Úvodem tedy několik čísel z brožury Freedom Center, pokud jde o úspěšnost při vysazování medikace (podle autorů na základě zkušenosti se stovkami případů):
81% úspěšnost při kratší než půlroční medikaci; 44% úspěšnost při více než pětiletém užívání farmak; přes 50% při době užívání mezi půl rokem a 5ti lety. Autoři sami tvrdí, že nelze předem odhadnout průběh ani úspěšnost v jednotlivých případech.
Přesto nebo právě proto doporučují tuto cestu každému, kdo se pro ni na základě dostupných informací sám rozhodne, protože i když nebude 100% úspěšný (a medikaci pouze omezí, případně i nadále bude užívat léky tak, jako dosud) v každém případě získá užitečnou (posilující) zkušenost.
Kapitola Politika vysazování přináší kromě návrhů, jak pozitivně vnímat to, co se u nás nálepkuje jako duševní nemoc či porucha, též zamyšlení nad potlačováním projevů odlišnosti v kontextu sociální spravedlností a ekologické udržitelnosti ve stále nemocnější (amorálnější) společnosti.
Na str. 13 jsou jako základní principy shrnuta 3 spíše zbožná přání:
-
naše právo vybrat si důvěryhodného lékaře a nepokrčovat v léčbě, která nás zdravotně poškozuje; právo na azyl a podporu v situacích, kdy jsme pro své okolí nesrozumitelní; důsledné uplatňování principu především neškodit ze strany lékařů a právo na respektování naší svobodné vůle při užívání léků.
-
právo na úplnou a přesnou informovanost o účincích a rizicích léků, o povaze psychiatrických diagnóz, a také o alternativní léčbě a možnostech vysazování léků. Lékaři by měli dobře znát mechanismus účinku předepisovaných léků, v první řadě neškodit pacientovi a propagovat bezpečnější možnosti léčby.
-
právo na adekvátní podpůrné programy pro ty, kdo se rozhodnou zvolit alternativu k mainstreamové medicíně.
Následuje kapitola o účincích léků, o tom, zda a jak ovlivňují chemii mozku a léčí duševní potíže. Vědecké studie prý dosud neprokázaly psychiatrické hypotézy o narušení mozkové chemie, předkládané nám k uvěření.
Kapitolku s názvem Kdo za to může jsem cvičně přeložil zde:
http://bryan.blog.respekt.ihned.cz/c1-56059630-jak-minimalizovat-skody
Následující kapitola o tom, jak léky ovlivňují mozek, klade důraz na individuální zkušenost každého uživatele.
Další kapitola shrnuje, v čem mohou léky pacientům pomáhat.
V dalších 4 kapitolách autoři zmiňují některá méně známá fakta a zdravotní rizika spojená s užíváním léků (včetně stigmatizace a autostigmatizace psychiatrických pacientů).
V kapitole o vysazování se upozorňuje na to, že projevy vysazování mohou připomínat symptomy, pro které byly léky předepsány! (Mohou se dostavit úzkosti, mánie, panika, deprese a jiné nepříjemné projevy.) Z lékařského pohledu jde o „návrat nemoci“, ale právě tak může jít o průvodní jev toho, že se mozek zbavuje závislosti na podávaných lécích (srovnatelný např. s bolestmi hlavy při vysazení pravidelných dávek kofeinu, či s deliriem při odvykání alkoholu). Nové vědecké objevy na poli neurogeneze a neuroplasticity přitom naznačují, že i mozek poškozený (změněný) dlouhodobým užíváním psychiatrických léků se může (po přiměřeně dlouhé době) zotavit.
Po kapitole o příčinách vysazování následuje 12 tipů pro pacienty, kteří se rozhodnou léky nadále užívat.
Kapitola o vysazování proti doporučení lékaře přichází se zjištěním, že pacienti, kteří se rozhodli vysadit vzdor doporučení svého lékaře, byli stejně úspěšní jako ti, kdo vysazovali s lékařským souhlasem a podporou. (Jako pomocné metody zmíněny naturopatie a akupunktura.)
Následují rady před samotným vysazováním. V každém případě by měla předcházet zevrubná lékařská prohlídka, protože řada psychiatrických pacientů má zanedbané (přehlížené) fyzické zdravotní potíže. Některé diagnostikovatelné nemoci či otravy mají symptomy zaměnitelné s projevy duševní nemoci.
Z možných alternativ při vysazování jsou zmíněny: podpůrné skupiny, výživa, holistické metody péče o zdraví, cvičení, psychoterapie, spiritualita a pobyt v přírodě.
Jako největší překážka při úspěšném vysazování je vnímán STRACH. (Mohu potvrdit. Nejde jen o vlastní strach, ale také o pochopitelný, nicméně kontraproduktivní strach osob blízkých, emočně zainteresovaných.)
Občasné užívání léků s dlouhodobějšími účinky (antipsychotika, antidepresiva, antikonvulsanty) je sice možné, ale není zatím dostatek vědeckých studií, mapujících možná rizika.
Následuje podrobnější výčet alternativních přístupů na str. 33-34, z medicínských jsou uvedeny homeopatie, naturopatie, bylinkářství, akupunktura. Pozornost je třeba věnovat i pitnému režimu a toxinům obsaženým v prostředí a zubních výplních (rtuť).
Na str. 35 začíná průvodce vysazováním Krok za krokem (s upozorněním, že každý krok je třeba zvažovat individuálně). Nejde o to zbavit se medikace za každou cenu, jde o to nastoupit proces postupného vysazování a pozorně sledovat a vyhodnocovat reakce organismu a podle nich upravovat dávky léků.
Pokaždé jde o vstup na „neznámé území“ a my můžeme volit mezi (přiměřenou) zvědavostí a (nepřiměřeným) strachem. Hlavní roli tu hraje odhodlání podstoupit toto „dobrodružství“ a také trpělivost (neházet flintu do žita při prvním náznaku nezdaru). V tom je nezastupitelná úloha podpůrných skupin.
I při vysazování se může dostavit NMS (http://lekarske.slovniky.cz/pojem/neurolepticky-maligni-syndrom), v tom případě (autoři hovoří o „tardivní psychóze“, viz C.H.: http://www.hoschl.cz/?text=2358&lang=cz) je třeba nezoufat, obrátit se na lékaře-psychiatra, upravit/obnovit medikaci.. a ve vysazování pokračovat po odeznění příznaků pozvolnějším tempem.
Pokud jde o léky, autoři doporučují při vysazování přejít na tekutou formu. Nevím, zda je to v našich podmínkách možné. Sám jsem vysazoval pilulky.
Zvláštní kapitola je věnována dětem a psychiatrickým lékům. Autoři upozorňují na to, že děti na rozdíl od dospělých nemají legální možnost odmítat vnucované léky a jsou často „identifikovanými pacienty“ rodinného systému, který sám potřebuje napravit. (Osobní zkušenost z tzv. rodinných konstelací napovídá, že „chyba“ v systému se často táhne několik generací zpět. Právě konstelace bych doplnil na seznam alternativních metod péče o duševní zdraví, v brožuře uvedeny nejsou.)
V případě poškození tělesného zdraví následkem užívání psychiatrických léků (včetně potíží při vysazování), je možné žalovat přímo farmaceutické firmy, pokud tyto jednaly neeticky. Tisíce pacientů už v USA vysoudily vysoké odškodné (zvláště v případě novějších léků, kdy výrobci záměrně zamlčovali nepříznivé vedlejší účinky).
Závěrem se opět shrnují obvyklé příčiny nasazování farmak, plynoucí z nepochopení a dezinterpretace situace, v níž se „nemocný“ nachází. Zdůrazňuje se, že „nucená léčba a nucené užívání farmak je často traumatizující zážitek, který celou situaci jen zhoršuje a u pacientů vyvolává strach a nejistotu.“ (Nucená léčba pak může mít horší účinky než tzv. sebepoškozující chování pacientů.) Jakákoli pomoc by se měla odvíjet od toho, co vnímá jako pomoc samotný pacient, nikoli jeho okolí. Znamená to ovšem více trpělivosti, spolupráce a zodpovědnosti a méně omezování, uplatňování síly a paternalismu ze strany komunity.
+ odkazy na zdroje – osobně mne zaujaly odkazy na knihy Petera Lehmanna Vysazování psychiatrických léků (dostupná též v němčině, řečtině a francouzštině http://www.peter-lehmann-publishing.com/books1/withdraw.htm) a Alternativy k psychiatrii (dostupná též v němčině (http://www.peter-lehmann-publishing.com/books/without.htm), shrnující zkušenosti většího počtu uživatelů i terapeutů.