Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Nevraždil psychotik

Nikdy nevraždí psychotik. Nevraždí ani neurotik. Je to „jen“ traumatizovaná lidská duše, nesvobodná a dlouhodobě ovládaná strachem, kdo v extrémních případech vtiskne člověku do ruky zbraň.

Nedávno jsme byli v kině na filmu o muži, který zaprodal svou duši ďáblu. Děti se do jednoho shodly, že filmový ďábel jako by mi z oka vypadl. Ďáblem se stávám pro všechny chlapce, kterým bylo vtloukáno do hlavy, že sex je hříchem proti Duchu svatému. Když jim říkám, že na tělesných záležitostech není nic hříšného, dívají se na mne jako na ďábelského pokušitele. Pro neurotické děti jsem Bůh i Satan zároveň. Před lety se dokonce jeden malý hoch chopil kladiva a vydal se sprovodit ďábla ze světa. Práce s neurotiky může znamenat docela nebezpečný život. – A.S. Neill, Summerhill, s.65

Pro ty, kterým to snad uniklo: muž, odsouzený za vraždu knihovnice v Horní Bříze, prý není schizofrenik. Hraniční porucha osobnosti prý není „duševní nemoc“. Informovala v březnu elektronická média.

Vedle článku opravujícího některé skutečnosti hojně medializovaného případu je ale „pro jistotu“ možné prokliknout hned jiný hrubě zavádějící titulek: Vražda knihovnice není jediná. Další útoky duševně nemocných. A následují vybrané případy z historie, počínaje dubnem 1995.

Nehodlám tu jednotlivé případy rozebírat. Jen připomenu, co podle mého názoru často nereflektuje ani odborná (natožpak laická) veřejnost: každý akutní psychotik (ať s diagnózou či bez) je zároveň chronickým neurotikem. Zdrojem jeho případné agresivity pak není momentální psychotická kondice, ale dlouhodobě neřešená (či neúspěšně řešená) neuróza. Nikdy nevraždí psychotik. Nevraždí ani neurotik. Je to „jen“ traumatizovaná lidská duše, nesvobodná a dlouhodobě ovládaná strachem, kdo v extrémních případech vtiskne člověku do ruky zbraň. Jen lidská duše. Pojem, který současná lékařská psychiatrie úspěšně vyprázdnila. Povede se jí někdy vrátit mu patřičný obsah? Věřme, že jednou snad.

Právě teď se o to však musí (měl by) každý postižený snažit sám, protože od oficiálně uznávaných odborníků na bolesti „lidské duše“ můžeme čekat jen další budoucí uznání jejich bývalých omylů, spojená v lepších případech s upřímně míněnými omluvami. Tak jako u kdysi tak zjevných „duševních nemocí“ drapetománie (nepřiměřená potřeba svobody diagnostikovaná u černých otroků na americkém jihu, preventivní oficiální léčba – bičování; popravdě nevím, kdy se kdo z psychiatrů za toto veřejně omluvil), hysterie, homosexuality. Dnes třeba nových,  (zajisté „duševních) poruch“ ADD, ADHD & spol.

Než ten čas přijde, mohou se lékaři zbavovat alespoň (zcela pochopitelného) strachu ze svých „neklidných“ pacientů, když už jim chtějí pomáhat s jejich potížemi:

Jednoho nedělního rána ve dvě hodiny mne zavolali na uzavřené psychiatrické oddělení k pacientovi, který byl náhle zachvácen bezmeznou zuřivostí. Pacient, jehož jsem nikdy předtím neviděl, byl přijat na oddělení minulé odpoledne s diagnózou akutní schizofrenie. Asi deset minut před mým příchodem urval dřevěný rám dveří. Podíval jsem se na něj špehýrkou. Měřil přes sto devadesát a mohl mít ke sto třiceti kilogramům. Lítal nahý po místnosti, něco drmolil, a v ruce držel kus dřeva, z něhož čněly třísky. Skutečně jsem nevěděl, co mám dělat. Byli tam se mnou dva ošetřovatelé, z nichž žádný neměl přes půldruhého metru, a ujišťovali mě, že mě podpoří. Moc jsem tomu nevěřil.

Jak jsem se tak díval špehýrkou, začal jsem pozorovat, jak vyděšený je ten pacient, a napadlo mě, jak vyděšený jsem já sám. Najednou mi blesklo hlavou, že máme něco společného, něco, co by nás mohlo sjednotit.  

Nevěda, co jiného dělat, zařval jsem skrz silné dveře: „Jmenuji se doktor Jampolsky a chtěl bych jít dovnitř a pomoci vám, ale bojím se. Bojím se, že bych mohl být zraněn. Nemůžu se zbavit myšlenky, že  vy se bojíte taky.“ Muž přestal drmolit, otočil se a řekl: „To máte sakra pravdu, že se bojím.“

Řval jsem na něj dál, že se bojím, a on na mě řval taky, že se bojí. V určitém slova smyslu jsme se vzájemně léčili. Postupně mizel náš strach a naše hlasy se utišovaly. Pak mi dovolil vejít, promluvit s ním, dát mu nějaké léky a odejít. – Gerald G. Jampolsky, Láska znamená zbavit se strachu, s.124-125

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama