Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Pacienti sobě?

Máme novou smlouvu o dodávce zemního plynu s RWE. Cikánka nám obrátila štěstí a řekla si o dvě stovky. Svatý Václav se vrátil do Vysokého Mýta. Do Pardubic dorazila polévka Pho. Na Tiché Orlici přistály labutě. O úloze včel v 21. století přednášel v Chocni pan Pravda. O svém prožitku klinické smrti zas někdo jiný. Místní pobočka Jednoty bratrské uspořádala třetí díl kurzu Alfa, tentokrát na téma: Proč zemřel Ježíš Kristus. Sean Blackwell se chystá do Rumunska za akutně psychotickou klientkou. DVD s filmy Daniela Macklera mají chyby v titulcích a nefungují, jak bych si přál (tj. i na jiných PC). Naše mamuška se vrátila z lázní a roznemohla se. Kačenčino trápení v novém zaměstnání pokračuje. Začal jsem užívat Kali Phos (fosforečnan draselný) připravený triturací dle doktora Schüsslera. Z mírné, asi čtyřdenní deprese přešel jsem do mírné, dvoudenní mánie. Z chodníku za lávkou vyrostla slunečnice. Rozhodl jsem se jít k volbám a volit Klíčové hnutí.

Nevím, kolik čtenářů dočte tenhle blog do konce. Ani kolik z nich si pustí do uší hudbu, která ho má podkreslovat. Nevím, zda vůbec má smysl psát blogy. Asi ano, když to dělám. I když tím často (u některých čtenářů) dosahuji opaku zamýšleného. A pokaždé doufám, že tohle už bude poslední z těch neuspořádaných. Stejně však musím se ještě vrátit ke svému střetnutí s místňákem a to důležitější nechám na později. I když, kdo ví, co má pro nás větší význam? To, čemu právě věnujeme pozornost, nebo to, co raději přehlížíme?

Vždyť tenhle svět se zas tolik nemění, i když se stále převrací. Spořádaní občané v něm dál poctivě pracují a nevidí (nemusejí vidět) dýmající komíny koncentračních zařízení. Většina z nich bude později tvrdit, že netušila, co se za jejich zdmi odehrávalo. A většina čtenářů tohoto blogu si odkazy neprojde, bo mají důležitější věci na práci. Škoda.

Co se odehrává za zdmi psychiatrických léčeben, netušil jsem sám, dokud do jedné z nich nenechal jsem se zavřít. Není nad přímou zkušenost, i když ne každý ji nutně potřebuje. A to můj spolužák z gymnázia prošel Bohnicemi dlouho přede mnou, po svém sebevražedném pokusu. Nedokázal jsem s ním tenkrát mluvit o tom, co ho k němu dovedlo. Ani mne to nenapadlo. Nedokázal jsem mluvit o svých vlastních potížích a sebevražedných úmyslech. Ani se svými nejbližšími. I kdybych už tenkrát věděl, že je to dobré (viz video), nebyl jsem toho schopen. Navíc měl jsem to tenkrát vyřešené – rozhodl jsem se dožít alespoň roku 2000. Což se, jak vidno, i podařilo.

Reklama

O našem zdravotnictví platí téměř do slova totéž, co o našem školství. Lidé se pokoušejí uzdravit (něco se naučit) navzdory systému a všelijakým jeho metodám. Ty smysluplné nalézají pak obvykle na jeho okraji nebo již za ním. Pokud tedy vůbec.

A víte co? Vezmu to důležitější hned a zkrátka. Únorový resp. březnový seminář Willa Halla o bezpečnějším vysazování psychiatrických léků se konat nebude, to už je jisté. Místo něj začne se za miliardy z evropských fondů reformovat a humanizovat psychiatrická péče. Možná se najdou prostředky na seminář pozdně letní. A možná ani ten nikomu v ničem nepomůže. Protože to, co má se především proměnit (naše vnímání a myšlení), zůstane u většiny z nás i v nadcházejících letech stejné.

Profesor Pavel Grof (působí v Kanadě) došel po 50ti letech k závěru, že úkolem psychiatra je umožnit, aby v pacientovi proběhl přirozený proces uzdravování (celý rozhovor zde). K podobnému závěru dospěli v případě porodů po letech praxe i někteří porodníci. Přesto přibývá nepřirozeně vedených porodů (více se za ně platí) a ty přirozené (a levnější) jsou u nás vytlačovány mimo systém. A přibývá také na lécích doživotně závislých duševně „nemocných“. I proto, že pro jejich „terapeuty“ je nasazení psychiatrických léků první (nikoli zvažovanou, spíš zautomatizovanou) možností. Po které (legálně, protože stále prý lege artis) sáhnou.

A často sahají k lékům návykovým. „Rána palicí do hlavy také není návyková a přesto se nedoporučuje.“ Tu Höschlovu Psychiatrii pro praktické lékaře, ve které obhajuje podávání návykových anxiolytik namísto nízkých dávek neuroleptik, mám v knihovně. Tohle mu na papír vypadnout nemělo. Píše mi jeden z těch dlouhodobě závislých, co zatím nenalézá cestu z bludiště. Najde ji vůbec někdy? (Právě podávání anxiolytik se preferuje při léčbě psychotiků v Otevřeném dialogu.)

V čem ti léky pomohly, jak tě mohly poškodit, jak vidíš jejich užívání dnes s odstupem, jak by se mělo na základě tvých zkušeností a zjištění ideálně postupovat při jejich předepisování, co je podle tebe smyslem jejich užívání.. a bylo toho v tvém případě dosaženo? Zkusil jsem se zeptat.

Jednoduché, očekávatelné otázky, těžké odpovědi. Příliš bohaté zkušenosti. Odpovídá můj „přítel na telefonu“. Moc často si nevoláme. Vlastně je to boj mě samotného se sebou. Možnost něco sdílet a zároveň – byť přitom čelím tomu syndromu oběti – nechci být za fatálně otřesný případ. Doznává a pokračuje:

Ale vždy si vzpomenu na případ jednoho ruského/sovětského vědce z tajných vojenských laboratoří biologických zbraní, který se nakazil a jeho poslední úkol byl (a zhostil se jej statečně) v izolaci subjektivně a s vědeckou erudicí a objektivitou popisovat, co zažívá… až do krutého konce. Takže jsou a byli tu lidé, kteří se odhodlaně a hrdinně zhostili zjevně bolestnějších úkolů. Jinými příklady teď nebudu obtěžovat.

Tak dobře. Zamyslím se. Kdysi mi naši říkali, že o tom napíšu knihu. Proč ne? Prozatím loudím z přítele jen článek na téma: Psychiatrické léky v praxi na základě osobní zkušenosti s jejich užíváním. Protože lékaři (pokud sami takovou osobní zkušenost nemají) nejsou pro klienty tím nejlepším zdrojem relevantních informací o účincích léků, které smějí předepisovat. A protože mne samotného psychofarmaka zas tolik nezajímají. Nejspíš i proto, že už je (od roku 2006) neužívám. A také si (podobně jako doktor Breggin) nemyslím, že jsou to léky. I když tak do češtiny stále překládáme přesnější anglické slovo drugs (drogy). Droga (účinná látka) může být lékem jen při vhodném podání a správném dávkování. Jinak se stane spíš součástí našeho problému.

Když se ve finském experimentu (dvě nemocnice „léčily“ postaru, dvě zkusily inovaci: méně léků, více spolurozhodování pacientů a jejich příbuzných) stojícím na počátku metody Otevřeného dialogu prokázalo, že lepších výsledků v léčbě duševních potíží se mimo jiné dosahuje i silně selektivním nasazováním medikace, jedno ze dvou experimentálních pracovišť, ověřujících nový model, se prý opět vrátilo ke starým postupům. Ani jedna z nemocnic, ověřujících model starý, na nový nepřešla. Takže 3:1 pro staré „pořádky“? Člověk by čekal alespoň remízu. Otevřený dialog (viz diplomku) přitom úspěšně funguje v praxi už přes 20 let. A co se za tu dobu změnilo? Zainteresovaní odborníci už připouštějí, že především jejich pojetí léčby.

Jenomže měnit se je těžké, i když už víme, co je třeba změnit. Na výzvu místňáka („Zavolej si ty psy!“) jsem reagoval ještě klidně. Jednak jsem si je právě volal, jednak už v tomhle mám praxi. Silně emotivně (a neadekvátně) jsem zareagoval až na jeho brblání o tom, že „tohle nechápe“. „Cože?!?“ zařvalo to dotčeně odněkud z mého nitra. Až tak, že samotného mne to překvapilo. A už jsem se k němu hrnul. Bylo mi v tu chvíli docela jedno, že vypadá větší a silnější. Ale prát jsem se nechtěl. Jenom mne zajímalo, co má (ten debil) za problém.

Jeho nepřímý atak byl účinnější než ty přímé, na které už dovedu odpovídat (vlastně spíš neodpovídat) relativně příčetně. Naznačuje to zjevné slabiny behaviorismu. Protože evidentně koledoval jsem si o přes držku, jakkoli mi to ještě chvíli nedocházelo. Jednou už jsem takhle dostal pěstí od rybáře, který na moje „provokace“ neměl nervy. Místňák to ale ustál. A snad jsem mu v tom tak trochu pomohl i já, namlouvám si. A třeba se opravdu jenom bál, že s tím ten debil půjde na úřad a on pak bude popotahovaný. I když jsem ho ujišťoval, že tohle my debilové (na rozdíl od místního debila psychiatra) neděláme. Navíc to opravdu nedělám. Ještě jsem se to nenaučil. Ale věřte psychotikovi, kterého si navíc pletete s psychopatem. Takže dodávám:

Ani když do mne debil psychiatr nacouval vlastním vozem, nikde jsem to nehlásil a nikoho k tomu nevolal. Nechal jsem to být. Vím, že to neudělal schválně. I když chvíli (to když jsem až doma zjistil, že mám nějaké odřeniny) jsem si s tou myšlenkou „odplaty“ pohrával. Jenže to už bylo pozdě. Měl jsem to udělat hned a na místě. Rozbít mi pan doktor místo nohy bicykl..? Kdoví. Aspoň je vidět, na čem nám, debilům, záleží víc. Logicky – odřená (o nic víc nešlo) noha se zahojí sama. Bicykl je třeba dát spravit, a to stojí peníze.

A jsme zpátky u toho důležitého: „..já s tebou souhlasím, ale my prachy fakt nemáme……………

Uživatelé za to nedají nic, s tím nepočítej………………….. dlouholetá zkušenost.
Smysl to má, stojí o to, ale třeba o tom ještě nevědí………….:-)“.
Píše mi zatím jediný možný organizátor Willova semináře, o kterém vím. Má smysl pak u nás takový seminář pořádat?

Čtenáře, kteří dočetli až sem, ještě zkusím přesvědčit, že o přesdržku si nekoleduju tím, že občas nechávám psy (na vybraných lokalitách) běhat na volno. I když mne neposlouchají na slovo. V tom problém není. Čtenáře přesvědčené, že lepší a bezpečnější svět vybudujeme nucenou léčbou psychotiků a lpěním na dodržování všemožných vyhlášek a nařízení, pochopitelně nepřesvědčím.

Ti považují každého psa za potenciálního agresora a přesdržku a obušek za legitimní prostředky vynucování „pořádku“. Ostatní čtenáře zas o ničem přesvědčovat nemusím. Takže už jenom dodám, že s bruslařkou, kterou kdysi vylekala zvědavá Majda tak (viz), že málem ztratila balanc i glanc, se dnes s úsměvem zdravíme. A proč také ne? Majda už si ji zařadila a nechává ji (i její brusle) na pokoji. Slyšel jsem ale historku o jezevčíkovi, co nemůže inlajnisty vystát. Majitelka ho jednou svěřila dceři, a ta ho utahala na stezce právě na inlajnech. On od té doby nesnáší zvuk těch koleček a hrne se po každém, kdo na nich projíždí kolem. Vodítko nevodítko.

Historkami o nuceně léčených psychoticích a dopadu nucené „léčby“ na zdraví celé společnosti dnes nebudu unavovat. Stejně jim skoro nikdo nevěří. Věří se na genetické předurčení, chemickou nerovnováhu a poruchy mozku. Nevěří se už na duši, i když se o ní pořád ještě mluví. Jenže se prý chápe jinak, řekne vám dnes většina psychiatrů. Pravda bude, jako obvykle, někde mezi. Nebo ve hvězdách? Než ale věda dojde ke konečnému a uspokojivému řešení problému, ještě se načekáme. Někteří jedinci se s následky moderní „léčby“ vyrovnávají lépe. Jiní zas hůře. A některým (těm pokročilejším) už se daří moderní „léčbě“ se vyhnout. Právě teď (co vím) snaží se o to jedno děvče v Rumunsku a jeden mladík na Moravě. Když to dobře dopadne… máme se na co těšit.

Ocituji tedy už jen úvodní větu čerstvě zformulované strategie reformy psychiatrické péče: „Duševní zdraví je nedílnou součástí plnohodnotné (sic!) integrity člověka.“ Stačila mi k tomu, abych dál prozatím nečetl. Ano, stále jsem, slušně řečeno, předpojatý. A své blogy píšu i já odrazujícím stylem. Vím, nic tím nespravím. Ani sám sebe. Jen detekuji. A měl bych jít raději do lesa, rozšlapat nějaké houby.

Otázka pro dumavé čtenáře: je výraz (sic!) v tomto článku použit správně? Nápověda zde.