Většina „schizofrenních psychotiků“ se sice naplno projeví někdy kolem dvacátého roku svého života, což bude asi souviset s tím, že zhruba v 21 letech by měl každý zdravý a nenarušený jedinec dospět (po fyzickém, emočním a mentálním dospívání) také duchovně (3×7=21), čemuž logicky předchází jakási „duchovní puberta“, já měl ale to „štěstí“ (jak se to vezme, musel jsem být nějak zaražený ve vývoji), že jsem se začal „duchovně zmítat a dospívat“ až o 20 let později.
Dnes (ovlivněni tlakem farmaceutické lobby) rozpoznávají psychiatři stále častěji „závažné psychické potíže“ i u dětí, vzpírajících se nevědomě všem zažitým a dosud nepřežitým způsobům vzdělávání a výchovy, které se ve zdraví snad ani přežít nedají. Ještěže dají se všechny ty poruchy pozornosti, soustředění, chování, osobnosti a vlastně už téměř čehokoli, tak snadno a „úspěšně“ léčit farmaky. Ach, ta stále nesnesitelnější lehkost psychiatrické péče. Jak instantní. Jak působivé. (Mimo jiné jsem zvědavý i na to, dožiju-li se zásadního obratu či průlomu v psychiatrické péči i u nás. Kéž by.)
Když totiž čtete nějaký rozhovor např. s profesorem Höschlem (a nikdy jste přitom sami nebyli v blázinci), může to ve vás vyvolat dojem, že o blázny je u nás v rámci možností docela dobře postaráno, že jediný problém je (jako všude) nedostatek financí, že lékaři dělají, co se dá, a všechno je vlastně tak nějak v pořádku, protože blázny (všechny ty nemocné lidi) přece, nemůžeme nechat jen tak běhat po světě. To dá rozum. Jenomže kdyby tomu tak bylo, tak tu dnes nesedím a nevypisuju se tu ze všech svých traumat, způsobených nucenou a neadekvátní ústavní „léčbou“.
Dělám to tak trochu i za všechny ty diagnostikované „psychotiky“, kteří si z oprávněných obav ze stigmatizace zatím netroufají začít se veřejně projevovat a bořit tak některé zažité psychiatrické polopravdy. (Třeba tu, že léky pomáhají.) Tyhle polopravdy jsou přitom účinnější a nebezpečnější než lži a nepravdy, protože lži a nepravdy dají se docela snadno odhalit a vyvrátit, jak upozorňuje psychiatr a epidemiolog Ben Goldacre závěrem svého zhruba 15ti minutového projevu na TEDu. Stojí za to si ho poslechnout.
Kdyby většina psychiatrů postupovala skutečně důsledně lege artis a nikoli jenom jakože „lege artis“, t.j. (dle současného chápání tohoto pravidla z dob, kdy lékařství řadilo se ještě ku uměleckým oborům lidské činnosti) v souladu se skutečně nejnovějšími výzkumy špičkové vědy a se skutečně účinnými terapeutickými metodami a nespoléhala pouze na to, s čím novým, skvělým a zaručeně léčivým zas přijdou vysoce umělečtí farmakologové), kdyby se intervenující psychiatři (a nejen oni) důsledně drželi principu primo non nocere (v první řadě neškodit), mohli bychom dnes docela spokojeně dělat něco jiného, než právě teď děláme.
Kdyby totiž psychiatři (přem-n-oženi vlastními egy) kdysi neudělali ten osudový krok stranou a nezařadili se (především z prestižních důvodů) mezi lékaře, mohli jsme to mít dnes všichni (!) mnohem jednodušší. A to i ti, kterých se tohle všechno, o čem tu zkouším psát, zdánlivě netýká. Duševní potíže by se nemusely převlékat a vydávat za všelijaké choroby a poruchy a pacienti psychiatrických ústavů by v nich mohli nalézat to, co potřebují ze všeho nejvíce – bezpečné útočiště (azyl, t.j. místo kdysi bezpečné před všelijakými lupiči a lapky). Ale cožpak lze uloupit něco, co z pohledu zmaterializované vědy-nevědy vlastně neexistuje? A co když tu je? Neexistuje! (Pamatujete?)
Psychiatři by pak nemuseli podléhat vlastní nerozpoznané ješitnosti a nepřiznané bezmoci, snažit se za každou cenu „léčit“ a „pomáhat“ trpícím.. a mohli by dělat to, co je skutečně třeba – doprovázet je a usnadňovat jim orientaci v neznámém prostoru, do kterého nuceně vstupuje každý akutní „psychotik“. I když pravý opak je nejspíš pravdou – ten prostor totiž vstupuje do něj. Ono to bude fifty-fifty. Do lidského vědomí poměrně radikálně vstupuje cosi neznámého, co vyžaduje si jeho rozšíření a proměnu.
(Ono to ostatně platí i pro další „lékařské“ profese – porodníky, pediatry, geriatry, paliativní medicínu a péči o umírající – všude tam, kde snaha vylepšovat, usnadňovat, zasahovat, řídit a mít vše pod kontrolou často zbytečně – a nikoli bez následků – narušuje přirozený průběh přechodu z jednoho stavu bytí do jiného.) A my, potenciální i akutní pacienti, přečasto uživatelé vnucené psychiatrické péče, bychom se pak psychiatrů ani psychiatrie nemuseli bát, neboť by přirozeně přišla o své zcela oprávněné stigma strašidelného ba přímo děsivého oboru medicíny.
Kupodivu jsou i tací, kteří se psychiatrů ani psychiatrie stále ještě dost nebojí, svým lékařům i lékům bezmezně důvěřují a nechávají se jimi vést k pokud možno ještě světlejším zítřkům a ještě udržitelnější kvalitě života. Varovné hlasy, ozývající se i z tábora zdravotníků, jako by snad ani nechtěli slyšet. A jako by to samo o sobě nestačilo, svěřují jim do péče už i svoje vlastní děti. A je jich (jak naznačuje nedávný titulek MF Dnes – Češi stále víc zneužívají léky na štěstí) čím dál tím víc. (Jako těch pilulek proti chamtivosti?)
Nechceme jim tu jejich štěstí kalit, natožpak nějak narušovat jejich duševní klid a pohodu. Jenom si docela potichu a nenápadně odemeleme to své, co odemlít si musíme, abychom měli pro dnešek odemleto. Když už jsem se do toho jednou dali. A tentokrát vezmu to hákem. (Teď nevím, pravým nebo levým? Dobře, tak pravým.) Tomu, koho snad znechutily odrazující kapitálky v textu mého nočního blogu a nějakým nedopatřením či náhodou ocitl se teď tady, shrnuji z něj to podstatné:
..ve zvolna se obnovujícím proudu medicíny (celé medicíny! nejen její psychiatrizující odnože) dají se nalézt již lékaři, uznávající nezpochybnitelnou existenci duše a působení Ducha v tomto rozděleném světě, takže se konečně můžeme začít uzdravovat. Zcelovat. Většinou zatím jen mimo rámec oficiálního redukcionistického materialistického světonázoru, tudíž i bez solidárního příspěvku z veřejného zdravotního pojištění, kterým se většinou sytí (v tom lepším případě) toliko doširoka se rozevírající chřtán udržovací a opravárenské medicíny. (Nic proti ní.) Jenomže nám to tak asi stačí, nám to tak vyhovuje a jsme s tím tak nějak kolektivně spokojeni. Protože stále jsme nenahlédli, že skoro všichni jsme tu už docela vážně nemocní. Protože stále ještě daří se nám hráti si více či méně úspěšně na jakž takž zdravé a nepostižené. Jak dlouho ještě? Do smrti smrťoucí?
Ten čerstvý proud přitom ze zdravotnictví nikdy zcela nezmizel. Byl tu s námi stále, dokonce i za minulého režimu, jen zkrátka nebyl tolik na očích. Dnes už je zas lépe vidět. Ne každý ho ale vidět chce. Ne každý také hned musí. A možná nikdy muset nebude, protože tenhle proud, tohle zvolna se projevující hnutí nikoho k ničemu nenutí. Nevyžaduje compliance. (Ta přijde zcela přirozeně, nenuceně, odhodláme-li se do něj přece jen vstoupit.) Nic nepředepisuje. Protože nemusí (není za to (pod)placený) a také není co. Jenom tu je, nabízí se a zve. Ptáte se kam? Na cestu k prozření, na cestu pozorného naslouchání, na cestu domů, na cestu k sobě, k tomu, kdo skutečně jsme, na cestu k nám samým. Kdo už to ví, kdo už tam je, nemusí chodit daleko. Nemusí vůbec nic a přitom může (což neznamená, že také smí) všechno. A pro dnešek už tečka: .
Anebo ještě douška (2 kontrolní dotazy čtenářům) od papouška, než se zas po našem otřeme ještě o Nashe: Navzdory čemu nám tu ten bafník čte levity? A je to titulek nebo titulka? A proč teda furt nic neslyšíme? (Tři kontrolní dotazy. Netřeba na ně odpovídat. Ne, třeba na ně neodpovídat. Když už jsme dočetli až sem. Stačí je nechat být, jak jsou. Ony se časem zodpoví samy.)