Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

O smyslu psychóz 2

Když nějakou dobu překládáte s nebo z (sjednoťme nebo zjednoťme už taky tyhlety věčně se pletoucí předlošky – to abychom si sjednodušili jasyk a lépe si tak rosuměli) angličtiny, narazíte po čase na zajímavý úkaz.

Aby lépe rozuměl, odložil pilot přilbu.

  • Richard Bach, Out of my Mind v překladu Otakara Michla

Občas si přečtu nějaký svůj namátkou vybraný blog. Tentokrát padla volba na Noc má odtroubíno. Dotkl jsem se v něm tématu pro mne stále živého a bolavého – překladu textů. Z jednoho jazyka do druhého. Střih! A jiná scéna:

Jeden ženský lékař se prý poprvé pořádně opil poté, co mu na stole zemřela mladá pacientka, kterou právě rodil. Abychom si lépe rozuměli, nerodil ji, ale její dítě. Abychom si ještě lépe rozuměli, to dítě rodila ona. On při tom porodu asistoval jako porodník. To se jenom tak říká, někoho (dítě) za někoho jiného (ženu) rodit. Jako se třeba říká „zaparkovat na invalidovi“. A nemyslí se tím „zaparkovat na invalidovi“, ale zaparkovat na místě vyhrazeném nikoli pro invalidy, ale pro parkování vozidla, ve kterém se nějaký invalida přepravuje. Nebo je přepravován.

(Prý už se nesluší užívat slovo invalida. Tak jaký to, krucinál, pobírám důchod? Duševně znevýhodněný? Raději budu říkat a psát zasloužený. Tím se nic nezkazí. Starobnímu říká se snad ještě penze. Ale kdo ví, co přijde za pár let? A bude-li na důchody? A voda poteče-li? A to už hodně daleko zabíháme…)

Věřím, že každý, kdo tenhle text čte, pochopil, že ta pacientka nezemřela tomu lékaři na jeho kuchyňském stole. I když i tak se to mohlo přihodit. Stůl je jednou stůl, ať stojí, kde stojí. Měl jsem napsat na sále. Ne na stole. Protože sám netuším, jak porodníci nazývají ten předmět, na kterém nechávají ženy přivádět na svět jejich děti. (Čí děti? Těch porodníků nebo těch žen? To už si musí každý rozhodnout sám. Pak si to mezi sebou nějak vyříkáme, abychom si lépe rozuměli.)

Jako si třeba ne/rozumíme, když spolu mluvíme o duševních poruchách. U nás v Česku se mluví spíš o duševních nemocích. Duševní nemoc je prý normální nemoc jako každá jiná a může ji dostat každý. Tvrdí se v oficiálních destigmatizačních a popularizačních kampaních. I když správně by se asi mělo tvrdit, že je to ne/normální ne/moc.

Abychom pokud ne/možno už vůbec ne/rozuměli, o čem ne/je ne/řeč. A to jsme ještě nezačali překládat z jednoho ne/jazyka do druhého.

Když nějakou dobu překládáte s nebo z (sjednoťme nebo zjednoťme už taky tyhlety věčně se pletoucí předlošky – to abychom si sjednodušili jasyk a lépe si tak rosuměli) angličtiny, narazíte po čase na zajímavý úkaz. Nějaké slovo znamená kromě lecčehos jiného také svůj vlastní opak. Už dlouho jsem nepřekládal z angličtiny, tak mne teď zrovna nenapadá žádný vhodný příklad. Uvedu tedy jiný příklad. Nevhodný. (On se pak ukáže jako vhodný.)

Tak třeba slovo virtual znamená jak skutečný, tak zdánlivý. Slovo reality znamená především skutečný. Spojení virtual reality se do češtiny pro jistotu nepřekládá, ale všichni snad tak nějak tušíme, že se tím nemyslí skutečná skutečnost. Obě slova jsou původně (jak tvrdí Sinclair Nicholas) odvozena z latiny. Real mělo původně znamenat věc/res. Virtue zas původně mužnost i dobrotu/virtus, jelikož vir = muž. A ten je (na rozdíl od ženy) přece a přirozeně dobrý. Zvláštní je,

že u hesla virtual najdeme slovo virtus ve významu dokonalost. Nesmí nás to zmást, vždyť je to prakticky totéž. Co je dobré, musí být i dokonalé. A také mužné. Možná i možné. Vrátíme-li se k heslu REALITY, dočteme se, že je to za 3.

podstata, pravá podoba. S výmluvným příkladem: schizophrenic cannot perceive reality/schizofrenik nemůže vnímat pravou podobu skutečnosti. A jsme doma a máme vymalováno. Když nemůže, tak nemůže. Píšou to i ve slovníku. Jak by pak ta jeho psychóza mohla mít nebo dávat nějaký smysl, že ano? Viďte?

Že porodník se – když předtím dělal, co uměl a mohl, a ono to stejně nebylo nic platné – tak opije, nám smysl dává. Tomu tak nějak lidsky rozumíme a chápeme to. Že opíjet by se nemusel, kdyby byl býval nepodlehl onomu kulturně mu vštípenému bludu, že jako pan dokonalý (VIRTUÁLNÍ a pravý MUŽ) rozumí všemu, a tedy i porodu, lépe než ten, kdo právě skutečně rodí (a světe, zboř se! i to, co právě se rodí, i když je to „jenom“ a teprve novorozeně), už nám většinou na mysl ani nepřijde. Jsme přece normální. A takové šílené nápady může mít jen někdo, kdo v normě rozhodně není.

Teď už nám jenom schází, aby se poprvé pořádně opil některý psychiatr. Anebo rovnou psychiatrička? Protože nám diagnostikovaným psychotikům, co se už nějaký ten pátek léčíme ze své ne/normální ne/nemoci jinak než farmakoLOGICKY, se zalíbila myšlenka, že psychóza je vlastně jakási obdoba fyzického (a dodejme, že komplikovaného) porodu. Že jde o virtuální proces SMRTI a ZNOVUZROZENÍ, během kterého mají odumřít (pochopitelně i na tělesné úrovni, protože my VTĚLENÉ DUŠE tu na Zemi žijeme a projevujeme se z velké části skrze naše fyzické – t.j. to většině a většinou viditelné – TĚLO, kosti, svaly atd.) všechny přežité a nepotřebné vzorce a struktury našeho myšlení a cítění, abychom se virtuálně „narodili“ do pro nás zcela nové (námi jinak vnímané, chápané a prožívané)  skutečnosti. Širší a úplnější, než dokázali jsme vnímat, pojímat a prožívat předtím, než TO na nás přišlo.

To je pro nás tím pravým, skutečným a jediným smyslem procesu, kterému říká se psychotický, jelikož českého slova nám proň ani ten Mikulášův slovník nenabízí. Některé (dosud nezcivilizované) kultury TO prý ještě chápou. Ta naše (euroatlantická) TO během svého vývoje nějako poztrácela v překladech.

Nebo ještě jinak: psychóza je něco jako když si pilot sundá z hlavy přilbu, aby lépe rozuměla. Ten pilot aby lépe rozuměla. Protože jak si tu přilbu snímá, vidíme, že pilot je žena. Pilotka. Čehož skrze tu přilbu jsme si prve nevšimli. A protože sami máme na hlavě přilbu, aniž bychom nutně byli piloty, a protože víme, že tak je to správně, protože tak nás to naučili… Že chodit po světě bez přilby je jaksi nepatřičné. Dokonce i nebezpečné. Pro pilotky i jejich okolí. Tak jdeme, a začneme té (poněkud LEVÉ) ženě v jejím vlastním zájmu silou mocí rvát tu její přilbu zase na hlavu. A říkáme tomu (v té naší civilizované společnosti) léčba. Ten pilot(ka) tohle naše počínání moc nechápe. Někdy se může i bránit. Tomu pak říkáme nonkompliance a nemístná agresivita. A s tím už si umíme poradit. My už ho/ji naučíme. (I kdyby pak měl/a jít pro dobrotu na žebrotu.) Čímž načali jsme zde kapitolu

O komplikacích a jejich příčinách. O těch zas někdy jindy. Jestli se k tomu odhodláme a dostaneme.

(tento seriál pro vás – ať už s přilbami či bez nich – připravují těžko říct kdo vlastně kde a kam)

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama