Na východě Čech, kde nyní s manželkou (a naším psychotikem) bytujeme, se ou- místo počátečního ú- (k naší nemalé radosti) ještě částečně zachovává. Ouplné lúny bledá tvář tak periodicky shlíží do záplavové oblasti, kterou jsme si po víceméně vynuceném odchodu z Prahy nechali osudem přisoudit k obývání, a nestačí se divit, kam až jsme to za těch pět let, co se (s naším psychotikem) léčíme „na svobodě“, dopracovali. I když, tolik slávy to zase není. Nám zatím stačí ta naše trocha. V té naší dobro(ne)volné izolaci.
Ve čtvrtek přijela Kačenka (tak říkám obvykle své zákonité ženě) z Práglu se třemi knížkami, které jsme prý zapůjčili švagrové. Mezi nimi i s Vostrou školou života od Markéty Vostré. Záložka uvízla na straně 56. „Většina těch, kterým se přihodí, že jsou časem pro svou neschopnost integrovat se do společenství a komunikovat s ostatními víceméně izolováni, jsou natolik ovlivněni svým egem, že nevnímají chybu na své straně, ale poukazují na nepochopení od svého okolí a jeho údajnou nepřizpůsobivost. Tito lidé si nedovedou představit jiný způsob myšlení, než svůj vlastní, který navíc většinou vydávají za vysoce objektivní.,“ přečetl jsem si tam v kapitole o třetí komnatě (patře) pomyslného „astro-domu“, ovládané Merkurem. Jejím tématem je Já a schopnost domluvit se.
Opatrně připouštím, že schopnost mého Já domluvit se (minimálně s některými mými dalšími My) v posledních pěti letech doznala nepatrného zlepšení. V depresi sice pochybuji o tom, zda tyhle drobné posuny k lepšímu odpovídají vynaloženému úsilí.. po občasném záchvatu manické hysterie pak i o tom, zda vůbec k nějakým došlo. O tom, že za naši prohlubující se izolaci od zbytku společnosti může (krom naší sebestřednosti) právě moje neschopnost komunikovat s ostatními a začlenit se do společenských struktur, již nemůže být pochyb. Až první „svobodné“ volby mne kupříkladu dovedly ke zjištění, že jiní lidé uvažují jinak, než všechna moje Já společně. Do té doby jsem dokázal (jakž takž) žít v neuvědomovaném přesvědčení, že (my lidé) myslíme (víceméně) všichni stejně. Za bývalého režimu (a železnou oponou) to bylo docela snadné. I když ne vždycky lehké.
Leč přišlo procitnutí a s ním i nutnost zorientovat se v nastolovaných poměrech a v jiném myšlení jiných lidí. Hrubě se mi to nedařilo, měnící se skutečnost odmítal jsem brát na vědomí a doplácel na to. Například docela slušným dluhem na zdravotním pojištění, které jsem léta odmítal platit, protože „z mé hlavy přece tahle povinnost nevzešla“. Schopnost staronového systému přizpůsobit se mému uvažování však byla prakticky nulová, takže mi nezbylo, než začít měnit to svoje. (Jistěže trochu zjednodušuji. A jelikož můj blogomlýnek začíná klapat naprázdno, mrknu se, zda neporadí paní Vostrá. Mrk. A ještě jeden.)
A její možná rada? Spadá do oblasti lidských vztahů (pátá komnata, Já a schopnost kreativity, pod vládou krále všech – i těch největších – zvířat). „Naším úkolem zde je naučit se rozpoznávat signály, které ukazují, do jaké kategorie spadají naše vztahy. Mnohdy to, co se jeví jako slibně rozvíjející, nás může záhy překvapit svým koncem,“ píše se na (náhodně otevřené) straně 87. (Být praktikující křesťané, použili bychom jako „orákulum“ nejspíš bibli a dospěli bychom k něčemu podobnému. Mít na vlak, domluvili bychom si sezení s jediným nejbližším dostupným psychologem v Litomyšli a kroužili s ním okolo naznačeného tématu. Což zatím nehrozí.
Pro dnešek si tedy vystačíme s paní Vostrou. Zdá se, že do naší „problematiky“ se trefila docela přesně. Objevili jsme ji (problematiku vztahů) poměrně nedávno – zhruba před třemi roky, když ještě fungoval program Prevence o.s. Vida. Své kolegy jsme na jedné pracovní schůzce na téma Duševní nemoc a vztahy v rodině zaskočili vážně míněným tvrzením, že sice zhruba víme, co je to rodina, nevíme ale, co jsou to vztahy. „Cože, ty nevíš, co jsou to vztahy? Normální lidský vztahy?“ ptali se tenkrát nevěřícně, až zděšeně. „Ty debile,“ už k tomu nedodali, vztahy mezi námi byly docela hezké. Trval jsem na tom, že nevím, a doufal, že mi to třeba vysvětlí.
Protože – ruku na srdce – nějakou mlhavou představu o tom, co je to vztah, asi máme každý, ale zkusme si to sami pro sebe a vlastními slovy „nadefinovat“. Nějakou smysl dávající, rozvitou větou. Pokud se to někomu podaří k jeho spokojenosti, potěší nás, když se tu s námi o svůj úspěch podělí. My zatím nachystáme se na zítřejší povídání v Oustí (na téma Já a moje orientace v problematice duševních nemocí) a budeme rozmazlovat štěňátko. Jde nám to přiměřeně těžce.