Já zas poslední dobou už nepřibývám na váze, mé svaly ochably, vychrtl jest jsem a veškerou tíhu tohoto světa tak tahám šlachama a kostma. Moc toho tím pádem neutáhnu. Ani nezmáknu. Musím si to dost porcovat. A hodně odpočívat. Je něco po půlnoci (spát jsme šli včera/dneska o něco dříve než obvykle – všichni čtyři, poměrně svorně.) a já su zas na nohou. (Všichni čtyři znamená Majda, Pakouš, má žena Růžena a já, Jirka Sirka Bublinka. Takže sedum, počítám-li i tatínka Hurvínka.) Čili obnovuji rubriku Z bláznovo nočníčku. A proč se s ní deru do veřejného prostoru? Sám ještě nevím Uvidíme.
Tak nějak si říkám, že jsme jako společnost zvyklí uzavírat své soukromí případným nezvaným hostům, přitom však stále dychtivější nahlížet pod pokličky druhých. I proto zřejmě vznikl dokumentární seriál Třináctá komnata, ve kterém celebrity nechávají televizní diváky pod svoje pokličky nakukovat. Zkouším tohoto trendu při svém osobním blogování vy- či zne- užít k odhalování „duševních pochodů“ jednoho alternativně léčeného schizofrenika. Těch konvenčně léčených je zatím převaha (domněnka!?). Někteří si konvenční léčbu pochvalují, jiní už méně.
Patřím k těm druhým. Svého času jsem též byl léčen konvenčně (a násilím). Nedělalo mi to dobře. Abych co nejdříve unikl nedobrodiní ústavní „léčby“, rozštěpil jsem svoji mysl alespoň částečně ve dví.(A stal se takřka dokonalým schizofrenikem.) Když totiž říkáte ústavním lékařům, co chtějí slyšet, nezbývá jim, než vás prohlásit za „dobře kompenzovaného“ a propustit. A to i v poměrně mizerném „duševním stavu“. Při první hospitalizaci povedlo se to víceméně samo, při druhé už musel jsem se do toho trochu nutit.
Navíc hrozilo, že uvíznu v pasti právě vyhlášené karantény (v ústavu řádil jakýsi blíže nespecifikovaný průjmový bacil a přilnul i ke mně). Na klidu mi to nepřidávalo (vypotil a „vyléčil“ jsem se tajně a sám během jedné horečnaté noci) a moje nervy byly přitom (jak se běžně říká) částečně napjaté k prasknutí a částečně nadranc. A jedna z mých nepropojených částí ještě přála si v léčebně zůstat. Prej ať nejsem srab a ukážu, co vydržím. A dopletu si (na ergoterapii, kterou jsem kvůli vizitám pravidelně nestíhal) ten košík.
Do toho antipsychotika a sedativa, i když již v relativně nízkých dávkách, a k tomu i docela slušný syndrom Přeletu nad kukaččím hnízdem. (Během pobytu v léčebně jsem se potajmu pokoušel vyrvat duše dvou mladších kolegů ze spárů pomýlených ústavních psychiatrů – jistěže marně. Bál jsem se, že se to provalí a skončím jako nenapravitelný Randall Patrick McMurphy z Keseyho knihy Vyhoďte ho z kola ven a nestejnojmenného Formanova filmu.)
A proč mu to trpím, démonovi? Nevím, trochu ho lituju, trochu jsem asi rezignovaný, a pak si říkám, že dám-li se časem trochu víc do kupy, odpadne sám. Do kupy dávám se pátým (a pozor, vlastně už šestým!) rokem. Původně plánoval jsem to (po 2. nucené hospitalizaci koncem roku 2006) na roky tři, ale to jsem si až moc fandil. Nicméně i tak (se všemi nečekanými a nezamýšlenými „vedlejšími účinky“ té naší léčby) mám dojem, že těch šest let nebude marných.
O tom zas někdy jindy. Teď otevřu si Precleekovo smírčí kameny, vyřazené z fondu městské knihovny, které mi laskavě přenechala jedna paní, a přečtu si příběh o obávané Rukavici. Abych furt pořád jenom nepsal. (Tak asi hodinku strávil jsem nad touhle stránkou. A můj démon už není bezejmenný.)