Náš psychotik..
..je samý protimluv. Není to tak dávno, co prohlásil, že už se neléčí. Že nechá čas, ať si ho doléčí sám. A sotva čas (loni v říjnu, bez většího ohlasu v médiích) skončil, znovu se vrhá na léčbu. Nebo to jenom předstírá? A chce on se skutečně léčit nebo jenom bavit?
Náš psychotik chce.. on přímo požaduje, aby léčba byla zároveň zábavná. Nejen aby neotravovala tělo a mysl (výhradní doména psychofarmak), ale též aby nenudila. A to se na něj podíveme, na holoubka!
Našel on si za účelem takové zábavy i zbrusu nového lékaře. (Zbrusu nový je pouze pro něj, rozhodně má už něco odléčeno i odžito. Možná i odproseno. Abychom ale zas příliš nezabíhali.) Dotyčný lékař však nemá smlouvu s jeho pojišťovnou. Nikoli vlastním přičiněním. Vlastní vinou možná ano, pak ale vinni jsme všichni, kdo dožívající (nejen ten zdravotní) systém dál udržujeme při životě.
Psychotik má tak poněkud blbou pozici – léčil a bavil by se rád, leč peněz se mu k tomu jaksi nedostává. Nikoli zoufale. Jen zcela dostatečně. Když nešlo to v únoru, půjde to v březnu. Doufá náš léčený/neléčený psychotik. A namlouvá si, že cítí, jak v únoru bylo by to ještě předčasné. Protože dosud důkladně nezpracoval (nezažil) to (v lednu) prožité. Což může být i pravda. A nejspíš také je.
Náš malý esoterik by třeba psychotika uklidnil nějakou poučkou o tom, že co drhne, drhnout jistě má. A pošťouchl třeba radou, že by měl psychotik buď zapracovat na tom, aby to tolik nedrhlo, nebo smířit se s tím, že ono drhnutí má svůj účel. A jeho smysl (dá-li Bůh a příroda) časem se vyjeví.
Z takových keců ale psychotik může se zjevit a vyletět z kůže. Což poslední dobou dělává už jen zřídka. Ale dělává. Co je mu přitom platno, že jeho pojišťovna má podle svého mínění „síť smluvních zdravotnických zařízení v odbornosti psychiatrie bohužel dostatečně zajištěnu.“ Že je to čistě alibistické úřední vyjádření, kryjící nějakou života dobře schopnou pojišťovenskou lumpárnu, co vhodně postaveným lidem vylepšila jejich účetní bilanci, může si psychotik jen domýšlet. Anebo věřit, že to jeho pojišťovna myslí skutečně upřímně.
Protože však už na vlastní kůži i duši zažil, jak vypadá bezpečí, kvalita a odpovídající rozsah psychiatrické péče, již jeho pojišťovna bez problémů proplácí, řekl si, že na takovou pojišťovnu se může tak jako tak vykašlat a zkusit to u jiné. Což také udělal. A že mu nedávno prodloužili „přechodnou dobu“ na jeden rok, ho může jenom těšit. Alespoň má další rok na všelijaké svoje přemyšlování. A popisování. Protože do práce on se stejně nehrne. Od té doby, co ví, že může to svádět na deprese a nikoli na pouhou lenost, je docela na koni. I když ten kůň pod ním už dost dlouho chcípe. No a co? Až zajde na úbytě, půjdeme pěšky. A zpívat budeme si k tomu s Žalmanem Lohonkou: „Je nás víc jak loni..“
