Seediqové jsou oni úchvatní „bojovníci duhy“ z jednou již zmíněného tchajwanského filmu, zachycujícího dramatické období japonské kolonizace domorodých kmenů (rodových klanů) na pohádkově krásných ostrovech, v nichž vůdcové rozvíjejícího se nipponského mocnářství spatřovali především snadno dostupný zdroj surovin.
První díl filmu jsem stále neviděl, ale už brzy to napravím. Je úchvatný (ten film) a končí pro běžného středoevropana asi jen těžko pochopitelným (a uspokojivým) happyendem. Mou duši však naplnil mírem a radostí. Až po okraj a ona teď přetéká. Láskou a potřebou se dělit. I o tu naši bídu.
„Kdy už se konečně spojíme?“ napsal mi bývalý kolega z programu PREVENCE, který, jak víme, je „pro nedostatek financí“ uložený k ledu. Ten program. Kolega zatím ještě ne. Vzhledem k některým jeho verbálním projevům se divím, že ho tam už dávno někdo neuložil. On ten náš svět je velice zajímavé
a pestré místo k životu. (A nemyslím teď jenom svět nás, duševně postižených s oficiální diagnózou.) Tak třeba v našem městečku se před pár lety střílelo. Jednomu chlapíkovi tu ruply nervy a protože byl (a stále je) pažbář, vzal pušku, co měl doma zrovna rozdělanou, sdělal ji a šel si zastřílet na stadión, odkud
ho rušila nějaká hlasitá produkce. Dal jenom jednu ránu a mířil na reprák Kulka se odrazila a trefila muzikanta (basáka) do nohy. Snad že někam do holeně. „Ucítil jsem ránu a pak to začalo bolet,“ vypověděl později hudebník. Střelec nebyl zadržen, nebyl z ničeho obviněn a neplatil ani pokutu.
Vždyť ho tu všichni znají. A vědí, že je to starej magor. Jen mu prý sebrali veškeré zbraně i zařízení jeho dílny a od té doby si v oboru neškrtne. Co dělá teď, nevím, ale kdykoli místní nadšenci chystají nějakou hlasitější akci (což bývá tak jednou dvakrát do roka), žertují na téma „ostřelovač ukrytý v blízkém lese“.
Netvrdím, že se to seběhlo přesně tak, jak píšu, ale zhruba tak nějak jsem to včera na vlastní uši slyšel vyprávět. Už se tu totiž zase střílelo, slyšela Kačenka.. a když pátrala na síti po nějakých podrobnostech, tak narazila na zprávu o téhle starší události. Tak jsem se na ni přeptal.
Byl jsem totiž včera s Majdou „ve městě“ (to jsem pořád, ale šli jsme do centra a měšťané mívají takový hezký zvyk říkat centru svého města „město“, když do něj jdou; to pro případné vesničany na vysvětlenou). Nevím, zda vesničané chodí do vsi. Myslím, že na náves. Ale to je teď vedlejší.
A potkal jsem tam snad všechny známé, na které jsem zrovna myslel. A ještě pár navíc. A k tomu i pár neznámých (zapálených pejskařů) se kterými jsem hned našel společnou řeč. Její jádro tkví v tom, že místní pejskaři jsou někdy až přehnaně upjatí a odmítaví. Ne všichni, pouze mnozí.
A preferují svůj klid před potřebou hafanů něco se o svém čtyřnohém kolegovi dozvědět. Drží je v takové informační bublině. A ňafnou-li, hned je kárají, že se to nedělá. A my už to od nich začínáme pochytávat. Aby tu byl ten klid a pokoj, na který je většina zvyklá. (A co práva menšin na nějaký ten vzruch a nepokoj? To se pak musí
rovnou sřílet?) Tak jsme byli rádi, že jsme zas dostali antidotum. Snad nám nějaký čas vydrží. A šel kolem zrovna jeden známej a zastavil se a vyprávěl, jak to bylo s tou čerstvou střelbou. Chlapík, tak 42 let, se rozešel s přítelkyní a začal se opíjet. A měl doma pistoli. (Oni se spolu znali z práce, s tím naším známým,
ale jen křestními jmény. Ona ta práce není nastálo. Obvykle není vůbec.) A tuhle spolu ňáko popíjeli a bavili se a on vytáhnul (vypil) hned celou lahev rumu a začal mluvit o tom, že se picne. A dělali si z toho legraci, že teda dají hlavy dohromady, a že je pak picne oba dva jednou ranou. Takovej chlapskej humor, asi.
On pak šel dom.. chvíli nic a pak se vážně picnul. Prý někde u Konzumu. Ne svatba, ale sebevražda jako řemen. Tak jsem řekl tomu známému, že moje žena slyšela, že to bylo u COOPu. Takže teď nevíme jistě, kde se to stalo, ale už víme, co se stalo.
Že další místní bojovník se zkusil usmířit sám se sebou. Jestliže ale nemá tu pevnou víru Seediqů, nebude mu to asi moc platné. Čert ví. A Bůh? Bůh suď. (To je taková naše oblíbená a osvědčená závěrečná sekvence. Převzatá a přetvořená.)
A chceme už končit? Anebo napíšeme ještě o těch kravách? Ty se tu totiž také střílejí. Ne přímo v našem městečku, ale na Žďársku. Což patří už do našeho kraje a četli jsme o tom v místním tisku. A necháme si to do jiného psaní. Ona..
..tahle noc byla u nás doma z těch „hustších“. Potřeboval jsem si odemlít to svoje tak, aby to Kačenka slyšela. Protože mne sere, že sotva mi přijdou prachy, hned je ze mne začne tahat. Že chce jet v sobotu do Práglu na hlasový seminář za velice výhodnou cenu.
A že když mi teď přišly ty peníze.. jestli jí půjčím na cestu. Jako by neměla kolem sebe dost zdravejch a příčetnejch a vydělávajících známejch. Měl pravdu „pan čtenář“, když naznačil, že mám ten žebříček solidarity otočený. Já to vím. A vím i po kom to mám. Akorát důsledně oběma směry.
A ty prachy Kačence dám, dokud je mám. Než mne o ně připraví zas někdo jinej. A mnohem vzdálenější. Ale to svoje musím si před tím odbrblat. Takže se dneska moc nevyspala, naše Kačenka. A to má za to. Děvenka moje starostlivá.
Já se tu přes léto ponižuju před příbuznejma a nakonec i známejma, polykám falešnou hrdost (abych měl co do úst) a ona hned zkraje září (měsíce září; měsíce nezáří, měsíce odrážejí světlo). Ona hned koncem léta takhle. A to jsem jí ze svýho koupil od synka laptop.
Abychom se dál nemuseli dělit o ten náš společný, co o něm pořád tvrdí, že je její, protože ho koupila za peníze, který ji vrátil finančák z našeho společnýho zdanění. Že prej už nebylo společný. Já už fakt nevim. Ale to předtim určitě bylo. A nebejt mě.. (no tak, Jirko, seš jak malej Jarda)
Není to sranda, to společný hospodaření. Vycházet s penězi a k tomu ještě sami se sebou. Na září si ani nekoupila obědy ve školní jídelně, že prej to nestihla včas zaplatit. Jak vlastně zněla ta naše „tichá dohoda“? Kdo koho že bude živit? Když bude nezlobit?
A ty, čerte, drž už taky hubu! A ty, Bože? Víš, co? Tak my ´neska do Prahy nepojedeme, a pojedeme do Oustí! Co Ty na to? A tý pani z OSSZ koupíme pugét, když se o nás tak stará. Ať si Kačenka trhne. Říkat jí to už radši nebudeme. Zase by měla kecy.
(A kdy zavěsíme ten včerejší blog?)