Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Pan Hubený a večeře šampiónů

Ozvalo se klepání na kuchyňské okno. Myslel jsem, že tam jde Kačenka, ale ona šla do koupelny. Než jsem došel k oknu, u kterého už zas nikdo nebyl, otevřely se dveře na chodbu (vcházela Lenka a podávala nám sklenici se zapečenými müsli), psichti toho okamžitě využili a vyběhli na zahradu. Máme s domácími dohodu, že psichti nebudou (hlavně kvůli jejich malé) pobíhat volně po zahradě. Což právě dělali. Než jsem se vrátil do kuchyně pro piškoty, na které psichti nejlépe slyší, jsou-li něčím opravdu zaujati (což právě byli), přinášela už děvčata na zahradu dva keříky rajčat v květináčích.

Než jsem odlákal psichty zpátky do obýváku a zavřel za nimi, měla už Lenka vypletou polovinu našeho záhonu. Plela levou rukou, jen tak mezi řečí a „jednocením“ rajčat. „Teď jsi utrhl list,“ upozornila mne, když jsem se ji pokusil poučeně napodobit. Dojednotila zbytek, zamávala na pozdrav a odklusala. Lenka je sportovní typ. Urval jsem nechtě ještě jednu žlutě rozkvetlou větvičku, vyrýpal lopatkou tři kousky ježatky (když člověk/já alespoň ví, co rýpe, nějak lépe to snáší, zjišťuji) a vrátil se „domů“. Domů? Co je to vlastně domov, ptávám se poslední dobou sám sebe mezi řečí a jednocením brambor.

Brambory jednotím tak, že z uctivé vzdálenosti pozoruji, čím vším a jak postupně za- a prorůstají. Zemský ráj to na pohled. Na kompost za dýní nebyl jsem se podívat už týden. („Tak ten šlahoun takhle otočte, ať vám zas neleze ven,“ dodala Lenka už na odchodu. A rovnou šlahoun otočila. Já pak z rozpaků nad tím, že neuhlídám vlastní dýni, urval tu větvičku.) Vlastně se zas tak moc neptávám, když na to přijde. Je DOMOV a Domov a domov. A kdoví, co ještě.

V tom našem společném domově, kterému říkáme země česká, dějí se zvláštní věci. Nerozumím jim příliš, i když se o to občas pokouším. Z Magistrátu hl. m. Prahy mi tuhle napsali, že pan Zrcátko už platit nemusí, resp. doplatit musí jen to, co už mu Magistrát odpustit nemůže. Nějakých pár korun to ještě bude. Z nich budou žít a své zahrady zalévat naši poctivě pracující vymahači pohledávek, co na nás parazitech se už pár let docela úspěšně přiživují. Zkrátka nepřijdou ani právníci, soudci a exekutoři. A nejde jen o pana Zrcátka, který se ve skutečnosti (a shodou okolností) jmenuje Langer. Stejně jako náš bývalý ministr vnitra, který se loni vrhl právě na vymáhání dluhů.

Reklama

Ukázalo se, že platit musí i náš pan Hubený, který se shodou okolností jmenuje všelijak a může být téměř kdokoli. Kdo má úředně přiznaný nárok na slevu v MHD. Ve finále šlo jenom o potupnou přirážku 50,- Kč, za to, že se jakožto osoba v hmotné nouzi (jinými slovy – parazit) neprokázal revizorovi potvrzením o přiznání invalidity třetího stupně. Pan Hubený je na rozdíl od pana Zrcátka vysokoškolsky vzdělán a teoreticky by měl být schopen se o sebe a své prohřešky proti všelijakým nařízením postarat sám. Praxe je ovšem – vzhledem k tomu, že pan Hubený už nějakou dobu vzdoruje „duševní nemoci“ i nepříliš vydařeným lékařským intervencím – poněkud jiná. Naštěstí pan Hubený nežije sám, a naštěstí (nikoli snad pro něj, spíš pro jeho hubenou peněženku) je zpacifikovaný léky natolik, že (za asistence jednoho z rodinných příslušníků) potupnou pokutu za nedostatečnou informovanost u přepážky zaplatil a do beznadějného sporu s Dopravním podnikem hl. m. Prahy se nepouštěl. Tak velí nám uznaným psychotikům jak rozum, tak převládající mrav: bez keců protřepat šrajtofli, když už jsme natolik nepoučení, že necháme se nachytat v dopravním prostředku bez lejstra, které nás opravňuje vozit se na úkor všech poctivě cestujících levněji.

Fakt: dle Tarifu PID, článek XIV, odst. 4 je přepravní kontrolor oprávněn požadovat od cestujícího předložení jízdního dokladu a dokladů opravňujících k použití slevy. V případě „občana v hmotné nouzi“ (invalidního důchodce III. stupně) je nutné při přepravní kontrole předkládat Rozhodnutí o pobírání invalidního důchodu pro invaliditu III. stupně. Cestující, který nedoloží nárok na slevu požadovaným způsobem, je posuzován jako cestující bez platného jízdného dokladu.

Bez podobného lejstra (potvrzení o studiu) nesmějí jezdit levněji ani středoškolští a vysokoškolští studenti, dozvěděl jsem se docela nedávno. Po celé tři roky, co jsem jako invalidní důchodce jezdil Prahou za polovic, jsem se přitom nesetkal s revizorem, který by po mně chtěl něco víc, než platnou jízdenku. Jen jeden revizor se mě jednou zeptal, jak má poznat, že mám nárok na zlevněné jízdné (to už jsem nepoužíval průkazku PID a cvakal jsem si lístky). Řekl jsem mu, že nevím (nevěděl jsem a bylo mi to v té chvíli jedno), a jemu to tenkrát stačilo.

Dotaz: Průkazku PID opravňující k uplatňování nároku na zmiňovanou slevu vydává DP hl.m. Prahy na základě předložení potvrzení o pobírání invalidního důchodu, či potvrzení od sociálního odboru příslušného obecního úřadu. Její platnost je přitom třeba každý rok obnovovat. Proč tedy nestačí při přepravní kontrole předložit místo potvrzení o pobírání důchodu právě tuto průkazku? Můžete mi to, prosím, vysvětlit?

Odpověď: Papírové průkazky PID se vydávají na 10 let a osobní karty opencard na 4 roky. Vzhledem k tomu, že za takto dlouhé období může cestující ztratit nárok na zvýhodněné jízdné, ověřuje se každoročně nárok na toto zvýhodněné jízdné.

Když jsem si zas jindy v poněkud povznesené náladě (v hypomanickém rozpoložení), jsa zvyklý na průkazku a necvakání, zapomněl cvaknout při vstupu do metra a byl revizorem odhalen, dojel jsem si po pár dnech na Bojiště pokutu zaplatit. Co také jiného? „Nemoc“ je sice jednou uznána jako „nemoc“ a její projevy jsou odborníkům známy, ale svéprávnosti ještě člověka nezbavuje. To může až případné soudní rozhodnutí. O které málokdo stojí. V hypomanii někdy mívám i tendenci odcházet bez placení z restaurací. Ke spokojenosti mi úplně stačí být obsloužen, najeden a napojen. Jako doma. Víc přece k životu netřeba. Vím už o tom a raději proto platím hned při objednávání. Svádím to přitom na roztržitost, nikoli na diagnózu.

Dotaz: Jelikož se u papírové průkazky PID na základě předložení o pobírání invalidního důchodu každoročně ověřuje trvání nároku na zvýhodněné jízdné, jaký smysl má potom ono požadované předkládání potvrzení o pobírání invalidního důchodu při každé jednotlivé přepravní kontrole?

Odpověď: Již v předchozí odpovědi Vám bylo sděleno, že účelem opatření je zamezit možnému neoprávněnému užití slev osobami, které nemají nárok na tato zvýhodnění.

Nutnosti nosit u sebe při návštěvách Prahy potvrzení o přiznané invaliditě jsem zatím úspěšně nedbal i poté, co jsem se o ní čirou náhodou dozvěděl. Po sdílené zkušenosti pana Hubeného a delším dopisování s poctivě a v potu tváře pracujícími pány z ROPIDU naznávám, že mám dvě možnosti. Povinnosti se nadále furiantsky vyhýbat a MHD jezdit i s řádně označenou jízdenkou s pocitem zločince a koledovat si přitom o pokutu, nebo vyhovět „zákonu“ a k povinné výbavě platícího cestujícího přiřadit další položku. A protože mám právě recesistickou, udělám nejspíš to druhé. Na počest pana Hubeného, a dalších potenciálních hříšníků.

Večer (a možná i ráno) si osladím talířkem darovaného müsli. Určitě stojí i za foto. Ještě si připravím posudek (2 strany formátu A4; opět čirou náhodou zrovna vím, kde je hledat) a zítra si ho nechám okopírovat. A pak zkusím asi po páté úspěšně usnout u filmu (Sunset Limited). Dobré ráno. (A koukám, že jsem si nachystal nesprávné potvrzení. Se nám ten večer šampiónů ještě protáhne. Aspoňže máme chvíli zase léto.)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama