Dobrovolnost pobytu v „léčebně“ vidím z vlastní zkušenosti trochu jinak. Pamatuji si, jak mi bylo hrozně, mezi všemi těmi lidmi, nikdo mi nepomohl, nikdo se mě na nic neptal. Navíc s tím, co jsem zažil předtím – sám jsem si to musel srovnat v hlavě. Nebyla možnost se odtud dostat jinak, než přistoupit na „jejich“ pravidla.
Nedobrovolně hospitalizovaný blázen nemůže podepsat revers a pokud uteče, tak po něm vyhlásí celostátní pátrání a zpátky ho přivezou policajti. Musel jsem kombinovat a přemýšlet a nakonec jsem se odtamtud opravdu tímto způsobem dostal – prý celkem brzy. Pořád je to pět týdnů života, které mi nikdo nevrátí.
Mě s blázincem nesmířilo nic, i když je pravda, že jsem viděl, že dost lidí tam ten pobyt vítá, protože jsou vlastně v „bezpečí“ a nemusí nic řešit. Jinak ta péče tam je „nou koment“, naštěstí jsem měl docela kliku na modernizované prostředí a v podstatě i na spolubydlící. Do té izolace se člověk logicky musí dostat, pokud nemá v okolí nikoho, kdo uvažuje podobně nebo kdo připouští možnost takových zážitků. Nikoho takového nemám a nikdy jsem neměl. S nikým to nerozebírám a nechávám si své zážitky pro sebe.
Potkal jsem tam jednoho spolupacienta, nějaký čas potom jsme byli i v kontaktu, ale pak mne něčím naštval, tak jsem to ukončil. Měl údajně taky psychózu a slyšel hlasy a povídal si s nějakými mimozemšťany (to ale v blázinci úspěšně tajil). Rodina ho v tom ale kupodivu podporovala, živila ho a on se věnoval léčitelství. Tak jsem si říkal, jak já k tomu přijdu..?
Napsal mi už před nějakým pátkem „kolega“. Nebo snad kolegyně? U nás jeden nikdy neví. A někdy ani dva. I optal jsem se, zda mohu kus jeho psaní anonymně zveřejnit na blogu, abych sem nepsal furt jenom já.. a aby si „veřejnost“, co nikdy neměla to štěstí poznat blázinec zevnitř, mohla přečíst, jak vnímá ústavní „realitu“ další nedobrovolně hospitalizovaný. Souhlas jsem dostal, ale pak se mi to nějak nehodilo.. a nehodilo.. až jsem se začal bát, že už ten mail nikdy nenajdu.. a pro jistotu ho tedy raději ani nehledal. No a dneska v noci (nemoha zaspat) jsem se konečně nakrnul, a vstal.. a našel. A jak jsem byl už v tom hledání, narazil jsem i na jiný text, od jiného zas kolegyně, jenž zdá se mi ještě výmluvnější, než ten předchozí. Vložil bych ho sem rád, jenomže k tomu zas nemám svolení autora. Tak místo něj zaplácnu místo chuchvalcemi své odpovědě. Z tenkrát:
Podle mne je nucená hospitalizace přijatelné řešení pro okolí, nikoli pro samotného pacienta. I když je nakonec nucen to přijmout. ..no, taky to ještě nemám úplně zpracované, chce to čas. V tom blázinci se tě ptají oni, proč tam jsi a nevíš dne ani hodiny – uvidíme, jak se to bude vyvíjet, je typická odpověď. Jenže, co mohou říkat jiného? Takže jsi podle mne udělal to nejlepší možné – zorientoval ses, přijal pravidla, držel „hubu a krok“ a tradá ven.
Choval jsem se tam v podstatě stejně, ale podruhé jsem byl už rozpolcený: měl jsem pocit, že nebudu „dost chlap“ když to tam nevydržím, dokud si nedopletu košík a nedošiju loutku.. nevím, s odstupem si říkám, že jsem na sebe zbytečně tlačil v obou směrech – „dostat se co nejdřív pryč“ vs. „nenechat tam nic rozdělaného“.. ale ono je těžké (alespoň pro mne; byli tam i jinačí řízci) být v blázinci uvolněný, když víš, že za každý nepřijatelný projev tě tam uchlácholí zvýšenou dávkou narkotik.. a navíc vidíš, jak tou chemií ničí jiné lidi a kážou jim bludy.. taky jsem tam „chytil“ syndrom „kukaččího hnízda“, když jsem se snažil dva kluky „zachránit“ před trvalým užíváním antipsychotik a vysvětloval jim, co s nima podle mne ve skutečnosti prováděj..
A pokud jde o tu nedobrovolnost a ztracené týdny života, podle Jude Currivanové se jako lidské bytosti rozhodujeme na několika úrovních vědomí, ale k těm vyšším obvykle nemáme přístup. Na určité rovině vědomí k té hospitalizaci dáme souhlas, jinak by se to nemohlo stát.. jenomže o tom nevíme, na běžné rovině vědomí se tomu bráníme a vnímáme to úkorně.. pak je v nás nezahojená rána.. ale chce to zpracovat a vyčistit.. uvědomit si, že nikdo nám nemůže ublížit ani nás omezovat bez našeho (byť nevědomého) souhlasu.. pokud se tohle podaří – nejsou to pak ztracený dny, ale zpracovaná a (později snad i) využitá zkušenost.
Když mám někdy chuť brblat v tomhle ohledu (a to mívám každou chvíli), vzpomenu si na J. Stránského, co prošel komunistickým kriminálem a lágrem, jak říká: „Tvůj hněv, Tvoje zloba Tě sežere,“ (necituju přesně) nebo na tetu, která mi líčila, jak vypadala normální nemocnice v její době (kafe si tam vařili tak, že lili vodu do hrnku přes vlažnej radiátor).
A dospěli jsme k titulku, takže pro dnešek můžeme končit. Nebo snad teprve začít?
ilustrační obr. „vypůjčen“ z:
http://www.forum-bydleni.cz/radiatory/