Do kupy ho dávala moje mamuška, když ještě měla sil na rozdávání. Teď už jí síly ubývají. Takže mi včera přenechala dva pytle s bramborama, které jsem konečně mohl tahat já. (Byl jsem na skok v Praze. Po úřadech. Kvůli trvalé a doručovací adrese.) Dřív by si je odtahala sama, ty pytle. Tentokrát chtěla je odtahat s bráchou, ale ten se napružil a kamsi odešel. Napružil se prý proto, že mi mamuška do telefonu sdělovala, jak pochodil u zdravotního přezkumu.
Brácha nemá rád, když se tyhle věci probírají po telefonu. Protože ví, že „oni“ mají uši ve všech sítích. Možná i leckde jinde. Kdo přesně jsou „oni“, jsem z bráchy zatím nevytáhl. Všechno mi neříká. Co kdybych patřil k „nim“? Prodělal jsem už několik manických atak prosycených silnou paranoiou, takže vím, že vymlouvat bráchovi jeho přesvědčení nemá smysl. Je to na něm a na osudu, komu se s čím svěří. Svým lékařům se zatím příliš nesvěřuje.
I proto má diagnózu „jen“ porucha osobnosti schizoidního typu. Poměrně čerstvou. (Donedávna neměl ještě žádnou, měl ale peníze za prodaný byt, ze kterých dalo se pár let žít.) Komise mu teď podle tabulek přiznala sníženou pracovní schopnost o 40% , tedy částečnou invaliditu, a dál se bude zkoumat jeho nárok na důchod. Když zkoumali moje nároky, zohledňovala se doba pojištění za posledních deset let před vznikem invalidity a musela činit nejméně 5 let.
(U mne to bylo asi 3,5.. a to nestačilo. Ale plaťte si pojištění, když nějak nemáte z čeho a navíc víte na tuty (i na tuti), že důchodu přece nedožijete, protože smrt už vám dýchá za krk. A hlásí vám to každý poutač po cestě. To by dělal jen blázen. A to já tenkrát ještě nevěděl, že už jsem. Tak jsem se stal asi na rok invalidou bez nároku na důchod. A nepomohli mi s tím ani právníci, ani k tomu určení sociální pracovníci. Podle nich bylo to marné a beznadějné.
Poradil mi až komunitní psychiatr, co viděl mne všehovšudy jednou v životě (hned po 1. hospitalizaci) a za kterým zašel jsem už jenom z čirého zoufalství. Můj bývalý ošetřující psychiatr, za kterým zašel jsem taky, jen pokrčil rameny a řekl mi, že to je sociální problematika, a tou on se nezabývá. Ten komunitní kupodivu ano. Možná i proto, že sám má bratra psychotika.)
Dnes, po úpravě zákona, se posuzuje doba pojištění v posledních 20ti letech a činit musí nejméně 10 let. A protože bratr (podobně jako já) už ztratil přehled o tom, co kdy a jestli vůbec platil on či jeho zaměstnavatelé, budeme ještě dva měsíce napínáni. Jde totiž o to, co byl schopen Správě sociálního zabezpečení doložit. Což ví jenom on a nechce (nemůže) se o tom bavit.
Já tenkrát doložil, co se dalo, a poslední, co drhlo, byly papíry od mého (tuším) předposledního zaměstnavatele, který byl v konkursním řízení a správce konkursní podstaty k nezastižení. Nakonec pomohla jedna známá, která se k těm lejstrům (či potřebným razítkům) nějak dostala, ale výpočet důchodu se kvůli tomu neúnosně vlekl. A nervy (moje) tekly. Je to takové „psychické“ natahování na skřipci a v mém životě zatím stále se opakující schéma.
No nic. Jdu odeslat poslední obálku s podpisovými archy a bilancování si nechám na jindy. V úterý bychom měli znát konečná čísla. Nejdřív ale musím vyvětrat psichty. Ne že by se mi zrovna chtělo. A někdy před polednem snad zavěsím tenhle blog. Buďme fit.
pozn.: Prokop Voskovec (nikoli Jiří)
P.S. No a přišla mi včera také SMS od Páji. Že už je nad tou Horou, co na ni chce skočit z výšky. S padákem. Nejradši by se prý při tom zabil, psal minule. Tak uvidíme. Jak znám Páju, mohl by to přežít. (Pája nemá psychiatrickou diagnózu.) Můj bratr, co už ji má, odnikud na nic neskáče, ale tvrdí prý, že příští rok už tu stejně nebude. Mně se s tím nesvěřil. A i kdyby, vím, že ani tohle nemá smysl mu vyvracet. Je třeba vyčkat věcí příštích. A při tom támhle něco zvednout, sem tam něco přesunout, tuhle něco podržet.. stále je co dělat, furt není hotovo.
A že mám být na Kačenku hodný, kladla mi na srdce mamuška. Jako bych snad nebyl. Ale když mne už po sté stejně nasere… čím dál míň mne to vytáčí. A v tom vidím pokrok.