Jednoho odpoledne, po nádherném létě stráveném rybařením a na surfu, mi můj sedmnáctiletý syn Franklin studující na Bostonské střední řekl: „Nevím, co se to děje. Nějak nemohu najít své staré já.“ Nedlouho poté byl hospitalizovaný s diagnózou počínající schizofrenie. Podle psychiatrů trpěl „rozvíjejícími se psychotickými symptomy, včetně paranoidních myšlenek a autoritativních hlasů, které ho naváděly k sebepoškozování.“
To bylo na podzim roku 1996. V dalších letech se můj syn pohyboval mezi psychiatrickou nemocnicí a domovem a s přestávkami užíval psychiatrické léky. Léky sice výrazně zmírnily jeho halucinace a paranoidní myšlenky, ale projevily se i jejich vedlejší účinky, takže přibral asi 50 kilogramů a byla mu diagnostikována cukrovka. Teprve když Frank překročil třicítku, přivedlo nás naše společné zoufalství z oficiální léčby na cestu, o které se nám nikdy předtím ani nesnilo.
Pokud jde o schizofrenii a příčiny jejího vzniku, panuje stále hluboká nevědomost. Vzdor teoriím o genetických předpokladech a vlivu prostředí nedokáží vědci jasně říct, proč touto duševní poruchou trpí 2,2 miliónu Američanů. Podle některých je za touto záhadou víc, než dokáže moderní medicína odhalit. V roce 2012 přišel kanadský evoluční psychiatr Joseph Polimeni v knize nazvané „Šamani mezi námi“ s myšlenkou, že schizofrenie je „moderním projevem prehistorického kmenového šamanismu“. Známý jihoafrický léčitel Colin Campbell tvrdí, že: „Lidé slyšící kupříkladu hlasy nebo vnímající určité věci jsou ve styku s jinou realitou, především s celou tajemnou říší, pro kterou nemá západní společnost prostor ani čas.“
Oslovilo mne to, protože krom údajně nesmyslných halucinací měl Frank také zvláštní schopnost naladit se na moje myšlenky. Na radu přítele psychologa jsem se přestal snažit korigovat jeho často bizarní nápady. V našem vztahu tak ubylo střetů a rozporů a přibylo vzájemné důvěry. Přesto jsem příliš nedoufal, že by Frank někdy mohl žít alespoň trochu „normální“ život.
Počátkem roku 2012 se ale naskytla určitá šance. Náš rodinný pediatr, který vyrůstal ve 40. letech Východní Africe, pozval Franka a mne na výlet za migrující zvěří na planinu Serengeti (pozn.: v masajštině „Místo bez konce“). Frank má z poloviny africké kořeny a toto pro něj byla vítaná příležitost navštívit kontinent, odkud pocházejí jeho předkové z matčiny strany. Pro nás oba to byla zároveň možnost, jak upevnit pouto otec-syn.
Náš výlet se neobešel bez těžkostí. Jednu noc se Frank málem ztratil v buši, ale naše cesta nakonec přinesla další zlepšení nejen našeho vztahu, ale také synova sebevědomí, citelně otřeseného lety zápasu s nemocí.
Velkou měrou k tomu přispěla skutečnost, že jsme dny i noci trávili uprostřed nádherné východoafrické divočiny. Pomohlo i to, že náš masajský průvodce, stejně starý jako Frank, k němu nepřistupoval jako k někomu „odlišnému“ nebo „divnému“.
Devět měsíců po našem návratu do Států jsem vyhledal věhlasného západoafrického šamana Malidomu Somého. Kmen Dagarů, ze kterého Malidoma pochází, nevnímá schizofreniky jako nemocné, ale často jako prostředníky, přinášející jejich společenství poselství z duchovního světa. Jako typický Anglo-Američan jsem nečekal, že někdy mezi šedesátým a sedmdesátým rokem svého života se zúčastním rituálu na břehu moře, při kterém budu žádat své předky o pomoc pro svého syna. Přesně to jsem ale udělal před tím, než jsem vzal Franka na Jamaiku za Malidomou, aby za pomoci lastur, semínek, kamenů a dalších předmětů nahlédl do jeho budoucnosti. Během svého pobytu na Jamaice, který Malidoma označil jako „setkání s kolegou“, zhotovil Frank také několik kreseb.
Od našeho výletu na Jamaiku je Frank v telefonickém spojení se šamanem a vytváří symbolické malby. Na Malidomův popud jsme s Frankem navštívili také posvátné indiánské území v Novém Mexiku. V minulých letech jsme s Frankovou matkou pokračovali v navazování spojení s našimi předky prostřednictvím meditativních rituálů, což přineslo změnu i do našich životů.
Tyto zkušenosti, spíše než další odvádění Franka tam „na druhou stranu“, měly uzemňující efekt. Frank stále není vyléčený – stále užívá medikaci a bydlí v komunitním domě – ale zhubl a jeho cukrovka zmizela. Ještě nedávno téměř nevycházel ze svého pokoje, dnes je jeho život plný nadšení a aktivit. Ve třiceti šesti letech se vrátil do školy a zapsal se do strojařského kursu, chodí na gymnastiku, boxuje, bruslí a pokračuje v muzikoterapii a arteterapii. Na dva týdny vyrazil do Maine, kde se učil stavět dřevěné čluny a pravidelně cvičil v tělocvičně. Stále plní listy papíru nejrůznějšími klikyháky bez jakéhokoli zjevného smyslu, alespoň pro ty, kteří nesdílejí jeho svět. Stále mluví o pro nás neviditelném území, které je mu dáno krok za krokem zdolávat. A stále je nadán pozoruhodnou schopností naladit se na myšlenkové vzorce jiných lidí, včetně mých.
V době, kdy duševní potíže provází více předsudků a stigmat než dřív – a západní medicínu naprosto ovládl farmaceutický průmysl – by se mělo věnovat více pozornosti několika studiím WHO, srovnávajícím výsledky léčby schizofrenie ve Spojených státech a Evropě s chudšími státy jako je Nigérie nebo Indie, kde užívá dlouhodobě antipsychotika jen 16% pacientů. V jedné studii měly po dvou letech dobré výsledky téměř dvě třetiny pacientů z rozvojových zemí oproti pouhým 37% pacientů z rozvinutých zemí, kde se standardně podávají psychiatrické léky.
Pro Franka už je možná pozdě na to, aby se léků zbavil úplně. Přesto jsem hluboce vděčný za pokrok, který přinesly námi objevené alternativní přístupy. Jsem také šťastný, že Frank ví nejen to, jak jsem na něj hrdý, ale že také hluboce respektuji to, čím prošel a to, kým je.
Do svého deníku si Frank zapsal: „Co je za tím vším, zůstává tajemstvím. Stále je nám pátrat po příčinách toho, proč jsou věci tak, jak jsou. … Jasné a oblačné dny se střídají. Víme, co víme… a život jde dál.“
překlad článku z Washington Post z 24.3.2015, jb