Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

O Bezbotkovi a Apolence

Přišlo jaro. (Už dřív, ale neměli jsme kdy si to zapsat.) Argentina měla (už nemá?) své descamisados, Praha-Choceň má (to vím zas jistě) svého bezbotada. Mne. Co ještě nového? Všechno! A pořád se nám to mění. (Tak třeba: koš/zástupce na plochu starého PC sice jsem umístil, ale nic do něj nepadá. Jo, chce to ajťáka! IT phone home!) Nějak už dlouho jsem nepsal, že?

 

Ne, že by nebylo o čem. Jen času, chuti, či sil se nedostává. Čili zas po čase čile, ruče a chutě ke stroji. Svatba se strojila, až ustrojila. Odšlapali jsme si pár kroků při tanci. Měla to být cha-cha. Cha-cha-cha.

Směje se blázen sám sobě smíchem zvonivým a hořkým, až led pod ním puká. A padají nám kostlivci ze skříně. Uleželí pěkně. Snad – with a little help of our what? what? (chtěls napsat friends, blázínku? To bys musel nejdřív nějaké mít, víme? Jenže ty přátelit/přitulit se furt neumíš, i když bys rád, ty tulipáne jeden! Ulípanej, u Lipan. Ty jelimane! Ty jelito!)

No prosím, a zase si nadávám. A to na té zdravě pojaté sebelásce pracuji už kolik…? Odjakživa? Jenomže s docela dlouhejma a krutejma přestávkama. Někdy. Zrovna nám jedna taková končí a vrháme se zas po hlavě do propasti. Čeká nás Hájek zelený a po něm Teal. Scott v týlu nepřítele? Přežijeme-li to vše ve zdraví, máme se ještě na co těšit. Proč bezbotado?

Reklama

Inu, mé společenské botky vzaly za své nedaleko brandýského bludiště/labyrintu už někdy předloni. Jak vyrazil jsem tehdy zas jednou za kulturou. (Bludiště od labyrintu liší se tím, že má cest více a nemá svůj střed. Labyrint má cestu jen jednu, která se klikatí a vede do středu a zase zpět. Bludiště je záležitost pro mozek, labyrint pro srdce. To se nám pořád ještě plete a komu by se to nepletlo. Při všech těch zmatcích, otřásajících naším světem? Světem tak pohodlných a zrádných jistot. V nich zabydlenosti.)

A teď se tu zabydlím já!“ říká v pražském představení divadla Spirála Evita. Nevím, co říká v těch ostatních, původními tvůrci preferovanějších a konexemi posvěcených (Prostějovského) verzích, ale přepsal jsem jí to zrovna na zařídím. (Sám pro sebe, ale i pro titulky titulkářů. Uvidíte ve svém domácím kině, máte-li. Ho a chuť. Snad. Teprve se to peče.) Tak! Ať má, panenka, radost. A nějakou změnu k tomu. (Člověk má aspoň pouštět svý děti do světa, i když by se k nim raději neznal.)

Nové společenské botky už jsem si nekoupil. Ty staré, zn. Sanchez, koupil jsem v roce 1998 u příležitosti premiéry, na kterou nějak jsem musel. Strávil jsem ji příznačně v podkulisí a v mukách. Svou čestnou vstupenku dal jsem tetě. Té z Kanady. Jinou snad ani nemám. Dílo bylo předvedeno, teta už spolu s ostatními diváky (ostentativně) tleskala.. a já se měl jít klanět. Spolu s ostatními.

Tak jsem teda šel. Spíš hrnul se vší zbylou silou po schodech vzhůru, protože jít bych nedošel. Se všemi těmi rozpory a námitkami v sobě. (Co přišlo – nikoli samo od sebe – pak, pravidelný čtenář mých blogů ví, či tuší: neunesl jsem veřejnou (a myslím, že i podlou) kritiku své práce v médiích a ruplo mi v kouli. Doslova a do písmene – jako bych dostal ránu palicí do čela. I začal jsem bláznit.. a dělám to úspěšně, protože stále lépe a radostněji, dodnes. „No a?“ řekli by na to mí němečtí kolegové z Lipska.

Dnes. Jenomže kde jim byl tenkrát konec?) Po letech botky mé dosloužily (zavlekl jsem je třeba i do historického sálu Hlavního nádraží na kursy tance pro dospělé. Částečně kvůli tomu sálu, částečně kvůli tanci. Kopal jsem tam pak do praktikáblu, moje žena do mne, a vzdali jsme to, myslím, po 3 lekcích. A svedli to na chřipku.). Odložil jsem je, chudery prošoupané (svršek stále dobrý, podrážka nadranc), do odpadkového koše, divadelní představení odseděl v náhradní (volnočasové) obuvi a nové si nepořídil. K čemu? A taky – zač?

Na významné společenské akce tak chodím od té doby bos, což stalo se zatím jen jednou (nepočítám-li některá sborová vystoupení). Páteční svatbu (vdávala se Kačenky kamarádka) jsem zastihl až v její neoficiální části, takže mi stačilo převléci tričko. To pracovní, pokecané od těsta (vrhl jsem se v posledních týdnech na pečení kváskového chleba), za čisté, bílé, firemní, kterým mne pro sichr opatřila švagrová, co u ní v Praze obvykle přespávám.

Chtěl jsem se převléknout už na druhou půlku páteční mini-konference Fokusu, ale zapomněl jsem. Hlavou se mi honilo příliš mnoho myšlenek najednou. A teď (do konce týdne) mám své vystoupení shrnout do cca 15 definitivních vět? Držte mi palce.

Problém/Výzva byl/a asi už v tom, že jsem v přiděleném mi čase (cca 15 minut) shrnoval dva příspěvky do jednoho. Sebeprezentaci a sdílení zkušenosti. Trochu jsem si pomohl tím, že jsem pár poznámek (a trochu páry) vypustil už v diskusi po předchozích příspěvcích. A sdílel průběžně.

Další zrada pak byla v tom, že jsem byl se svým vstupem zařazen (jakožto jednotlivec) až do bloku sdílení zkušeností, ačkoli jsem měl připravenou prezentaci (dopolední blok). Na místě mne to pak trochu zaskočilo a moje poraněné a dosud nezhojené malé já o sobě dalo řádně vědět. Až tak, že málem přerazil jsem jednu z přítomných skládacích židliček.

Co najednou s nimi se šoupalo do pro mne dost nepřijatelného útvaru a seskupení. Když mi to došlo, co se to zase děje. Chvíli jsem ještě tlumeně soptil a polohlasem všem vynadal do kreténů.. až jsem se postupně jakžtakž zklidnil. Stačilo usadit se, prohloubit dech a udělat v sobě prostor pro náhradní variantu.

Kterou jsem nakonec (za trest nic neuvidíme a budu nám o tom jenom vyprávět!) neuplatnil. Další přesuny křesílek (z pracně vytvořeného „kruhu“ opět do řad) už totiž nezabraly tolik času, a tak jsem mohl všem přítomným v relativním klidu (tj. v maskovaném nepokoji), protože v přijatelném časovém skluzu, ukázat na promítacím plátně to, kvůli čemu jsem prezentaci dělal: dvě kontrastní fotografie novorozenců.

Jednoho, pár dní po porodu, znehybněného v zavinovačce a s maminkou (maminku jsem ale vyretušoval, protože šlo mi hlavně o ten xicht – o ten odmítavý, přezíravý, nic dobrého neslibující výraz). Druhého, pár dní po porodu, rozkošně rozvaleného, s neporušenou pupeční šňůrou a placentou, zabalenou hned vedle v prostěradlech. Tam jsem nic neretušoval, protože šlo mi o to (stále viditelné) a vyživující/sytící spojení. Které se nemá (to už se taky dlouho ví) hned po porodu násilně přerušovat. Ale i o tu tvářičku mi šlo. Sladkou, něžnou, spokojenou.

(Na ukázku doplňujícího a spojujícího klipu čas nebyl. Vlastně byl, ale nefungovalo ozvučení. Ani jsem s ní nepočítal, protože tématem mini-konference nebylo „Co to ten Bryan zase objevil?“ A už tak jsem si ve vymezeném čase dovoloval dost. A nestíhal. A panikařil. A přetékal.)

Zpátky k té tvářičce, naději vzbuzující. Naději udržující. Že i když třeba lidstvo (nás všechny) čekají ještě další docela velké průsery (např. veškerý německý arsenál chemických zbraní se prý po II. světové válce zlikvidoval tak, že všechny ty tuny a tuny opravdu hodně otravných chemikálií, co německé – i jedna česká, kolínská – chemičky nepřestávaly po celou válku chrlit, byly vhozeny do Severního moře. Pochopitelně pečlivě zabalené. Ty tuny.

Jak dlouho takový obal udrží v něm ukrytou tunu, ví Bůh. A Příroda.), tak ještě pořád je z čeho se radovat a na co se těšit. A nemusíme hned někoho napichovat na náměstí na kůl. Pokud nás tedy o to sám nepožádá. To pak je jiná. To už pak není žádné zlomyslné „vúdú“, ale přátelská služba.

A tak jsem si v sobotu užil 2. fázi opadávající manické vlny, prošel se centrem, vymluvil se zas jednou někomu z duše, pomazlil se s hafanama a prověřil další nabízející se prostor (bylo zavřeno, tak jenom zvenčí) pro chystané dubnové setkání příznivců HRA, co původně mělo se odehrát už v březnu. Teda, jestli zrovna tam se koncem dubna sejdeme, jsem papež. Korunovanej.

– – –

Pozn. pod čarou: HRA = Harm Reduction Approach (přístup) k vysazování (nejen) psychiatrických drog. Co říká se jim u nás ze setrvačnosti léky. I když se ví, že léky to nejsou. Protože neléčí. Snad mohou, citlivě použity, léčení umožnit. Když se to s nimi umí. Jenomže: umí se to? To je ta otázka. Na setkání si budeme povídat o jiných možných cestách ke zdraví, než je ta oficiálně prosazovaná, konexemi posvěcená a státními (našimi – stát je tu pro nás) institucemi podporovaná (objevení a pojmenování „nemoci“ a užívání „léků“). Moc tomu ještě nevěřím, že někdo se vůbec sejde, ale staly se už v mém životě daleko větší podivnosti a nepředpokládanosti. Tak uvidíme. A budeme na tom dál (společně s kýmže?) pracovat. Protože jestli tohle se jednou povede (kdekoli, kdykoli, jakkoli) uskutečnit, tak přijdu (jako to jaro) bez bot.

P.S. Všem, se kterými jsem se v pátek v Divadle na zábradlí nestihl rozloučit, se tímto omlouvám. Mazal jsem na tu svatbu. Do Dolních Počernic. A stihl (aspoň na chvíli) Martina i s jeho nakažlivým smíchem, co už léta jsem (od jeho svatby) neslyšel. Musel zas do Plzně.

P.P.S. To, jak se máme a jak se nám daří, závisí prý i na tom, jak se mají lidé, se kterými se známe a stýkáme. A ještě i na tom, jak mají se lidé, se kterými se znají a stýkají oni. A pak i na tom… atd. Zjistili nedávno (po asi 40 letech intenzivního výzkumu) vědci. No prima.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama