„K navození světla je nezbytná chmurná půle stínu.“ Caravaggio
Tenhle blog bude krátký. A nejdelší na světě. Protože i po svém skončení on bude pokračovat.
Nejblíže (krok od) zešílení jsem byl asi na kurzu Martina Daniela. Na jednom z jeho kurzů, někdy v roce 2008, myslím. Už nevím. Absolvoval jsem jich několik a stále ne dost.
Ohleduplnost. Byla to ona, co mi v tom zabránilo? Opravdu jsem tehdy bral ohledy na ostatní, nebo se na to jenom vymluvil?
Strach. Nebyl to spíš ten? („Nežereš tužku! Ne!“ Píšu v obýváku u psichtů a byl jsem právě v ložnici pro ořezávátko. Kačenka spí. Zelený průklepák mám podložený Vermeerovou monografií – je-li to monografie – a Světem Grálu.
Časopisem o duchovních souvislostech v životě. Červen-srpen 2007. Obsah: Jíte Éčka? Víte, co jíte? Přídavné látky v potravinách. / Kdo ještě dnes věří v peklo? / Abd – El – Kader, bojovník za svobodu, muslim a člověk / Hildegarda z Bingenu / Zázraky pátera Pia / Dobrý den, slunce! Poselství protinožců. Cena 78 Kč,
ale já k němu přišel zadara na veletrhu. Tom esoterickém.)
Strach, že se jednak ztrapním před ostatními účastníky kurzu, protože budu jen cosi předstírat. Nebo že zešílím skutečně a oni si nebudou vědět rady. (Oni by si asi věděli: zavolali by sanitku. A toho jsem se bál – a dodnes bojím – asi nejvíc. Protože tam, kam by mne odvezla, se mi už vůbec nechce. Tam totiž vědí o šílenství naprostý kulový.
I proto je tam před námi schovávají. A místo něj nechávají všude kolem řádit to normalizované šílenství tohoto světa. Aby měli svůj klid.)
Věděl jsem, že si můžu vybrat. Pustit to ven a zjistit, co se stane. Nebo to sbalit a nechat být. Netroufl jsem si. S ohledem na ostatní? Nevím dodnes. Sbalil jsem to a nechal to být. Prozatím nosím to sbalené v sobě.
A dnes asi začínám opatrně rozbalovat. Je to tam ještě? A jestli ano, co se s tím za ty roky stalo? Uvidíme. Teď si půjdu zase lehnout a až budu přepisovat do PC, předělám asi slovosled. Mileze na lezemi. Si půjdu na půjdu si. A budu se přitom v duchu fackovat.
Z léčebny vrátil se domů pan Nešpůrek a pustil se do překládání Průvodce brezpečnějším vysazováním psychiatrických drog (léků, chcete-li, alespoň u nás se jim tak říká, přestože neléčí vůbec nic). Pustil se do toho s pomocí google translatoru. Národ sobě. Když stavěl si divadlo, císař pán mu na to štědře přispěl. A pak přišel Jára Cimrman.
Když stavěli si blázni bohnickou léčebnu, bylo to zařízení na výši doby. A plnilo svůj účel. Nová doba žádá si nová řešení. A proč to jde tak těžko, resp. u nás zatím vůbec? O tom někdy příště. Co nejdříve. (8.2.2013)
A přijeli známí. A napekl jsem vdolky – nevdolky. A nevykynuly a stejně daly se jíst. A provedl jsem mini-průzkum ohledně Palachova „rodného domu“. Kde že to teda stojí? Po letošní mediální masáži už přece měli bychom vědět?
A zdál se mi sen, resp. série snů a došlo mi, že právě vrcholí další manická ataka. Blbě mi bylo, to jo, ale nebýt těch snů, ani by mi to nedošlo. A pak jsem pro sebe vydedukoval, že možná právě končí, co před lety (z podzima roku 1998) tak nešťastně začalo.
Tak jaký jiný to mohlo vzít konec, než zase nešťastný? Zopakoval se jen můj zažitý vzorec – odhodlání, úsilí, napětí a zmar. A přece nás to nemrzí, i když líto nám to je. Kdybychom přirovnali náš psychotický (pokus o transformační) proces k porodu, řekli bychom to asi takhle: operace se zdařila, pacientka přežila a dítě se narodilo mrtvé.
Uf..! A máme to (snad) konečně za sebou. To, co léta nosil jsem (se strachem) v sobě, je tedy na světě. A odchází to zase zpátky, protože tenhle svět nám to nepřijal. Vina je společná – kolektivní. Všichni jsme dělali to nejlepší/nejhorší, co jsme jen uměli a mohli. Takže si teď (až přejde nás poporodní euforie) chviličku popláčeme nad tímhle mrtvě narozeným děckem.
Budiž nám při tom útěchou (a pro ostatní varováním), že ani městská šamanka dnes nesvede (na poprvé) porodit doma s porodní asistentkou, jak byla si předsevzala. Ono to není snadné. Zvláště po procesu s paní K. Jestli šlo lékařům – porodníkům o tohle (vyděsit naše porodní báby), tak se jim to povedlo.
Nakonec (v případě té maminky) došlo na porodnici (pro jistotu v Brodě, v pražském Podolí byli až příliš militantní), oxytocin a pak i epidurál. „Pacientka“ si to užila, dítě se narodilo živé a dnes ťape už po svých. Prvorodička poučila se z chyb. A příště už třeba půjde to lépe a podle jejích představ. Uvidíme. Je třeba učit se z chyb a začínat stále znova. Jinak to nejde.
A co my? Začínáme zas nebo končíme? Nevíme, zatím. Na sobotní knihařské dílně svázali jsme si v potu tváře dva sešitky a celou neděli odpočívali. Z toho tři hodiny s Kačenkou a psichty v lese. Zabloudili jsme a našli pomník partizána. Nebo už partyzána?
Při návratu zjistili jsme, kde se stala chyba, a příště už budeme bloudit lépe. Bude-li ještě nějaké příště. A ono snad bude…
(Sny jsem si nakonec zapsal, sem ale nepatří. Jsou v sešitě z minulé dílny. V tom s japonskou vazbou.)
Skončil rok draka. Je tu rok vodního hada.