Po chvíli škobrtání zjišťujeme, že je jich celkem 150. Od února 2012 do února 2013 celých 90 a k dnešnímu zářijovému datu 60, takže průměr 7 blogů měsíčně se možná mírně zvýšil (na 7,5). dá-li se věřit mým počtům. Vzhledem k tomu, že v září zatím držíme průměr jeden článek týdně, nás to snad nemusí trápit. Trápí se za nás (a pro nás) jiní, a to je zas jejich volba.
Zneklidňují se tím, že žijeme, píšeme a myslíme jinak, než je podle nich třeba. My všichni jsme přitom lidé a k tomu ještě spoluobčané. Někteří dosud bez psychiatrické diagnózy, i když nás diagnostikovaných stále přibývá. A za prezidenta jsme si zvolili toho, kdo nejlépe nás v tomto čase (v této situaci) reprezentuje. V knize Léčebný kód (Alexandera Loyda a Bena Johnsona), kterou nám včera vrátili naši známí, najdeme jednoduché (a prý i velice účinné) cvičení ke zvládání tzv. situačního stresu. Jestli ho sám budu používat, ještě nevím. Včera jsem si je zkusil a nemohu zatím potvrdit, že funguje. Snad proto, že už jsem uplynulými léty života-neživota vystresovaný přes míru. Přestresovaný. Lidově řečeno zkoprnělý, až tumpachový.
Ty čtenáře, které stále mrzí, že jsem minulý týden nedostal přes hubu, mohu potěšit sdělením, že jsem se (místo toho?) v pátek vymáznul na bicyklu. Zkusil jsem (drobně pršelo) najet na chodník přes takový ten kovový plát, co klade se podél obrubníku. Aby se na chodník lépe najíždělo. Nedbaje deště, vzal jsem to jako obvykle šikmo, a švihlo to se mnou. Hubu jsem si nerozbil, jen narazil trochu a mírně odřel pravou ruku. Aj pravou nohu, jak zjistil jsem o den později.
Mnohem intenzivněji než má zranění mnou cloumalo poznání, jaký jsem to blb. Dnes už, ve větším klidu, mohu napsat: jakou jsem to udělal chybu. Protože vymáznout jsem se rozhodně nechtěl. Leč stalo se a nezbývá mi, než vyvodit z toho pro sebe poučení. V dešti už příště takhle ne. Protože vážně to klouže. A další praktickou lekci z fyziky máme za sebou. Být bystřejší a předvídavější, mohli jsme si ji ušetřit.
Ty čtenáře, kteří si myslí, že vědí, co by mne lépe vychovalo, asi zklamu. O jimi navrhované výchovné lekce se už pár lidí pokoušelo a zdá se, že tudy cesta nevede. Uvítáme proto i jiné návrhy na převýchovu psychotiků v Čechách, než rozbíjením či rozkopáváním hub. Houby (včetně těch tzv. jedovatých) jsou v tom totiž nevinně. Poznej a chraň, to je naše zbraň!
„Proč myslíte, že se tu údajně nevyléčitelně nemocní lidé uzdravují?“ ptá se dokumentarista Daniel Mackler švédské farmářky, zapojené do programu Healing Homes, který už pár let (pár znamená v tomto případě přes 20) úspěšně funguje a pomáhá navracet do života chronické (prý nevyléčitelné) psychotické pacienty, nad nimiž lékařská „věda“ láme hůl.
„Možná je to tím rodinným prostředím. Dělá to rodina, a také naši psi. A ostatní zvířata. A také to, že vidí, jak tu žijeme. Bydlí a pracují tady s námi. Nic před nimi neskrýváme. Po čase si uvědomí, že jsme docela normální lidé, kteří se někdy radují a jindy zase pláčou, a že se tu mohou svobodně projevovat.“
Což je přesně to, co se v psychiatrických léčebnách či nemocnicích tzv. civilizovaných zemí dělat nesmí. A nejspíš ještě dlouho smět nebude. Protože jak by to tam pak vypadlo a co by tomu řekli lidi? Skutečná léčba psychotických pacientů tak nejspíš ještě dlouho zůstane v rukou laiků a mimo pozornost odborníků. Protože oni to přece studovali, zatímco my neodborníci to „jen“ žijeme. A společnost (která se toho i nás pořád ještě bojí) je prozatím spíš na jejich straně než na naší. Lékařů a psychologů s přímou osobní psychotickou zkušeností je zatím jen pár (u nás nevím o žádném resp. o jednom), a tak se prozatím spokojme s tím, že v zahraničí už se někteří veřejně projevují:
z prezentace Patricie Deeganové
a sdružují:
vystoupení Eleanory Longdenové na TEDu
Čtenářům, kteří snad tato videa již viděli, se omlouvám, že sem ty odkazy vkládám znovu. To proto, že v předchozích textech mohly neprávem zapadnout a uniknout pozornosti. Kterou bych naopak rád vyvolal a vzbudil. Ještě pořád si myslím, že má cenu se snažit. I dělat při tom chyby.
A teď už mne omluvte, musím jít vyhledat nějaké nepokousané děcko. Ne, ironie tu skutečně není na místě. Proto si dovolím ji právě zde použít. Stejně jdu s křížkem po funuse.