Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Kdybych byl Kdybychem

Usrkával jsem nealko Staropramen a cítil, jak se mi mozek nafukuje jak vzducholoď a chystá se odpoutat a vystoupat mi nad hlavu. Asi až (nebo spíš jenom) ke stropu, protože dál by ho to, domnívám se, nepustilo.

Kdybych znamená v tomto případě Komárek. To je ten mrtvý malíř, co sepsal své paměti a musel být při tom čím dál tím ožralejší. Jinak si sled a ráz jeho historek neumím vysvětlit. Ale kdo ví. Třeba pil jenom limonádu. Já tuhle na třídním srazu usrkával[1] nealko Staropramen a cítil[2], jak se mi mozek nafukuje jak vzducholoď a chystá se odpoutat a vystoupat mi nad hlavu. Asi až (nebo spíš jenom) ke stropu, protože dál by ho to, domnívám se, nepustilo. Jenomže zase: kdo ví.

Radši jsem přestal ucucávat i to nealko. Měl jsem už druhou láhev, o kterou jsem sice nestál, ale nechal si ji vnutit lehce oprsklým[3] číšníkem. Měl[4] jsem pro něj pochopení (větší, než pro sebe). Hospoda musí vydělávat a mně není do jídla ani do zpěvu. Tak aspoň za to pitivo abych tu něco nechal[5].

Ostatně, měl jsem na vybranou. Víc než do té hospody táhlo mne to přes Vltavu na Petřín. Jenomže kdo ví, kam táhlo by mne to v mém rozpoložení pak z toho Petřína. Tím jsem si nebyl jistý. A zmerčil jsem Šeprtu. Stál na chodníku a vypadal, že na něco čeká. Ukázalo se, že čekal na nějakýho strejdu, co právě o kousek dál platil za parkování. Ze strejdy vyklubal se Josef K. Jinej, než ten od Kafky. Taky bývalý spolužák. (Nemám ho v lásce a snažím se nedávat to moc najevo. Vždycky mi – zjevem, ne chováním –  připomínal stranického funkcionáře, a tak jsem se k němu raději ani nepřibližoval.

Těch lidí mezi spolužáky, ke kterým jsem se – z různých důvodů – nepřibližoval, bylo na gymnáziu povícero[6].)

A tady dnes ve svém pokusu-opusu o vyprávění končím. Bolí mne hřbet, pálí oči, je půl sedmé ráno a půjdu se ještě na chvíli natáhnout. Do postele, samozřejmě. I když ribstole[7] máme doma taky. A dál se uvidí.

A vidí se. V mániích mívám to tak, že obvykle – rozhodnutý cosi udělat – (u)dělám pak něco jiného. Včera jsem natáhl se na ty ribstole. Na těch ribstolích. Na těch ribstolech. Bude asi správně. (Neumím česky.)

Ostrým střihem ocitáme se v pondělním ránu. Opouštíme třídní sraz, bývalé spolužabky a spolužabáky (Kačenka už pátým rokem studuje na UK speciální a teď už i obecnou pedagogiku a přišla při tom – jak potrefená husa k houslím do louže – i k tomuto „novotvaru“.)

Krom toho, že připomínáme si (jak napovídá nám náš visací kalendář) výročí vyhlazení Lidic, vidíme (neb si to doň znamenáme), že končí nám další trecéna tzolkinu a k tomu dosahujeme samého dna další vlnky devátého dne mayského podsvětí. A možná[8] to píšu blbě, a možná tomu tak ani není, protože si to i blbě znamenám.[9]

Nuž a každopádně, stalo se mi v noci zas něco jiného, co mám potřebu si zaznamenat. Něco, co v mániích stalo se mi už potřetí, což není kdovíjak vysoké číslo. Leč asistovat při příjezdu záchranky (v tomto případě ovšem policie) je pro mne událost natolik nevšední, že stojí za záznam.

Přesněji řečeno – mně osobně se nic/zas tolik nestalo. Jen k něčemu, co stalo se, jsem se nachomýtl. To bylo tak:

Nemoha spát vstanu a jdu se projít. Na kopeček, odkud snad lépe bude vidět[10] hvězdy.

I když teď mne zas (cestou na splachovací[11] WC) napadlo, že nebudu zde tu příhodu zaznamenávat. Postačí, když povím ji Kačence, až vrátí se z práce. Sem zapíšu si jen to, že odehrávala se okolo třetí hodiny ranní, a že hlavní role hrály v ní tři resp. čtyři ženy. Stařenka, její dcera a matka jiné dcery, společně s tou jinou/svou dcerou. O které zdají se jí prý poslední dobou ošklivé/nepěkné/zneklidňující sny.

Kačenka musela mít dnes v noci také nějaký důrazný sen. Křičela ze spaní nějaké skoro věty, rozumět jí ale nebylo.

Na monitoru svítí osm nula osm a já své manické psaní ukončím a půjdu ven s Madlou. A možná zase na kopeček..?

(Ještě jsem chtěl napsat, proč sleduju, co říká pan K. Ale to až po procházce. A po snídani. A kdoví, po čem ještě.)

Po snídani už jsem nic nepsal. Co jsem dělal si už nepamatuju.

[1] usrkával – zní to jak cukrkáva a svádí k vytvoření slovesa limonádal; odolávám našeptávání svého až příliš kreativního džina a řeším to poznámkou pod čarou. (Původně měl jsem tam ucucával, ale to se mi znelíbilo. Jsem snad nějakej cucák?)

[2] Kecám. Nic takového jsem necítil. Tohle ať bere čtenář jako básnickou licenci. Prostě mi připadalo, že mi ten Staropramen stoupá do hlavy víc, než by měl. (Možná si moje tělo cukr v něm obsažený samo proměňuje na alkohol. Když a jestli – jakože asi – mám to propustný střevo. Tomu bych docela věřil. Ale jsem snad nějakej biochemik?)

[3] To slovo se nelíbí mému opravátorovi, dělá mi pod ním vlnovku. A mozek (né celej, jenom ta jeho část odpovědná za slovíčkaření) se nad ním zas někam rozjíždí: oprsklým-oprskleem-opr sklím-kopr sklím. A dál ho/se nepouštím.

[4] Původně napsal jsem MÁM. Což možná (těžko říct) stále platí, na druhou stranu bych už zas rád byl tu víc za sebe, než za všechny a všechno chápajícího idiota. Co je mi po tom, že někdo má utkvělou představu, že přijde k penězům zrovna pinglováním v hospodě? Ať si ji má, ale říkat: „Pán si dá určitě ještě jedno!“ místo: „Dá si pán ještě jedno?“ je od pingla neslušné. Jenomže dobrej pingl pozná, ke komu si co může dovolit. Nebo má kuráž to risknout. Na mě si troufnul a vyšlo mu to. A já měl zas o čem přemýšlet.

[5] Byla to rovná stovka, o čtyřicet korun víc, než by se mi (bylo bývalo) líbilo. I když za skoro čtyři hodiny zábavy, vykoupené jen opravdu mírným utrpením (za které už vím, že můžu si převážně sám) to není zase tak moc. Spíš málo. Ale my důchodci bychom snad měli mít ty slevy. Nebo ne? Spíš jo, než ne. Ale zase ne na všechno.

[6] Nevím, proč užívám zrovna tohle slovo. Nějaká manýra v tom bude. Původně chtěl jsem napsat prostě a jednoduše VÍC. (Povícero-poví dcero. / Císař Nero. Atd. Atp.) Když se nad ním zamyslím, krom toho, že zní nezvykleji a archaičtěji, vyvolává ve mně dojem většího množství z omezeného počtu, zatímco slovo VÍC v mých představách nic takového nedělá.

[7] Jeden z důkazů, že přání fungují.

[8] A možná i pravděpodobně.

[9] To si teď ale ověřovat nebudu, bo na tom zas tolik nesejde. Není to zas tolik důležité. (Napsal jsem zdvojeně proto, aby se vidělo a bylo zaznamenáno, že ještě zvládnu vyjádřit skutečnost i dvěma způsoby. Asi jsem si na to dost chytrý. Čti pyšný. Tzv. lipnismus. Ale spíš jsme to slovo (chytrý ve významu pyšný) chytli od některého z našich dětí. Nevím už od kterého a Kačenka není po ruce, bych se jí zeptal.)

[10] Říkal pan K., že říkal Jardovi Duškovi nějaký náš (český) esoterik, že je důležité, aby se už malým dětem ukazovaly hvězdy, a nejvíce souhvězdí Střelce a mlhovinu Andromedy. Andromedy? Snad tu. Světlo odtamtud prý putuje na Zem 2,5 miliardy let, což je doba, kdy tady žili mamuti. A dítě tak je schopno si v mozku udělat představu o téhle – nám už tak vzdálené – době. V níž naši předkové prý tyhle mamuty lovili.

[11] Tohleto zdvojení užívám rád a s rozkoší. A představuju si, jak vedle splachovacího vótrklozetu (vodního uzavřence, ne – vodou uzavřeného) existuje i splachovací suchý záchod. A dochází mi, že ono zas tak úplné zdvojení nebude. Protože když je něco vodou uzavřené, nemusí to ještě nutně být i splachovací. Tak asi proto tak rád užívám tohle rozšířené pojmenování tohoto (dnes v každé moderní domácnosti přítomného a dostupného) zázraku vědy a techniky, který by bylo nejlepší spláchnout do hajzlu a vrátit se k suchým záchodům. Už Victor Hugo věděl a psal (v románu Bídníci), že kanalizace je jedním z největších omylů lidstva. A většina z nás v tom omylu prostou setrvačností pokračujeme dodnes. O záchodové míse (ať mokré či suché) a venkovské kadibudce to platí jakbysmet. Jakbysplách. O tom však máme již řadu pojednání, tak to zde není nutno obšírně rozebírat.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama