Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

O míčích a lidech neboli ptákopes

Ano, míval jsem literární ambice. Vlastně ani ne, zprvu. Psát ale jsem začal; to nešlo, nezačít. Moje první „kniha“ (taková podivná povídečka to byla, jakási pseudodetektivka) se jmenovala Baterka Honzy Svítila.. a líčily se v ní pohnuté osudy dospívajícího mládence jménem Honzík Svítilo, zapleteného proti své vůli do obchodů maloměstské narkomafie.

 

Honzík to tenkrát přežil (odnesla to však jeho dívka, stříbrná Marcelka a její pasák, poměrně nesympatický Pazneht, kterého nebylo nikomu líto) a záhadu baterky, co ještě svítila a ležela při tom pod mrtvým tělem paní správcové (paní Tůmová, ale klidně i matka Marcelky.. a teď mne napadá, že asi nevlastní), rozlouskl proti všem pravidlům dobré detektivky bezejmenný policejní kapitán, takový nevýrazný odstín Škvoreckého poručíka Borůvky.

„Byly v tom drogy. Drogy, drogy, drogy, pane Svítilo.“ Jako bych ho slyšel. Tehdy jsem neměl tušení, že o pár desítek let později zahyne náš mladší syn někde v Anglii, ve městě Herefordu, o jehož existenci neměl jsem také nejmenší tušení. A budou v tom (jak ale nikdy se nevyšetří a neprokáže) hrát roli drogy, drogy, drogy. A taky hamburgery, ruská mafie, polští gastarbeiteři a několik záhadných úmrtí mladých lidí, děsivá série podivných zdánlivých sebevražd, jakou katedrální město Hereford dosud nezažilo.

Nevyšetřilo se nic, neprokázalo nic, ale my viděli na vlastní oči toho zavalitého manažera místní pobočky McDonalds a vnímali přímo fyzicky tu jeho nejistotu a strach, že mohlo by se na něco přijít (podle místních šlo o jednu z filiálek ruské narkomafie, kde spolu s karbanátky prodávala se i nějaká nová droga zvaná mňau). Možná i tohle měl na mysli ten hlas, to noční zjevení, co problesklo někde za sítnicí mých očí té noci, kdy jsem se v polospánku ujišťoval, že se mi to všechno jenom nezdá.

Že skutečně ležím v posteli v patře anglického řadového domku, našeho syna už nejspíš opravdu nikdy neuvidím a přitom se dokážu těšit na pravou anglickou snídani, kterou nám naše hostitelka slíbila přichystat. Teda, jestli to opravdu byla od Bena jenom finta, jak nás konečně dostat do Anglie, závidím mu jeho smysl pro humor, paznehtovi. Co všechno se asi skrývá za tím konejšivým sloganem, co se mi od té doby čas od času sám připomíná?

„Keep hoping, think of the unity and the truth shall come out.“ Nebýt tenkrát v docela výživné fázi manické ataky, těžko bych si to tak užíval. Funerální turistikou nazvali jsme náš trip za kanál. Možná docela dobrý podnikatelský záměr a mezera na trhu? Co myslíš, kriplíku? Kdo jiný by mohl mít takové myšlenky. Takže jsi nás ještě tak docela neopustil? (Kriplík je docela reálný, i když jen gumový tvor, představující naše zmrzačené vnitřní dítě.

Víc o něm prozatím nepovíme, možná se k němu ještě dostaneme, ale nemůžeme to slíbit. Vždyť on i tenhle blog měl být původně o něčem jiném, totiž o lidech, se kterými jsme se po našem přestěhování do Hozně potkali a postupně snad i trochu setkáváme. Váhavě, stydlivě a po jednotlivých útcích, co zatím sotva drží pospolu. Nesmíme sebou moc škubat, aby se nám to dílo hned zkraje nepřetrhlo. Což platí i o našem blogu zde na Respektu.

A zpátky k tématu.) Zcela symptomaticky jsme si právě nějakou klávesovou zkratkou přehodili styl písma na „podtržení pouze slov“. Nevíme, jak to děláme, ale víme už, jak to zrušit. Jak tohle faux pas (anebo pass?) napravit a vrátit zpátky. Zalgoritmizovat. (viz) Dokonce hned dvěma způsoby. Ten jeden je rychlejší, ten druhý stylově čistší. Tak to je teda fór. Hledáme v malém etymologickém, jak píše se správně fópa a narazíme na „machen Sie uns nichts vor“ – nic nám nenamlouvejte; t.j. nebalamuťte nás – ze kterého prý pochází naše jadrně české slovo fór. Asi se k tématu hned tak nedostaneme.

Takže to dnes bude o některých klíčových slovech našeho příběhu? Co se tady už pár měsíců snažíme klopotně vyprávět? Hned na vedlejší stránce (no dobře, tak o pár stránek vedle) nabízí se nám fénix. Bájná bytost, napůl pták, napůl určitě něco jiného, jenom nevíme co. (My víme – pes, ale netroufneme si to hodit do placu. Páč je to blbost.) Říká se jenom pták, čistě pták (to propojené je gryf a žádný griff či dokonce griffon, jak pletu si to tu já; ještěže čtenář mne při tom nevidí). Pták jako znak pro nesmrtelnost, co rodí se ze svého vlastního popela, když předtím na popel shořel a chvíli planul jako fakule.

Jan Palach, Karel Kryl, Živoucí Pochodeň a Jirka Sirka je k tomu náš asociační řetězec. Jenomže každý náš čtenář má svůj. Nebo už taky nesvůj.. začíná být z toho méhomletí? (To slovo, vzniklé dalším nedoklepem, se mi zalíbilo.) Tak jak je to s těmi grify? My Češi (musím to rozlišovat od nás pisatelů, budovatelů či tkalců tohoto zmateného vyprávění, tohoto švihlého příběhu) máme svůj grif a Němci zase griff od greifen – uchopit. A od Němců jsme ten svůj prý převzali. A ufikli mu hned jedno ef. To malé na konci. To se tak u nás dělá. Některým cizím slovům. Aby se nám tu, v těch našich luzích a hájích, moc nenaparovala, nenafukovala. Fik-šmik. Škub-cuk. Dyť je to fuk. Šmuk.

Tak uchopím už konečně pevněji nit svého příběhu, abych jej mohl zdárně dokončit? Čert ví. Bůh ví. Však už to znáte. Vy, co sem chodíte pravidelněji. Griffon je zase francouzský hrubosrstý ohař. A nejen to. .. Nejen to. .. Nejen to. Obojí (resp. to vše, včetně supa bělohlavého – g.r.yps fulvus) z latinského gryphus a to z řeckého g(r)yps. (Googlefight – 26 500:67 pro gyps.) Jak se to potom v mém malém (a ještě ke všemu prý porouchaném) mozečku, směřujícímu zpátky (či s ptáky) do jednoty, nemá plést? A svět se točí stále rychleji a brzy má se prý zastavit a začít otáčet na druhou stranu („the magnetic flip occurs when the Earth reverses its direction of spin“, ale věřte těm zapáleným pošahancům a pošukům typu Grega Bradena, produkujícím nic než samou pseudovědu) a pivo se točí (to pivo, co na ně občas zajdeme do Šantánu se zrovna jmenuje Fénix a Slunce v něm tančí s pomeranči) a my pisatelé aj hybatelé tohoto (stále) nedokončeného příběhu jednoho blázna, dvou nucených hospitalizací a jedné předčasné(?) smrti, se chystáme na lože. Tak trochu Záhořovo. (Už třetí den a noc.)


Tak o komže jsme to původně chtěli psát? Herec, vysokoškolský pedagog a pro nás především vypravěč a zdejší (ještě ne slavný a všude žádaný, ale ono to, dá-li Bůh, jednou přijde) rodák Martin Hak. Pak herečka, učitelka a výtvarnice Hanka Voříšková. A místní principál, pro nás nadále bezejmenný, protože k němu se bojíme nejvíc – se přiblížit. U něj už totiž hrozí nám divadelní praxe. A na tu se máme jít podívat už tohle pondělí. Tak půjdeme? A budeme referovat? Měli bychom, měli bychom.

A to nejsou zdaleka všichni, o kom měli bychom sem něco napsat. Je to jen špička ledovce, tzv. nezpochybnitelní „mistři“ svého oboru. Co mají to své mistrovsví tak nějak v popisu práce. Ty zbylé (nám o něco bližší) zatím ponecháváme v poklidu anonymity. Jakkoli je jejich mistrovství srovnatelné s tím vyjeveným. A teď už na to kutě. Než si nás někam odnese náš vybájený ptákopes.

Nebo ho ještě sem dopíšeme, ten o něm textík? Tak jo. Zdá se nám totiž i po těch letech docela povedený, i jako polotovar; a nevíme už, co v něm (a zda vůbec) je Pájovo a co naše:

PTÁK-PES 

Na bidýlku skáče, (jako ptááák)

padá na zobáček. (jako ptááák)

Chce svou misku zrní, (jako peees)

hladíš ho a vrní. (jako peees)

Nikdo přesně neví, kde se vzalo tohle zvíře.

Je to pták-pes!

Peříčka má černý, (jako ptááák),

taky je Ti věrný. (jako peees)

Sem a tam si hopsá, (je to ptááák)

jak ho jenom popsat? (je to peees)

Nikdo přesně neví, kde jsi vzala tohle zvíře.

Je to pták-pes!

Tvůj pták-pes je Ti vším, co máš,

chlebem Tvým i solí, mne si nevšímáš.

Ze svý klece vrčí, no a někdy taky zazpívá. (koledu!)

Tvůj pták-pes, to je celý Tvůj svět.

Odcházím a bolí, že mě nevoláš zpět,

(protože) Tobě přece stačí, když do očí se Ti zadívá.

Ve svý kleci vříská. (jako ptáák)

Tím že si Tě získá? (tendle ptááák)

To mě teda míchá, (tendle pees)

kéž Ti vypelichá. (jako peees)

Nikdo přesně neví, kde jsi vzala tohle zvíře.

Je to pták-pes!

Tvůj pták-pes je Ti vším, co máš,

chlebem Tvým i solí, mne už nevnímáš.

Ze svý klece vrčí, někdy po očku se podívá.  (na kočku!)

Tvůj pták-pes, to je celý Tvůj svět.

Odcházím a bolí, že mne nevoláš zpět,

(protože) Tobě přece stačí, když do očí se Ti zadívá.

Jako ptááák! Jako pees!

(nebo takňá-.. kňák. Byli jsme tenkrát mladí, rozverní, anglicky znali jenom der, die, das a Bier, a svět nám ležel u nohou. Alespoň to tak vypadalo. S odstupem už to vidíme jinak. A o tom tu taky chceme vyprávět. Snad se to někdy podaří. Časem. Čas, na rozdíl od nás, je mocný. A – na rozdíl od nás – nehraje roli. Je to náš čtvrtý element.)

Teda, do jaký tohle zařadím rubriky? Tak asi nočníček. Tam patří vše, co datluju v noci. S výjimkou memoárů (ale těch čistých, nekontaminovaných přítomností) a příspěvků mimozních (které to ale mají být, když prakticky všechny?). Začínám se z toho potit.

A ty míče? Ten největší jsme si (to ještě před létem) koupili v COOPu na cvičení a marně ho zkoušíme (spíš nezkoušíme) nafouknout. Tak leží schlíple a chcíple v ložnici, náfuka jeden. Jasně, je to výzva. Jenže jak pro koho. O dalších míčích zatím pomlčíme.. možná i navždy. A tohle psaní půjde do osobního (jestli vůbec), kam chodí číst si jen opravdoví znalci našich poměrů. Fajnšmekři. 

A už nikam jinam. Ani do zábavy. (Vopovaž se, Jíro!) Protože přestává nás to bavit a skoro se těšíme na depinu. Jak zalezeme si pod duchnu a bude nám zas dobře blbě. A třeba o něco líp? Protože zlepšuje se to poslední dobou rapidně. Jak ty naše „stavy“ samotné, tak jejich prožívání. 

P.S. Dal jsem aspoň do „zahraničí“.

Reklama