Reklama
 
Blog | Jiří Bryan

Potíže s neklidem

Výpovědi psychiatrických pacientů, které se začaly objevovat na stránkách neklid.net, zůstávají prozatím bez komentářů. Není proto jasné, nakolik oslovují veřejnost. Násilí, páchané v ústavech, ve kterých by se prý měli lidé uzdravovat z tzv. duševních nemocí, je přitom tématem dosud veřejně neprobíraným. I proto, že pro zdravotníky je až příliš snadné všechna svědectví pacientů bagatelizovat (s odkazem na jejich duševní potíže a subjektivní prožívání skutečnosti), zatímco pro postižené zdá se být mnohem bezpečnější a přirozenější o těchto zážitcích mlčet.

Mlčel jsem dlouho i já, mimo jiné také proto, že srovnat si sám v sobě většinu z toho, co jsem při manických atakách subjektivně prožíval, mi na dlouho zabralo většinu mentální kapacity. A z potřeby zabývat se tím „objektivním“ mne krátce po mé druhé nucené hospitalizaci vyvedl pracovník jedné nechvalně proslulé komise, který nám s manželkou poskytl zdarma konzultaci.

Vyplynulo z ní jako hlavní: nenechat se už zavírat do psychiatrických zařízení a pro případ, že by se tak přece jen stalo, mít připraveno zplnomocnění manželky, která pak může zvenčí jednat za mne. Naštěstí jsme je (přece jen zaklepu na dřevo) nemuseli nikdy použít.

Sám ani nevím jistě, jestli jsem nějakou dobu na „neklidu“ pobýval. Manželka si myslí, že ano. Já si myslím, že ne. Byl jsem (poprvé) na uzavřeném oddělení, ze kterého mne postupně překládali na polootevřené a otevřené, kde jsem (podle zápisu) narušil režim. To narušení spočívalo v tom, že jsem se na noc odebral domů. Rozmýšlel jsem se, zda mám svůj úmysl zmizet ohlásit sestrám, nastupujícím na noční. Nevěděl jsem, jestli nebudou mít nějaké potíže, když se ukáže, že jim utekl pacient.

Nakonec jsem uznal, že by to bylo přenášení zodpovědnosti na jiné osoby, a že si za svůj útěk budu ručit sám. První, kdo o tom se mnou druhý den mluvil, byla ergoterapeutka (vlastně jediný profesionál v léčebně, se kterým pro mne mělo smysl se bavit).

Zeptala se mne, kde jsem byl v noci. Řekl jsem po pravdě, že doma. Zeptala se mne, proč. To už jsem zalhal, že nevím. Zeptala se, zda si tím náhodou neříkám o propuštění. Řekl jsem, že je to možné. Ve skutečnosti mne především zajímalo, zda v sobě najdu tolik odhodlání, abych se sám dobrovolně do toho (prý léčebného) „pekla“ vrátil. Což jsem kupodivu dokázal. Ostatně, tou dobou už ono „peklo“ zosobňovaly vlastně jen těžké, páchnoucí houně, kterými jsme se na naší pánské ubikaci na noc přikrývali. (Při mém druhém pobytu byly přikrývky lepší. Chyběly postele, takže některé nově příchozí ukládali na podlahu na matrace. Což se na druhou stranu hodilo. Do jedné takové matrace, když jste ji opřeli o zeď, se dalo poměrně v tichosti kopat a bušit pěstmi. Chtělo se i řvát, ale to jsem si netroufal. Bylo by to slyšet.)

Myslím, že zvěsti o jakémsi pavilónu „neklidu“ se ke mně donesly právě až při mé druhé nucené hospitalizaci. Aniž bych slyšel cokoli konkrétního, bylo mi jasné, že tam se ocitnout nechci. Zdrogovaný psychiatrickými „léky“ jsem byl mnohem méně než poprvé, a o to výrazněji se projevoval můj vlastní neklid. Snažil jsem se ho všemožně krotit a pokud možno nenápadně – nejlépe někde v ústraní – „upouštět páru“. Vždy v obavách, že mne někdo uslyší a nahlásí jako příkladně neklidného pacienta. A že bych pak mohl být přeložen právě do toho pavilónu hrůzy. Na klidu mi to nepřidávalo.

Mrzuté je, že strach z nucené hospitalizace mne provází dodnes. Je zažraný kdesi hluboko uvnitř a nezbavil jsem se ho ani při svém posledním delším manickém „tripu“, který začal o velikonocích v roce 2017 a dovedl mne až do jedné pražské kašny, ve které jsem si ustlal a strávil část noci s rizikem, že mne v ní někdo objeví a… Zas tak dlouho jsem si v té kašně nepobyl. Jen jsem si trochu zdřímnul a pokračoval dál, do dočasného azylu u příbuzných.

I když má rodina a přátelé dělali, co mohli, místo, kde bych mohl v mánii nějakou dobu v klidu pobýt, jsem tenkrát nenašel a nevím o takovém dodnes. Píšu to s vědomím, že sice dávno tuším, že takové místo (a s ním kýžené bezpečí a klid) bych měl najít především sám v sobě, jen prozatím se mi to ještě úplně nepodařilo. A neměl bych se donekonečna vymlouvat na to, že společnost mi mé hledání kdovíjak neusnadňuje. Jakkoli se to (viz příběhy na stránkách neklid.net) nabízí.

P.S. Původně jsem chtěl psát tenhle blog o jiné příhodě, kterou jsem prožil pod vlivem homeopatické léčby už mimo psychiatrické ústavy, ale zjišťuji, že elektronickému médiu se s ní svěřovat nedokážu. Mohu už o ní někdy mluvit, zdá-li se vhodná chvíle, a to snad stačí. Prozatím to musí stačit.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama