Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Něco přes dva

Komunikací s naším objevitelem dospěl jsem k povídce z roku 1980 (a sbírky Želatinový rok). Začal ji psát můj o tři roky mladší bratr roztomilým stylem a jazykem a já mu ji sebral a doprasil po svém. Srdečně prase. (Nárožný.) Přišel čas dalšího odhalení:

 

/I/

Ο Br/Pr/ toho měl právě dost. Přehoupl se a skočil. Nekonečně dlouho padal a padal. Probudil se až úplně dole. Byl dole a teď to začalo. Vstal, oprášil se a začal stoupat. Stoupal, lezl, plazil se, přelézal a převaloval se, pot z něj jen kapal. Tyhle loužičky potu se zachycovaly v prohlubních a puklinách a rychle vysychaly. Na jejich místě zůstával jen jemný povlak soli. Ale vrátit se už nemohl.

Vzpomněl na včerejšího šéfa a solil si to dál. Včerejší šéf mu nařídil vykládat ještě postuláty. Pouhé vykládání klauzulí pokládal Br/Pr/ již za hroznou rasovinu. Vždyť si také dost často musel brát práci domů, do kamrlíku. A teď ještě tohle. Postuláty! Zatracený včerejší šéf! Doma i v kamrlíku už nebylo k hnutí.

Reklama

Co chvíli uklouzl po nějaké klauzuli, válely se po podlaze bez ladu a skladu a Br/Pr/ na to neměl náladu. Kopal do klauzulí vztekle a klel. Málem se stal hrubcem. Vždyť se téměř do krve pohádal se všemi svými šéfy. Proto mu naložili ještě postuláty. Ale to už řekl Br/ /: „Pr! Tak dost!“ A zlostně mrsknul postuláty pod postel. A pod stůl. A chtěl si zajít na UK nebo UC a řádně jim to tam vytmavit. Jistě by to i udělal, kdyby na UK nebo UC zrovna nebílili. „Eh, k sakru!“ rozhodl se Br/Pr/. A jak byl v ráži / a že byl opravdu v ráži / vybílil celé KU nebo CU sakum prásk.

Pravda, odsoudil se tím k negativní roli psance, to byla pravda. Musel tedy zmizet. Nebál se, neměl strach, byl už plnoletý. Vzal si svůj občanský průkaz, rozloučil se s matkou a upaloval, až mu za patami hořelo. Ale škodu žádnou nenadělal, však si to taky hasil.

I na útěku si počínal a choval se rozvážně, obezřetně a nenápadně. Nechtěl, aby v něm na první pohled poznali psance. Inu, nikdo, kdo ho potkal, v něm psance nepoznal, natož buřiče. Ano, Br/Pr/ se skutečně vzbouřil vůčihledně celé civilisaci. Měl už dost praček, šicích strojů, aeroplánů, jídelních automatů, i pátečních (tý vole.. tý jo, já napsal počítačových! facht!) her v šachy a mrkacích pannen. To vše mu šlo zřejmě na nervy. Toužil po klidu.

Odhodlaně napjal žíly, sevřel dlaně a skočil. Odřízl si zpáteční cestu. Byl teď odkázán sám na sebe. Sedl si na bobek a byl šťasten, jak jen může být šťasten muž daleko od svých, daleko od domova. Samým štěstím si trochu poplakal, natáhl se na tvrdou podlahu a usnul s vědomím, že je svým vlastním pánem. Z dálky se také ozývala reprodukovaná hudba. Pak broukání reproduktorů ustalo. CVAK, CVAK. Bylo odreprodukováno. A jemu se zdál sen, v němž pěstním klínem čelil celému stádu krvelačných bestií a nemenšímu počtu dravých šelem.

A na obloze měsíc, trochu pobledlý, jak vystoupil na špičky ze sněhomléčné lázně. A usmíval se, zprvu slabo, slabounce a nemnoho, pak víc a víc, až se sám rozesmál na celé kolo. A řehtal se až do rána, kdy mezi přivřenými rty noci proskočily některé jazýčky červánků. Zem ještě stále voněla místy chlebem.

Ale včerejší šéf měl již plnou hlavu starostí, kde ještě sehnat pracovní sílu, náhradou za zmizelého Br/Pr/.

(Jak vzpoura našeho hrdiny dopadla, již víme. A na tomto blogu již dru– proboha, snad ne už třetím? – rokem můžeme sledovat pokračování jeho příběhu. Tak, jak je jeho autor a protagonista v jedné své osobě ochoten a schopen je zaznamenávat. A jak si je představoval tenkrát? Hle:)

/II/

Ο Víc poslepu vpadl někam dovnitř. Za ním to bouchlo. Ale lehl si. Neměl žádný plán, to ne.

Věděl jen, že s civilisací skoncoval jednou provždy. Tohle spáleniště mu zaručovalo alespoň klid. To ano. Měl už dost všech těch znovuvymožeností. Nepotřeboval žádné kamenné sekerky, pazourky, (ani) kůže, chránící před chladem. To ne. Neměl už chuť kopat pasti se špičatými kůly, šikovně nastrčenými tak, že dokázaly probodnout padající tělo. Z toho masa se mu stejně dělalo špatně. Také to matce všechno vyčetl, když jednou večer zas chystala pokrm, ale ta neřekla ani popel.

A tak práskl do bot a rázem byl v prachu. A za ním požár. Beton nebeton, hmota byla již náchylna ke všemu, co tak či onak znamenalo alespoň jistý konec. Unikl ohni jen o příslovečný vlásek. Vpadl někam dovnitř a cosi za sebou přibouchl. To byly dveře. Zvuk ho snad uklidnil. Vzpomněl si, jak ještě nedávno pěstním klínem čelil smečce dravých bestií a krvelačných šelem. Ale lehl si a lehl si na postel. Byla to postel. A pod postelí také něco bylo. Spousta postulátů, jeden přes druhý, zkroucené a zdeformované horkem. Nevěděl o nich.

A zatím ten požár ještě doutnal a slunce shlíželo svrchu docela chladně a stále nezvykle, ač nebylo téměř nikoho, kdo by si zvykal. Bylo bledé a umouněné. A nafukovalo se doširoka, jako by je zespodu škrtily něčí prsty. A země ještě místy voněla chlebem, na prach spáleným. To byl ten prach, co se v něm stále nezřetelně rýsovaly otisky chodidel včerejších šéfů.

(Nu, pěkně jsme si to tenkrát nastínili. Ničeho takřka nechápajíce. Bojíce svého se krajíce. Do pekla utíkajíce. Okorajíce. Vono někdy dlouho se to zkrátka nepozná. Nechce se, nemůže nebo neumí? Tak tak. Hrajeme si dnes na chytré. A jakpak je venku na sluníčku? Koukám, už zašlo. Dobrou noc.)

s dvěma jazykovými úpravami převzato z původní samizdatové publikace nakladatelství Gréb. A ještě si něco zahrajeme, ať se nám ta dnešní návštěva RENTuje.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama