Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Pan Hubený a Večeře šampiónů II

Bylo to na začátku / Na zemi spadlý listí / A pod ním suchá tráva / Ptala ses, jak se zjistí / Jestli je láska pravá / A měsíc nad tou troufalostí / Poskočil trochu ve svý dráze / A já řek: „Láska je jak dostih / Ty můžeš jenom sázet / Na první pořadí..“

Kytara (věřme, že dočasně) oněměla. Parazit poskytl darované mu dřevo ku společnému užívání do nejmenovaného báru. Se šesti všemi strúnami. Trochu se přitom bál, že kytara zůstane na ocet a nikdo se jí ani netkne. Po čase, při zběžné kontrole ukazuje se, že obavy byly to liché. Kytara sloužila rozjařeným na ni hráčům až tak, že strůn zbyla na ní zhruba polovina. A notně odrbaných.

I vyvlékl parazit zbylé strúny (činnost to, již odmala z duše nesnáší) a zařekl se, že do roka a do dne musí poříditi a navléci novou sadu. V báru i doma, kde podobně oněměla již před časem kytara Kačenčina. Parazitova kytara dosud strún svých nepozbyla, leč začínají býti již mírně ohrané. Leč i tak:

Vítr v korunách / Píseň ve strunách

Reklama

Vítr v korunách / Píseň ve strunách

Neschováš / Neschováš / Neschováš / Neschováš..

Je to už kolik pátků? Nechci je počítat, ale byl jsem tenkrát v rozpuku mládí (jak se říká) a chystal si pro sebe (nikdy nedokončené) album Stromy. Na obálce měla být fotografie chlapečka, běžícího alejí. Fotograf zachytil ho s oběma nohama ve vzduchu. Ten chlapeček byl (a stále je) můj o tři roky mladší bratr. Co po letech dostal též (podle mne neúplnou a nedostačující) psychiatrickou diagnózu a díky ní nakonec alespoň částečný invalidní důchod.

Podle mne by měl i on nárok na plný. Jenomže to by musel zajít za psychiatrem, co dovede lépe diagnostikovat. I takhle to byl od něho „výkon“, který nám všem (mně, bráchovi a mámě) zabral asi tři roky. Ty tři roky žil brácha, jak mohl či musel – už rozvedený a bez placeného zaměstnání. Nakonec dostal se k funkci domovníka a řádně ji (za cca 2.500,- Kč měsíčně) vykonává. Mamuša na něj raději dohlíží, protože jeho mysl (anebo on ve své mysli?) toulá se někdy jinudy, než většina dosud populace. Ne přímo jinými světy, spíš jinými vrstvami toho našeho světa, řekl bych. A platné moc mu to není.

Ten vzorec planého mudrování měl v sobě bratr otisknutý už/ještě v době, kdy byl (podobně jako já) považován za „normálního“. I když psychiatrické drogy dostal k užívání už jako dítě školou povinné. Domů pak nosíval ze školy poznámky, že spí při hodině (třídní neinformoval ostatní učitele). Mamuša vzala si zkusmo jednu tabletu jeho zahraničního „léku“, okusila její „blahodárné“ účinky a rozhodla se bráchovi léky vysadit. Řekla mi po letech. (Já s nimi tenkrát nežil. Žil jsem s otcem a někdy v té době – spíš o něco dříve – navštívili jsme spolu psychologickou ordinaci. Léky mi tam nepředepsali, jen otci prý domluvili, ať nějak změní své výchovné metody. Což otec udělal a zhruba do mé puberty se s ním pak dalo vydržet. Déle již ne.)


A protože tuto noc mám již něco odespáno a svou druhou večeři šampiónů v sobě, mohu (a chci) se tu zase chvíli vypisovat z podoby. Citelně poďobané. Žerou, komáří bestie. Jirka C. dopadl ještě „lépe“. Někdy před třemi dny, při výletu na střechu, odkud najednou (po částech to nešlo) spadla dolů pohozená trubka (kominík ji tam jaksi zapomněl), dostal pigáro od včely. Do dlaně. Jak lezl na žebřík. Za zjištění, že komín je v pořádku, jen řemeslník trochu lempl, to asi stálo. Žihadlo ale nešlo mu vytáhnout z dlaně. Poradil jsem homeopatickou Silicu (případně Apis) a dál už se o to nestarám. V hlavě mi to ale leží.

Kačenku zas bodla (buď) včela (nebo vosa) do chodila. Poměrně nedávno. A to na ten trávník šlápla bosou nohu jen jednou, jak vstávala z lehátka. Zhruba od té doby ví, že postižené místo má se nejprve ponořit do teplejší vody, a pak teprve postupně ochlazovat. Rána že prý takhle neoteče. Nevím, v praxi to vyzkoušené nemáme. Reiki tentokrát Kačenka odmítla. Minule okamžité ošetření Reiki pomohlo, ale bolest prý na chvíli zesílila až k nevydržení. Tak nečekaně, že Kačenka nestihla ani ucuknout. Podruhé už si to zopakovat nechtěla.

Já si teď Reiki přidávám k Léčebnému kódu, který poněkud bezhlavě a bez rozmyslu praktikuji. Už asi třetí týden. Mám dojem, že mi to dělá docela dobře, i když si nejsem jistý, zda dělám to dobře já. Ale to já si nejsem jistý nikdy a ničím. Už se tím tolik netrápím a neničím. Rozužívané mám ještě nějaké homeopatikum v nízké potenci, ze čtyř kuliček vycucal jsem zatím dvě. A možná je právě tak čas, dát si třetí. Proč ne? (Mám ji na skříňce v ložnici a tak vezmu si na to čelofku.)

Tohle je vůbec pro mne týden nečekaných výkonů. Povedlo se mi nafouknout gymnastický míč, co ležel splaskle od loňska v šatníku. Sice mu chybí ventilek (což nechápu, jak mohlo se stát), ale otvor jsem provizorně ucpal čepičkou na cykloventilek a ono to drží. Předtím ale musel jsem uschopnit částečně invalidní pumpičku (správně hustilku) z Lidlu. Spravila to nová hlava (Ventilanschluss), made in Germany. Multi Valve. Sehr einfacher dichtungswechsel!

Do balonu vzduch z hustilky ale moc nelezl.. a tak jsem ho v rozporu s doporučením z návodu nafoukl plícema. Šlo to znatelně lépe, čili jsem to mohl udělat už dávno. Bránila mi v tom představa, že to chce pumpičku. Obvykle jsou to naše představy, co nám brání v rozletu. I v jiných věcech.

Psychóza mne dnes (i s naším panem Hubeným) dovedla až do Domova pokojného stáří v Kerharticích. Chvíli jsem si tam povídal v kanceláři s nějakou paní. Tvrdila, že není vedoucí, ale byla ochotná se se mnou bavit na téma „moje starost o naši maminku“. „Na tohle jsou nejlepší konstelace,“ řekla konečně, když jsem jí zhruba vylíčil situaci. Však na ně v pátek zase jedu. Postavit si vyloženě rodinnou jsem si zatím troufl jen jednou: měl jsem v ní maminku i tátu. „Maminka“ (ta paní v roli) opírala se zády o zeď místnosti a tvrdila, že je to ještě málo, Že by potřebovala být venku. Táta byl v pohodě. Co dělo se dál už si nevybavím. Nebylo to, myslím, kdovíjak příjemné. To konstelace obvykle ve svém průběhu nebývají. Ale dopadlo to v rámci možností snad dobře. Těžko říct.

To je tak, když si člověk nic nezapisuje. A spoléhá na děravou paměť. Tuhle sobotu si nejspíš nic konkrétního stavět nebudu. Je léto, jsou prázdniny a doba dovolených. Počkám si, k čemu zas budu vyzván. A dál se uvidí. Dobrý den. (Líbilo by se mi žít ve světě, kde poctivě pracující opatří společně sdílenému nástroji rozkoše znovu všechny ty strúny, co byli kdy dodrbali, sami od sebe – za svoje poctivě vydělané peníze. Takovému světu říká se už drahně let Utopie a vyskytuje se toliko v literatuře. Nikoli faktu. Fakt.)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama