Podle mne: Není to ani Já, ani nemoc, není to buď, anebo. Je to obojí. Jsi to Ty (tvoje Já), ztrácející se v procesu, který je zároveň Tebou. V Blackwellově pojetí zápas duše s egem, který potrvá, dokud to jeden z nich nevzdá. Je jasné, na čí straně je v tomto případě naše bezduchá psychiatrie. I když se její protagonisté i pěšáci tak snaží.
Pokud jde o Tvou minulost, když se k ní vracíš: mělo se.. mělo se.. mělo se, opakuješ stále. Dovolím si Tě opravit a nemusíš to přijmout. Ne mělo se, ale mohlo se. Kdyby.. a to bychom se museli zastavit nejprve u druhé a pak u první světové války (s tvrzením, že tahle zvěrstva přece neměla se dít) a pak rovnou u násilné smrti Kaspara Hausera (a začít se ohrazovat, že přece neměl být tenkrát zabit) a klidně až u ukřižování Ježíše Nazaretského (a poctivě doložit, že přece neměl být vůbec ukřižován). Měl – neměl, nejspíš ale byl. I když, kdo ví, jak to přesně bylo a co přesně dělo se po tom. Ale to je to, co říká Steiner:
„Nic z toho, co se kdy stalo, nebylo nevyhnutelné, ale vše, co se stalo, bylo nutné.“ Nevím, jak znělo to v originále. Steiner (říká zas paní Janátová) prý musí se číst v němčině (stejně jako Březina – nebo to byl někdo jiný? – v češtině). Ale tahle jedna věta snad ne. Pokud ji byl (Steiner) kdy pronesl. Nevím. Vím, že paní Janátová (v rozhovoru s J. Duškem) říkala, že ona se chtěla zabít ve 21 letech. Dušek prý v 19ti. Oba si to rozmysleli. Já měl myšlenky na sebevraždu (možná už jsem Ti to psal, či o tom mluvil) už jako malé dítě – nevím přesně, kolik mi to bylo. Ale vím, že jsem byl zvědavý, jak bude vypadat svět po roce 2000, a tak jsem si řekl, že sebevraždu odložím. Ten slib jsem dodržel. Nevědomě pak chtěl jsem se asi zabít (umřít) v roce 2006 před druhou nucenou hospitalizací, a nechal se Kačenkou a sestrou Jitkou ukecat, ať tu ještě zůstanu… a od té doby tu nasraně a proti své tehdejší vůli/nevůli jsem. A nevzkvétám, ale chřadnu. Hadrovatím. (Možná a kéž by, že po těch posledních konstelacích už i tohle je minulost. Ale to už asi moc odbočuju.) Takže zpátky:
Ne mělo se, ale mohlo se… jenomže se to nestalo. To je ta tlustá čára, kterou zatím stále nejsi schopen, či spíše ochoten udělat. Nejde o čáru, jde o uznání faktu a smíření se s ním. Dokud tohle neuděláš, nepohneš se z místa. Ta čára se pak udělá sama. Ti, co říkají: prostě se to stalo, mají zcela jednoznačně pravdu, to víme oba. Jak se s tím smířit, jak to přijmout, je Tvůj velký úkol. Nebudu to dramatizovat. Prostě úkol. Vem to tak a najdi si způsob, jak se s tím vypořádám.
Radí Ti Jirka ze své osobní zkušenosti, protože se pokouší o totéž. Nebo se na jeho rady vyprdni a zatrpkle trp si dál. Jak dlouho budeš chtít a moci. Dokud to půjde. I utrpení je cesta, ale cesta nemusí být utrpením. A tohle nám oběma s dovolením zopakuji:
I utrpení je cesta, ale cesta nemusí být utrpením. (Někdy si prostě už nelze svobodně zvolit cestu, jen způsob, jakým po ní jdeme.)
A teď zpět k mé odbočce: vím, že jsem chtěl dnes mít již napsaný a zavěšený blog o víkendových konstelacích a mýt přeryto na zahrádce. Nemám ani jedno, ani druhé. Po ránu jsem se rozptýlil, na zahrádce „řádí“ domácí a já na to stejně nemám dost sil. Takže upravuju svůj plán. A sám před sebou smekám, že jsem toho schopen. Že netrvám na svých původních nejasných představách o skvělosti a dokonalosti tohoto májového dne. Skutečnost je mnohem jasnější a pro mne i pochopitelnější. Poté, co pár hodin jsem si zas poležel. ale už zase stojím, chodím, sedím. A začíná pršet, což dalo se čekat. Prozatím jsem tedy ze zahrady omluven i počasím.
Posílám svoji fotku těsně po konstelacích, tu jsem si narcisticky neodpustil. Zdá se mi výmluvná, tak proto. „Zakažte konstelace a zavřete (ne, to je moc drsné: vemte jim licence!) všechny ty nezodpovědné šarlatány!“ mohl bych také křičet. Jako když tenkrát (koncem roku 2006 nebo už 98?) měl jsem chuť vzíti kanystr s benzínem, transparent „ZAVŘETE BLÁZINCE“ a jít se polít na Václavák, aby si někdo všiml. Co se tu za jejich zdmi doopravdy děje. Naštěstí pro sebe na to nebyl jsem dostatečně usebraný. A pak mne ta chuť i přešla.
Měl bych být stejný blb (nebo snad hrdina?) i dnes? Na to mám svou paní doktorku, i sebe moc rád. I proto, že vidím, (protože ona to neskrývá) že sama je také v procesu. Tak poctivě, jak ona svede. Jako my všichni. A já jsem se v duchu upsal minimálně k roční spolupráci. Tak co bych vyšiloval? Mám pokračovat? (Myslím v psaní.) To už bych ale načínal jedno z konstelačních témat: pachatel nebo oběť? A nemám je ještě dostatečně zpracované. Tak raději končím. A těším se, že naše dopisování bude pokračovat. Někdy i přes tenhle blog.