Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Chráněno: Opět bez titulku

Stručný obsah příspěvku zde není uveden, protože je tento příspěvek chráněn heslem.

Příběh skládá se ze slov. Vypráví ho vypravěč a dotváří posluchač sám v sobě. Každá katedrála je příběhem, vypravěčem i posluchačem zároveň. Příběh může být jeden a příběhů může být mnoho. Je příběh vnitřního prostoru a jsou ještě příběhy vnější. Vznikají z oddělenosti a volají po jednotě, kterou cestou ke svému posluchači ztratily. Protože ztracený v tom nekonečném oceánu příběhů je i sám posluchač.

(Čtu po sobě v pondělí, po sobotních konstelacích v Jeseníku. Původně – v pátek – vstával jsem a usedl k PC s představou chrličů a proudů vody, jako paralelou k vypravěčům příběhů. Zdála se mi ta představa vhodná ke zpracování, ale jak jsem ji začal rozvíjet, rozpadla se mi na jednotlivé, nepropojené obrazy.)

Padá-li z nebe déšť slov a není-li dosud katedrály, je tu jen déšť. Není nikoho, kdo by oddělil od sebe jednolitý proud vody. Příběh je celý, ale jen málokdo může mu rozumět. Nepřipravenému nedokáží jeho uši zprostředkovat jednotu v úplné její harmonii a mění ji v nesrozumitelný šum. Je třeba katedrály. Ta hřebenem střechy rozdělí padající vodu a jednotlivé její proudy svede až do úst chrličů. Příběhy vnitřní a vnější tak ale nespojí. K tomu je třeba srdce zvonu a zvoníka.

(Ne že bych tomu sám rozuměl, s tím zvonem a zvoníkem jsem to vzal ňáko kách. Číst se to sice dá, ale smysl mi uniká)

Nestavím tady katedrálu, vezu jen další náklad neopracovaných kamenů na stavbu. S tušením, že zůstane tu (na delší dobu ještě) jen staveniště. Protože obrysy té své stavby zřetelně ani nevidím. Netuším ani, zda právě katedrála na toto místo patří. Napadlo mne jen zrovna včera, že přišel čas poděkovat našemu Matýskovi a rozloučit se s ním. Přenechat jeho místo dítěti, které si tak rádo hraje, a začít hledat a objevovat v sobě toho mladého muže, co z Matýska měl už vyrůst. Je někde poblíž? Má svoje jméno? Hledá, či našel už sobě družku?

(Na stavbu katedrály jsem tedy hned zkraje rezignoval a propustil/opustil Matýska. Asi už bylo načase, jinak by mne to nenapadlo. A nevrátit se dnes k tomu textu, hned tak bych si asi nevzpomněl. Tušil jsem, že naše cesta do Rotterdamu přinese i nějakou vnitřní změnu. A pomůže – jakž takž – uzavřít jednu naši životní etapu.)

Jsem zpátky z Rotterdamu. Zas v Chocni, kdysi Hozni. Nedávno proměnila se na naše trvalé bydliště. Je to tak správně, protože do Prahy mám teď zhruba stejně daleko jako do Brna. Mohu tak spojovat v sobě Brno s Prahou. A za sebou jezdit ještě nějaký čas do Jeseníku. A možná už i jinam. Protože náš výjezd do Rotterdamu tomu podle všeho výrazně napomohl. Tak si to nepokazme nějakou zbrklostí. (Třese se preventivně náš malý poseroutka. Asi ví, proč. A má recht. Napadlo mne uspořádat podobnou, navazující konferenci v Česku. Kde jinde, než u nás doma – v Chocni.)

Některé české a slovenské uživatele psychiatrické péče spojuje v Brně Jozef K., prozatím (ale už nejen) ve virtuálním prostoru. Setkali se tak Modrásek s Ctiborem, co píše své jméno cyrilicí a Michalem, co sepisuje příběhy lidí, kteří se řízením osudu proměnili v psychiatrické pacienty. S kolegou Tomášem a s pomocí Josefa G. sestavili sbírku nazvanou Kam jdou lidé s nemocnou duší (vydalo Dobré místo). A já se ptám:

Může být duše skutečně nemocná? Když podle psychiatrů nic takového ani není? Anebo je, ale musíme tomu rozumět jinak, než bývalo zvykem? Na konferenci CrazyWise se sešlo (a sjelo – note double meaning, v tomto případě nepříliš vhodný) dost lidí, co vědí nebo jen tuší, že duši a její potřeby je třeba chápat jinak, než jak o ní uvažuje většina dnešních psychiatrů.

(A od známé z Moravy přišel mi mailem odkaz na rozhovor s Alanem Jarkovským. O tom, jak už i naše psychiatrie začíná pomalu a zatím neoficiálně připouštět existenci duše. Nebo spíš existenci potíží, které je lepší řešit jinak, než zavedenými metodami. Jistěže stále se při tom rozlišuje, co ještě může být projevem psychospirituální krize a co už je projevem duševní nemoci/poruchy, kterou je třeba „léčit“ především psychiatrickými drogami/léky. Diagnostikovaní schizofrenici tak mají i nadále smůlu a ústavní i následnou, „nejlépe“ doživotní péči zajištěnu.)

Většina účastníků konference vychází z osobní zkušenosti s duševními potížemi a z toho, že mainstreamová psychiatrie je vyřešit nedokázala. Hledají tedy (a někteří už i našli) řešení jinde. Často i s pomocí farmakoterapie, která nemusí být nutně na překážku. Její „vedlejší účinky“ jsou ovšem někdy takové, že samy o sobě vybízejí člověka k tomu, aby pokud možno nesetrvával na „lécích“.

(A blížíme se opět k tématu Bezpečnějšího vysazování psychiatrických léků. S připomenutím, že oficiální křest Průvodce bezpečnějším vysazováním byl z bezpečnostních důvodů odložen – prozatím na neurčito. I s přihlédnutím k mediální štvanici na všechny „neléčené“ psychotiky.)

Vzniká tak dosud nepočetná skupina psychiatrických pacientů, kteří již vědomě vysazují či omezují užívaná psychofarmaka, protože dospěli k přesvědčení, že dlouhodobé užívání psychiatrických léků přináší člověku často víc škody než užitku. U svých lékařů většinou nenalézají pro tuto svoji snahu (celkem pochopitelně) pochopení.

Co ale jednou začalo a ukazuje se jako pravdivé, protože přináší to uspokojivé výsledky, nedá se natrvalo zastavit. A nedá se to posuzovat objektivně a zvenčí, protože ani v tomto případě (jak samotní „odborníci na duševní potíže“ vědí) neexistuje žádný zlatý standard, kterého dalo by se přidržet.

A přece si někteří z nich dál budou hrát na vědce a dělat, že je to tak v pořádku. Náš Národní ústav duševního zdraví (slyším a vidím dobře?) zbudovaný nedávno za pěkných pár miliard je toho dokladem. To už je, panečku, nějaká katedrála. Monument nehynoucí lidské blbosti oděné do hávu rozumu. Dalo by se to napsat i jemněji a vytříbeněji, to jistě. Sofistikovaněji. Jenomže já tu nepíšu vědeckou práci. Ani se k tomu nechystám.

Píšu svůj letošní příspěvek do literární soutěže Kouzelný klíč a blížím se k jeho závěru. (Opravdu?) Vědecké práce jsou doménou jiných. Těch, co chtějí své výsledky propagovat na jiné (z pohledu mnoha vyšší a tedy přesvědčivější) úrovni. Což je, mimochodem, i případ nyní tak populárního Otevřeného dialogu. S Mario Domenem jsem o něm na konferenci nemluvil a nemám ani dojem, že by ho Mario znal z první ruky. Což ještě časem může se vyjasnit.

Mluvil jsem ale po konferenci se Seanem (ano, sešli jsme se tam, mé tajné přání se splnilo téměř samo od sebe a nepřál bych nikomu útlocitnému slyšet v tu chvíli moji angličtinu), zmínil jsem zprávu o ne zcela uspokojivých výsledcích finského experimentu v poslední době a Seanův komentář k tomu byl dost jednoznačný. Prý si ty studie prošel, resp. nahlédl do nich z popudu Daniela Macklera, a nepřesvědčily ho. Mne dlouho (i když jsem přeložil téměř celou sérii jeho videí) nepřesvědčoval Sean, svým poněkud ležérním projevem.

(Svým projevem na konferenci, především zmínkou o svých neteřích, když nepodařilo se mu zcela udržet emoce na uzdě, si mne ale silně naklonil.)

Přesvědčila mne až Moni. Teď už nepíšu o „nových a nadějných přístupech“ k léčbě psychotiků. Píšu o ověřené praxi, která zatím není (a ještě dlouho nebude) pro každého. Píšu o tom, že sám v tuto chvíli nevím, co a jak dál. Nějaké představy už ale začínají se rýsovat.

(Prozatím dělí se na rovinu terapeutickou a organizačně-propagační. Snad se mi podaří vhodně je propojovat.)

Což mi připomíná, že začít chtěl jsem dnes léčením svého léčitele (soustavou manter a muder, dohledatelnou snadno na YouTube) a panákem vody s žabí esencí, kterého předepsala mi moje lékařka. Mé současné „remedy”, které jsem na 4 dny vynechal.

(Zatímco dnes jsem z časových důvodů vynechal i své ranní Sanando a ranní depresi rozpustil v nuceném úsměvu během holení. I tak může vypadat terapeutické násilí, páchané na vlastní osobě. Ve dvě v noci jsem si ale zabrnkal a zapěl Lumen de lumine, za zvuků dešťové hole od Martina Pečenky. Nejprve od Gdur, pak od Adur. Jo, včerejší vyúčtování cesty mám za sebou, zbývá jen vyzvednout, podepsat a poslat vytištěnou darovací smlouvu a… jemně tím naznačuji, že naše organizace se zatím nevzmohla ani na vlastní tiskárnu. Alespoň máme víc příležitostí k pohybu.)

Opět pro útlocitnější a pro jistotu ještě dodám, že žabí esence nevzniká z tělíček žab, ale způsobem, který by většina rozumem nadaných smrtelníků označila za bláznovství a holý nesmysl. A přišla si pro mne Majda. Což znamená dnešní tečku. Dobré dny i noce.

(A dobře tak. Pátek-Pondělí.)

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama