Ne, nemyslíme si (jako jistý pan Vlk), že k tomu, abychom správně odpověděli na otázku, zda je klov zároveň i tlovem, musíme znát viktoriánskou literaturu. Známe-li tedy celé zadání, což známe. (viz článek p. Vlka) K rozpoznání logiky předloženého výroku nemusíme být alenkožrouti, stačí se zamyslet.
Jistěže autoři testu mohli projevit trochu citu pro kulturní souvislosti a ptáti se třeba takto: „Ne všichni Ferdové jsou mravenci. Viděli jste mravence. Je to Ferda?“ Plete se to alespoň méně než tlové s klovy, kteří se p. Vlkovi spletli už při zdůvodňování „správné“ odpovědi. Podle nás je nám takto položená otázka celkem k ničemu a podle toho bychom na ni též odpovídali. Třeba: přijde na Sekoru. Že by se tlové s klovy spletli i zadavatelům?
Nevíme a je nám to srdečně jedno (takže by nás to přeci jen zajímalo). A protože dnes už téměř nikdo neví, kdo je kdo (a co je co) nejen v české, ale i ostrovní literatuře, pojďme se nad suverenitou p. Vlka, který (jak sám přiznává) odmaturoval jen díky nápovědě matikáře (což je ovšem i náš případ) ještě chviličku pozastavit.
Odbíhat přitom budeme od PC k laptopu (do něj jde totiž internet). Skutečným vzdělancům znalým anglické literatury se podle p. Vlka automaticky vybaví Císařův překlad Carrollovy básně Jabberwocky. My se poněkud neskromně domníváme, že skutečným vzdělancům (k nimž sami nepatříme) by se měl vybavit nejprve originál – zařazený do dobového kontextu – a pak i všechny tři dosud známé české překlady (o tom posledním jsme dodnes nevěděli).
Podle nich může být Jabberwockem Žvahlav, Tlachapoud i Hromoplk. Tlovem (v orig. tove) pak může býti též jezelen či tklovo. O klovech se v básni nic nedočteme, asi se zrodili v hlavách zámořských testovatelů dětské vzdělanosti (coves?). A kdo četl Alenku, resp. Alici, ten ví, že tlov je něco mezi jezevcem, ještěrem a vývrtkou. Zatímco slovo jezelen u nás vyvolává představu zeleného jelena, tlov i tklovo jsou nám již méně představotvorní.
Z dětství známe ale jezeleny, a ty už nám od tlachapouda nikdo neodpáře. Jsou lysperní (slithe = lithe + slimy, t.j. podle autora a jeho překladatelů aktivní (čiperní?) a slizcí (lysí?) zároveň; jenomže lithe znamená jak svižný, mrštný a pružný, tak i graciézní, podle nás tedy třeba něco jako slazní) a vírně se vrtáčejí v mokřavě. U Carrolla jsou na místě dvě slovesa (gyre a gimble), která vykládá jako „točit se jak čamrda“ (resp. gyroskop) a „děrovat jako nebozez“.
Co je to mokřava (wabe), uhodne už A. resp. A. sama od sebe – „a grass-plot round a sun-dial“. A protože na původní Tennielově ilustraci skutečně vidíme sloupek se slunečními hodinami, měli bychom na mokřavu raději zapomenout. Což nepůjde tak snadno. Pomůže nám v tom Císařova dálnice nebo snad Pinkavova bokřavova? To sotva. Na pomoc musí přispěchat pan Humpty Dumpty (Valihrach ne a nechce se nám překulit přes klapky, na to je přesmálo skotačivý, museli jsme se zapřít a ho dotlačit) s vysvětlením, že tenhle pruh trávy se táhne do daleka vpředu i vzadu (a také po stranách, jak doplní bystře Aličenka).
Další mudrování na dané téma (kterým je?) už přenecháme osobám povolanějším (jsou-li kde jaké?) s pocitem, že co se docela (až na to jméno a genezi jeho vzniku) povedlo u Milneova Medvíka Pů (totiž přenést autorovu poetiku i do našeho prostředí), to se u Carrollových knížek (svázaných neodlučně s viktoriánskou dobou) podařit u nás ani nemůže. Jsme na to příliš nevzdělaní. Co na tom, že jiní ani být nemůžeme? Co na tom, že při srovnávacích testech se tedy nejspíš podvádí po celé Evropě? Jsme tu my pro čísla anebo čísla pro nás? Můžeme jen děkovat tomuto stáut, že nám na stará kolena dopřává alespoň času a přiležitosti, když už ne mnoho možností, k občasnému zahloubání se do prublematiky tak vzdálené a odtažité dnešku a jeho potřebám, až hanba brání.
Jen ještě podotkneme, že to, jak jsme další generace připravili na život, neukážou jistěže žádné testy, jen čas. Co nám přes všechnu snahu stále chybí. A co se na našem šíleném čajovém dýchánku už tenkrát zastavil někde na šesté hodině. Na stole (a kdyby jenom tam, vždyť „čím se liší stůl od havrana.. totiž od krkavce“?) hromada špinavého nádobí a ono už pomalu (ani rychle) není kam se posunout. A tak, místo dalšího hudrání nad stavem všeho kolem nás i v nás, zavěsíme své rekapitulační video. Abychom věděli, od čeho (z jaké základny) se už přes dvacet let (jsa všeobecně středoškolsky vzděláni) tak pracně odrážíme. Tam, vzhůru k nebesům.
Ke společnosti, jež k Janu Palachovi přiřadí i neméně výmluvného Zdeňka Adamce. A jejich (známé i utajené) následovníky.
A ne, že by to nebyla především (koho jiného?) naše (patrně daleko dávnější) vina. Tak už jen pro pořádek a pro sebe: Lewis Carroll = Charles Lutwidge Dodgson. To sou věci. Tak až nás někdy přistihnete, jak říkáme plchovi „dormice“, budete vědět proč.