunity zodpovězena hodnota současného očkování proti poliomyelitidě.

(Ústup poliomyelitidy po zavedení očkování není hodnověrným důkazem účinnosti vakcíny, protože ho provázelo množství manipulací, nejasností a působení jiných, možná nakonec důležitějších faktorů. Už při úvodních obrovských studiích bylo vyhodnocení účinnosti problematické m.j. kvůli relativně malému výskytu onemocnění, a dnes je už prakticky nemožné. Z těchto důvodů, a kvůli výrobním změnám, neznáme skutečnou účinnost současných verzí IPV při současných režimech podávání, které se navíc liší od původních. Z dostupných údajů vyplývá, že jakákoli je její účinnost, pravděpodobně je značně krátkodobá, takže potenciálně chráněná je jen zanedbatelně malá část populace, a to jen v dětském věku, což je pro hypotetickou kolektivní imunitu absolutně nedostatečné. Navíc, vakcína i během své krátké účinnosti chrání jen před těžkými paralytickými komplikacemi, ne před samotným onemocněním a poskytuje jen malou ochranu sliznic, takže nebráni nakažení a může jen částečně zmírnit intenzitu šíření viru. V případě, že vakcína nebyla dokonale inaktivovaná, může mít přesně opačný účinek ­ šíření nemoci kvůli kontaminaci aktivním vírem.)

Spalničky – vzhledem k vysokému podílu neočkované populace kolektivní imunita očkováním (na Slovensku) nikdy neexistovala. Omezené trvání účinku vakcín, nízká kvalita protilátek z očkovaní jakož i epidemie v silně zaočkovaných populacích nepodporují teorii, že by současné vakcíny vůbec mohly zabezpečit kolektivní imunitu vůči spalničkám.

 Příušnice – vakcína se používá příliš krátce a proto bez ohledu na svoji účinnost zatím ovlivnila jen malou část populace a nemohla zabezpečit kolektivní imunitu. Účinek vakcíny je příliš krátký a proto kolektivní imunita není pravděpodobná ani v budoucnosti. Očkování mění epidemiologii? nemoci tak, že vystavuje riziku komplikací zranitelnější věkové skupiny. Celkový přínos očkování je pochybný i v případě, že by kolektivní imunitu skutečně zabezpečovalo.

Zarděnky – vakcína se používá příliš krátce a proto přes (sporný a dosud neobjasněný) účinek zatím ovlivnila jen malou část populace a nemohla zabezpečit kolektivní imunitu. Trvání účinku vakcíny je příliš krátké a proto není kolektivní imunita pravděpodobná ani v budoucnosti. Účinnost vakcíny nedokáže zlepšit podíl chráněné populace v kritickém věku. Očkování dětí nemá významný dopad na výskyt namoci u dospělých, očkování dospělých žen je zase riskantní kvůli nežádoucím účinkům. Kolektivní imunitu nepodporuje ani fakt, že plošné očkovací programy nepřinášejí očekávaný efekt, pokud se nezaočkují i dospělé ženy. Klinickým cílem očkování byla ochrana nenarozených dětí před CRS prostřednictvím vyvolání kolektivní imunity. Tento cíl očkování nesplnilo.

Falešným moralistům, apelujícím na všechny „nezodpovědné“ rodiče lze vzkázat toto: prokažte, že fenomén kolektivní imunity není jen účelově vypuštěný fantóm. Jste-li přesvědčeni, že vaše očkované děti chrání neočkované děti před nákazou, prokažte, že neočkované dítě, které by údajně nakazilo vaše očkované (případně to, které ze zdravotních důvodů očkovat nelze), by bylo případným očkováním skutečně spolehlivě chráněno a zároveň nemohlo „šířit nákazu“. A nezapomínejte, že i neočkované dítě musel podle vaší hypotézy někdo nakazit. Zas jiné neočkované dítě? Nebo snad očkované, u nějž očkování selhalo? Kam až podle vás vede ten (de facto nekonečný) řetězec viny? A co když byl na jeho počátku jeden přímo kolosální vědecký podvod?

celý článek zde.

k tomu viz: léčba vitamínem C a statistiky