Začnu bez okolků. Nemýlí-li se pan Vokolek a templáři skutečně provozovali rituály zahrnující i líbání velmistrovy řiti a byli si přitom vědomi působení čakrálního systému v lidském těle, pak by i ono jadrné české „polib mi prdel“ v sobě mohlo skrývati hlubší smysl.
A snad i to, že jako jeden z mála národů světa jsme schopni ono jadrné R bez větších potíží vyslovit, bude mít nějaký hlubší smysl. (viz: Královské reagge.) Tolik úvodem.
Týden se s týdnem sešel a já abych zase veřejně pral a věšel své expsychotické prádlo. S pamětí připomínající rozeschlé vědérko. Jakáž pomoc:
Čtyřlístek knih na krbu zbraslavské výletní restaurace promlouval k nám včera svými tituly takto: Narkóza, Příkaz přežít, Děla a třešňové květy (to už nevím přesně), Staré a nové. Četli jsme s Kačenkou oba ve stejném směru – zprava doleva. Předělaným levákem jsem přitom pouze já. Je v tom poselství? Pro mne ano.
Na přednášce o pražských souvislostech dozvěděl jsem se něco nového o smyslu středověkých zrcadlových nápisů. Takový text byl (a co když stále je?) lapačem démonů – když se jednou démon pustil do čtení, jakmile jednou dočetl, musel se vracet na začátek a odtud znovu na konec a tak stále dokola až do konce času. Kolik takových démonických čtenářů nechalo se od těch dob takto lapit?
Veden náhlým impulsem přidal jsem ke svému (aura-somatickému) Jidášovi opět (již mírně kontaminového) Krista (při Klatovské „přednášce“ na SZŠ dotkla se ho jedna paní profesorka. Ofoukal jsem ji – tu lahvičku – a posléze i olil vodou. Má se to dělat jinak. Takže si zřejmě zas o něco koleduju.)
— — —
pozn.: Když se takhle někdo dotkne vaší osobní lahvičky Aura-Somy, předá jí prý něco ze své energie; asi jo – 3 měsíce jsem pak „za trest“ učil angličtinu na střední škole. Až mne, ještě ve zkušební době, prozřetelně a zcela po zásluze vyrazili. Větral jsem na zimomřivé studenty, co o přestávce odmítali opustit učebnu. Což bylo to nejmenší, co se na mne do ředitelny doneslo. Vyváděl jsem i jiné věci. A především neuměl anglicky. Což platí dodnes.
Během přípravy na Klatovské vystoupení a ještě po něm došlo mi pár dalších souvislostí mého psychotického tripu a zjeveného Božího plánu (pozn.: jistěže podle Callemana; škoda, že už si nevzpomenu, jakých). Příště snad budu schopen vyprávět o svých psychotických zážitcích a jejich smyslu souvisleji. Tentokrát zanechali jsme s Jirkou K. a Mirkou P. za sebou dvě třídy poněkud zmatených studentů. Což je jistě dobře. Zasévat pochybnost do mladých srdcí je lepší, než utvrzovat je v pochybných jistotách.
Se ženou se mírně smiřujeme. Pomáhá nám při tom stále ještě homeopatie, tarot, Aura-Soma, společné procházky a kdoví kdo a co ještě. Při vyšehradské procházce s panem Vokolkem byla řeč o tom, že za Rakousko-Pruských či Prusko-Rakouských válek došlo k výrazné změně taktiky útočníků-dobyvatelů. Rakousko mělo v té době nejdokonalejší pevnostní systém v Evropě. Tradice velela pevnosti dobývat a vylámat si na nich zuby, leč Prušáci zbaběle – a podle mne i podle – změnili taktiku, pevnosti obešli a měli vyhráno.
Že by se tehdy završil přechod od idealismu k materialismu a projevilo se to i ve sféře vojenské? Panovníci té doby již zřejmě přestali být ochránci a zárukou bezpečí svého lidu. Dál už bylo všechno naopak. V tomto kontextu jeví se mi gesto pana prezidenta Havla při povodních roku 2002 mimořádně smysluplným. Chtěl býti tenkrát zajedno nejen se svými Pražany, ale se vším lidem této země. A že se zajímal také o vzedmutými vlnami ohroženou budovu Národního divadla? Třeba nás tím chtěl upozornit, že máme-li hrát na světovém jevišti nějakou roli, měli bychom alespoň tušit jakou.
Až se nám Pražanům zas bude vyčítat bezbřehý pragocentrismus, řekněme si na rovinu, že Praha je duchovním srdcem nejen českých zemí, ale celé Evropy. (Což mimochodem dokládají i četná zobrazení, mapy a významné olejomalby.) Uznejme ale také, že první náš křesťanský panovník byl pokřtěn na (tehdy) Velké Moravě. A že (podle legendy) musel být před tímto veskrze státnickým činem náležitě zhanoben. A ruku na srdce – uznejme také, že se ke svému dějinnému úkolu stavíme přinejmenším vlažně.
A nyní již k tomu osobnímu – týká se to nás všech. Nikdo menší než Platón má být autorem výroku, že učení je jen neustálé rozpomínání se. Někdy je prý k tomu, aby se duše rozpomněla na svůj božský původ, nutný menší či větší otřes. (První křesťané prý bývali při křtu potopeni pod hladinu tak dlouho, až začali „polykat andělíčky“. Že při takovém obřadu docházelo k tzv. NDE zážitkům je víc než pravděpodobné.) Staří gnostici tvrdili, že všichni žijeme svým způsobem pod hladinou, dokud se neprobudíme ke skutečnému životu. A ledňáček (pták ze znaku Karla IV.) lovívá rybky pod vodou a s úlovkem se pak vítězně vynoří – aby ho pozřel.
— — —
pozn.: Dobře, tak Václava IV. Karel jako Karel. Ale připomněl se mi ten sen, který jsem tu nedávno popsal. Hladina jako závoj vědomí. Říká se, že je mnoho závojů mezi člověkem a Bohem, ale ani jediný mezi Bohem a člověkem. A kde hledat svého krále? Nad či pod hladinou? V anglo-saské mytologii je ledňáček také symbolem pro strážce Svatého Grálu – Krále Rybáře. A já při svých „psychotripech“ zatím akcentuji převážně umírání, nikoli znovuzrození.
U sebevraha, který přežije svůj sebevražedný pokus, dochází obvykle k radikální proměně vnímání i myšlení. Jenomže my (zaslepeni vírou v bezduchou matérii) ho pro jistotu zkoušíme zachránit ještě dřív, než může svoji existenciální krizi proměnit ve zlato. A to je dobře. (pozn.: Jinými slovy za 3.)
A teď zas od osobního ke kolektivnímu: Naše juro-atlantická civilizace (a s ní už i téměř celé lidstvo) chová se vskutku sebevražedně. Přežije-li toto své zhoubné a zaslepené počínání, můžeme se v dohledné době dočkat věcí a dějů nevídaných a neslýchaných. Vždyť už se kolem nás ukazují a dějí. Jen otevřít oči. Máme jich víc než dvě. Nebo se ještě pevněji zavřeme na sedm západů a zakryjeme své oči, uši, ústa, nos? Pak – místo polibku – čekejme nějaký spásný kopanec do prdele. Nic jiného nám – v tom případě – už asi nezbývá…