Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Mezi hroby

Kuličkové pero a propisovací tužka. Je to totéž, není to totéž? Vidím to asi na takový rozdíl jaký bude mezi psychiatrickou léčebnou a nemocnicí. Nebo jako mezi klientem Centra duševního zdraví a psychiatrickým pacientem. Nebo jako mezi...?

aneb Mí Pražané mi nerozumějí

Jsou to paradoxi, pane Vaňku Vstaňku. Někomu se to v hlavě srovnalo natolik, že nám (i pro nás a za nás) takhle koncem roku drží protestní (nebo spíš požadavkovou) hladovku (vizme tu); někomu jinému, kdo kdysi v podobné situaci zvažoval, zda se má jít s cedulí, na které by stálo „ZRUŠTE BLÁZINCE!“, upálit pod koně na Václavský Václavák, a postupně tuto akci v představách zmírňoval přes protestní symbolické upálení zástupného slaměného panáka téměř až k vyhasnutí podobných nápadů, to takhle koncem roku nedá a (jsa právě manický) nám tu zas mudruje a přemyšluje nad významy některých slov. (děj, událost, udát se, dít se, dít, říci, praviti, leviti… a dosti již s nimi zde)

Hladovět se mu nechce a na protestní dlouhodobější popíjení dobrého karibského (či jiného kvalitního) rumu (původně prý nápoje otroků) zas nedostává se mu dost velkého důchodu.

Rozčilovat se na vládním semináři o stavu reformy psychiatrické péče, na který byl nějakým nedopatřením přizván, že nejde o žádný seminář, to by mu šlo. Jezdit si mimořádným vládním expresem do Brna, Brnem a zase zpátky, to by mu taky šlo. V klidu v noci spát, když má konečně takovou možnost… to by mu nešlo. Tak si zas chvíli čte:

„…přišli návštěvníci a ptali se na smysl protestu. Luděk v tu chvíli nedokázal popsat, co se s ním na neklidu dělo.“ Svěřuje se v jednom z prokliků té zprávy o tom, že a proč tahle hladovka, zas jiný protestant. Kterého ochranka festivalu Mezi ploty stáhla z pódia dřív, než stačil dokončit větu. Neměl ten svůj protest s pořadateli předem domluvený. A počítám, že zadem to ani nezkoušel. Věřím, že bylo by to i zbytečné.

Sám mezi bohnické zdi na festival nechodím. Mám to z ruky. Navíc poté, co jsem z úst bývalého ředitele Bohnic na vlastní uši slyšel, že jim ten podnik vydělal na sanitku (tedy přesně na to, co bývalé léčebně v té době asi muselo chybět ze všeho nejvíc), jsem se přestal o tuhle povedenou taškařici zajímat. I proto, že neumím a nevím jak vysvětlovat lidem, že by neměli podporovat vyložené hovadiny. Když na to nedokáží přijít sami, proč se tím trápit? A přece se trápím…

Ani já nedokážu po letech vypisování se ze šoku, způsobeného vším, co jsem pochopil už během své první hospitalizace, dostatečně srozumitelně a výmluvně sdělovat nezasvěceným outsiderům (těm, co nikdy nebyli nedobrovolně uvnitř), co všechno je tam špatně (skoro všechno) a co by se s tím mělo dělat. To druhé navíc ani sám pořádně nevím. A tak se jen marně a zbytečně trápím…

Moje chyba. Už dávno měl jsem proměnit mého to koněkrok v mého to koněklus. Svou šanci jsem přece dostal. Karla Hynka by to v jeho hrobě jistojistě potěšilo a mé rodině přineslo méně finančního stresu. Místo toho tu žabařím na fejsbůku.. pardon – na stránkách REFLEXu a nezmůžu se ani na to, abych naši budoucnost jistil s přispěním moderních technologií, jak doporučuje mi prý Jaromír Jágr.

Asi pro ten můj dojem, že tohle by mělo být (a nebude) sousto pro kriminálku.

Podobně jako už dávno mělo být (a zřejmě nikdy nebude) soustem pro kriminálku to, co se dál a dál a dál (jen všelijak upravované a přejmenovávané) v naší civilizované společnosti vydává za léčbu tzv. duševních nemocí. Mám dojem, že tenhle medicínský podvod (dobře, napíšeme raději omyl, abychom se někoho nemile nedotkli) už se svého času pokoušeli odhalit veřejnosti někteří humanističtí psychiatři. A mám také za to, že právě odhalovaní podvodníci (anebo pomýlení, leč nemile dotčení lékaři) tyto své pokročilejší kolegy nazvali antipsychiatry a, protože jich bylo mnohem víc a byli mnohem více slyšet, jejich protinázev se rychle ujal. Od té doby je každý kritik nehumánní psychiatrie, byť by měl psychiatrii vystudovanou a praktikoval ji k naprosté (lépe řečeno bezvýhradné) spokojenosti svých pacientů, nálepkován jako antipsychiatr.

Způsob, jakým v naší zemi již několik let probíhá reforma pschiatrické péče mne utvrzuje v tom, že jediné, co můžeme od našich psychiatrů a naší psychiatrie čekat a na co se všichni společně můžeme těšit je to, že jednoho dne se nějaký zahraniční lékař nebo lékařka jménem své profese veřejně omluví všem dalším poškozeným. Čerstvě i dávno mrtvým. Sebevrahům i zavražděným. (Dobře, tak zabitým, abych se zas někoho nemile nedotkl.) I těm právě přeživším, vsjo ravnó. I když spíš už to za něj nebo za ni udělá nějaký přičinlivý robot či robotka. A naše překladače nám to pak přeloží z Čínštiny. A bude zas o něco víc radosti na světě. Hujá!!!

Tímto nadějeplným povzdechem se pro dnešek se svými čtenáři loučím a jdu si vrtat hlavu nad něčím jiným. Anebo něčím jiným. Kuličkové pero a propisovací tužka. Je to totéž, není to totéž?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama