VEČER PRVNÍ aneb O symbolickém vstupném a umění manipulace
Ve středu (8. února) jsme se s Matýskem (a několika dalšími důchodci – kdo jiný má také ve všední den od 16:00 do 18:00 čas?) ocitli v salónku hotelu Peliny na prezentaci jihočeské firmy J&S Hejtman. Zádrhel nastal už při našem vstupu – ač jsme se řádně telefonicky zaregistrovali, naše jméno na seznamu registrovaných nebylo. To byla ještě poměrně snadno řešitelná prkotina, i když měla za následek řetězec nepříjemných nedorozumění při usazování pozvaných „hostů“. Tím se tu ale nebudeme zabývat.
Další zádrhel nastal při vybírání symbolického vstupného 20,- Kč (jak bylo uvedeno na pozvánce). Na náš dotaz, zda chce od nás pan výběrčí symbolické vstupné nebo prostě vstupné, jsme dostali třikrát standardní odpověď: 20 korun. Poté se do našeho dotazování vložil sám autor pozvánky, pan Suchý Jan z Tábora. Nejprve se hrdě přihlásil ke svému autorství, pak se nás pokusil poslat do politiky, kde prý se rádo takto slovíčkaří (nebyli jsme to ale my, kdo v tu chvíli slovíčkařil), a pokusil se nám namluvit, že „symbolické vstupné“ 20,- Kč znamená „vstupné pouze“ 20,- Kč.
Což jsme mu (ku podivu všech přítomných) na místě nezbaštili.
Obrátil se tedy k ostatním hostům (všichni těch symbolických 20,- Kč zcela nesymbolicky, rádi a ochotně zaplatili) s dotazem, zda takového pána mezi sebou chtějí (jako by to snad mělo být relevantní). Když se však přítomní stále neměli k jednoznačné a (pokud možno i) skandované odpovědi, zvolil pan Suchý jinou taktiku. Před přítomnou servírkou nahlas přepočítal přítomné hosty (bylo jich slovy 9) a naši maličkost přitom záměrně vynechal: „Tak tady pán to má bez večeře. Protože pán tady není.“
Pán tam byl, ale pro tu chvíli se spokojil s tím, že (plácnutím dlaní levé ruky o desku stolu) zaplatil po svém požadované symbolické vstupné a konflikt dále nehrotil.
Kdyby chtěl (a napadlo ho v tu chvíli jak), klidně i mohl. Neboť na pozvánce, kterou měl pro „sychr“ s sebou, stálo (bílým písmem, modře obtaženým, na hnědém pozadí): „Každý účastník, který zavolá telefonickou rezervaci, obdrží oběd nebo večeři zdarma!!!“ A každý je jednou každý. Bez ohledu na to, jaké má zrovna kecy a chápání významu slov, kterými je nám dáno se domlouvat. („Haló, telefonická rezervace, ozvi se mi!“ zkouším si to zpětně ještě jednou. A zase nic.)
Pánovi ale nešlo zas tolik o tu večeři, ani o to zdarma. Pán si chtěl hlavně užít pana Suchého v akci. Ten (pan Suchý) se ještě pokusil o jeden výtlačný manévr: „Tak já vám dám ty dárky a můžete už klidně jít.“ Po naší reakci: „Ale já můžu klidně i zůstat,“ patrně usoudil, že nejsme bezprostředně nebezpeční, a přikročil k prezentaci výrobků.
Předváděla se indukční plotýnka, k ní příslušná sada nádobí, vysavač, masážní polštářek, přikrývka, polštář pod hlavu (i s povlakem) a především jedinečná zdravotní matrace, ze které „vzduch musí pryč, ale s ní to – vidíte, pani? – ani nehne. A páteř, a to je to hlavní, zůstane celou noc krásně rovná.“ Koncert pro jedny plíce, jeden hlas a armádu uhranutých, ochotně přikyvujících kolemsedících.
Za nesymbolickou dvacku jsme k tomu dostali i jednu malou Plzeň. Vypili jsme dvě třetiny a přistihli se, že i my začínáme podléhat potřebě něčemu z toho, co tu na svoje vlastní uši a oči slyšíme a vidíme, začít přikyvovat. Alespoň nepatrně. Jenom tak zlehýnka.
To už se ale prezentace chýlila ke konci, my dopili své pivo, pěkně poděkovali a vyrazili (předčasně, leč raději a k tomu bez dárků) k domovu. Do bezpečí čtyř našich stěn, kde na nás (skoro) nikdo nemůže. Až na všelijaké ty volající. Někdy v příštím týdnu čekáme zásilku – holicí strojek s čepelkami. (Firma Corlux. Ale co. Dáme ho synkovi. Tomu, co nám tu zbyl. Jenom ty čepelky pak musíme včas odhlásit.)
Ale ještě před tím – v pondělí – se vydáme (všanc) i s Matýskem do Ústí. Nad Orlicí. Na další příjemné posezení. Držme si palce. (Ještě je třeba se telefonicky zarezervovat. No dobře, přemůžeme se. Na uvedeném telef. čísle záznamník, necháváme vzkaz, prosíme o potvrzení rezervace a „sychrujeme“ to mailem. Hoj ty štědrý, stále nekončící večere!)
VEČER DRUHÝ aneb Celkem nic za 160,-
Žijeme v nádherné zemi, se zajímavými pravidly společného soužití. Když jako psychiatrický pacient sdělíte přivolané policejní hlídce, že psychiatr, který ji na vás do čekárny své ordinace přivolal, podle vás není žádný psychiatr, ale debil, a dotčený psychiatr si postěžuje na ohlašovně, může to být (a také bylo) posouzeno jako přestupek proti občanskému soužití. Ten pak řeší (poměrně přetížená) přestupková komise a projednává se zhruba po roce. (Později už by to ani nešlo.)
Když jako podvedený potenciální zákazník podvodné firmy ohlásíte na policii, že se cítíte podvedeni, odkáží vás na SOS nebo ČOI. S tím, že jde o čistě obchodní vztah mezi Vámi a podvodnou firmou. To bylo tak:
Naše druhé plánované prezentační posezení a psychiatrickou kontrolu povedlo se nám sloučit do jednoho dne, i vyrazili jsme nepříliš nadšeně do Oustí. Ranní depresi rozehnalo nám už předtím u protipovodňové zídky jedno bodré člověčisko s labradorem, počastovavše nás přes zídku plackou s rumem. Dali jsme si dva hltíky a zvedlo nám to (všem) náladu. Mandle ne, neb ty už dávno nemáme. Naši labradoři (ten řezníkovo mezitím chytře zídku oběhl) si to pak mezi sebou začali vyříkávat po psím. Kdo je větší pes. Myslím, že od začátku a od pohledu bylo to jasné, a k žádnému překvapení také nedošlo.
V Oustí (zpáteční jízdenka za 40,-) jsme si pochutnali na poledním menu (s nealko Bernardem a krabičkou za 120,-) v našem oblíbeném přestěhovaném restauračním zařízení. V čekárně jsme poseděli slabou hodinku, paní doktorce řekli, že se máme dobře, což je víceméně pravda a kývli na další kontrolu za měsíc. Platí to naše pojišťovna. Pojistné za nás platí stát. (Aby snad nedošlo k mýlce: k výše zmíněnému konfliktu s psychiatrem došlo jindy a jinde. Se svou paní doktorkou si rozumíme.) Další plánovaný program nám trochu narušil výprodej OZ Prostějov v kulturním domě. Nemohli jsme ho minout (galerie je naštěstí v pondělí zavřená). Mít peníze, odešli bychom s manšestráky za 800, dvěma kabáty (dlouhým a tříčtvrtečním) a s manšestrovým sáčkem. Peněz nemaje, toliko jsme se chvíli kochali a zjišťovali, jaká velikost by nám tak nejlépe sedla. Až nás potkáte mírně odrbané, budete vědět, proč. Žádná textilie nevydrží věčně a na nové nám už pár let nezbývají love.
K hotelu Uno jsme dorazili právě včas. Skupinka neohlášených „hostů“ byla již vpouštěna do sálu. „Příště se registrujte, ve vlastním zájmu,“ radil jim docela milý pořadatel. Nakoukli jsme a prostředí „přišlo“ nám velice neútulné. Jen dlouhé řady lavic ve strohém interiéru. Vešli bychom se, ale vůbec už nás to nelákalo. Zeptali jsme se docela milého pořadatele, zda jsme na seznamu registrovaných. Prý ne. Trochu se nám ulevilo. (Registrovali jsme se minulý týden telefonicky – byl tam záznamník – a pak ještě mailem; registraci nám nikdo nepotvrdil.)
Můžeme ale dostat dárek za registraci, když už jsme tedy tady. S jiným docela milým mladším pánem, který nám sdělil, že jejich firma se jmenuje Eurotravel, jsme šli k dodávce, zaparkované před hotelem, kde se na nás vytasil s jakousi silně pochybnou pánvičkou, škrabkou na brambory a balíčkem pokrájeného salámu, silně umělohmotného vzezření.
Řekli jsme mu, že kvůli tomu jsme nepřišli, neb každý, kdo se zaregistroval, měl podle pozvánky dostat keramický nůž a švýcarskou mast. „Náhradní program,“ ucedil docela milý mladík mezi zuby. Ukázal jsem mu tedy pozvánku s docela jinými předměty na obrázku a textem, slibujícím keramický nůž a mast každému, kdo se zaregistruje. „Tady – já Vám to takhle otočím – se píše, že změna dárků…“ „Já vím, změna dárků je vyhrazena,“ dokončil jsem za milého mladíka. „A když teď s tím půjdu na policii a tam to nahlásím…? „Tak se nestane vůbec nic,“ dokončil zase za mne ten docela milý mladík. Kdyby mne to v tu chvíli napadlo, ještě bych se s ním chvíli přel o slovíčka. Co jsou dárky (pro dámy, pro pány a pro páry) bylo v pozvánce jasně vyjmenováno. Keramický nůž a mast měly být prostě předány každému, kdo se zaregistruje. V tom případě nejde o dárek, ale o odměnu za registraci, tvrdil bych. Nenapadlo mne to, a tak jsem už jenom třikrát odmítl nabízený náhradní program („Klidně si to vemte a odneste to na tu policii.“), rozloučil jsem se a zamířil na nádraží.
Cestou se nám to rozleželo (Matýsek chtěl vědět, co by na to říkali na té policii, i šli jsme se zeptat.)
Napodruhé našli jsme služebnu i se službu konajícím důstojníkem, který nám sdělil výše již uvedené. Pokud bychom to chtěli „hnát výš“, víme už, kam.
Do třetice vydáme se ještě koncem února do Mejta. Tam chtějí vstupné (ne symbolické), nabízejí dárek navíc a bonusy, změna programu a bonusů je (opět tím nejmenším možným písmem) vyhrazena a v případě nevhodného chování nárok na dárek zaniká.
A proč vůbec se touhle 20 let trvající taškařicí zabýváme? Protože celých těch 20 let Matýsek spal. A teď chce být (osobně) při tom. Aby si udělal názor.
POSLEDNÍ PŘÍJEMNÝ VEČER?
Užil jsem si v Mejtě a nic jsem o něm nenapsal. Užil jsem si tam, jaké to je vyhrát dárek zdarma (byl jsem „vylosovaný“), odmítl jsem vyplnit svoje údaje a sledoval, jak si pánové s vizáží barových vyhazovačů (bylo jich víc) vychutnávají svoje vystoupení. Skutečně byli vtipní a zábavní. Až do jisté chvíle. Protože prodeji předražených šuntů začíná odzvánět a většina přítomných přišla nafasovat prací prášek a krabicové víno. Ty dvě prosezené hodiny jim za to stojí. A možná zas někam vyrazí autobusem. Nedivme se. Možností, jak si na stará kolena užít ještě nějaké to vzrušení, moc není. Tak to někteří naši senioři zkoušejí takhle. Papíru už se o tom popsalo dost. Už brzy bude třeba přijít s jinou fintou. Prokoukneme ji včas?
obr. v přehledu článků převzat z: galeriawidgeta.blogspot.cz